Hanka
Ve škole to šlo Hance dobře, ovšem když se vyskytl nějaký problém, tak ho prožívala více než ostatní děti. Větší stres nastal, když nastoupila na střední ekonomickou školu. Dostala se z klidné vesnice do rušného města. Bylo tam hodně dětí a nových podnětů, takže to bylo psychicky náročnější. I když měla dobré známky, tak věděla, že na vysokou školu nechce jít, protože cítila, že by to nezvládla. Vždy se snažila, aby co nejlépe obstála, ale na vysokou školu si netroufala. Nastoupila tedy do jihlavského strojírenského podniku jako účetní, a to bylo pro ni také náročné. Musela vstávat každé ráno o půl čtvrté do práce. Po roce 1989 si doma přibrali ještě soukromé hospodářství. Bylo to hodně práce a přitom se snažila ještě hubnout. Takže málo jedla a hodně pracovala. Jak se to všechno takhle nakupilo, tak z toho začala být hodně unavená.
Hanka si našla přítele, se kterým se po dvou letech vzali. Postupně se jim narodily dvě dcery, Karolínka a Petra. „Bylo to pro mě náročné období. První porod byl hodně těžký. Měla jsem po něm dva roky zdravotní problémy, přesto jsem si troufla ještě na druhé dítě,“ vzpomíná Hanka. Manželova maminka ji nechtěla dlouho přijmout, protože byla silně fixovaná na svého syna. Hodně ovlivňovala jejich rodinu, a to bylo pro Hanku také těžké. Snažila se být vstřícná a tchyni se zavděčit, aby byl v domě klid. Snažila se jí ustupovat, aby viděla, že je dobrá snacha a manželka pro jejího syna. Ale velký účinek to nemělo. Byla s dětmi doma, dcery byly často nemocné a tlaků na ni příbývalo. Ke konci mateřské dovolené se zhroutila. Jednou šla s dcerou k doktorovi a byla tak strašně unavená, že se jí chtělo omdlít. Myslela, že omdlela, ale lékařka jí tvrdila, že dostala epileptický záchvat. Skoro rok tedy Hanku léčili na epilepsii, ale pak zjistili, že je to v pořádku. Že prý to bylo z psychických důvodů. Z vyčerpání nemohla ani spát. Po hodince spánku začala mít najednou pocity, že vyskočí z kůže, že nevydrží sama se sebou. Začala být hodně smutná a velmi plačtivá. Hanka věděla, že to sama nezvládne, že potřebuje pomoc. „Jezdili jsme každý den na pohotovost, kde mi píchli injekci na uklidnění, ale už to bylo neúnosné. Na pohotovosti nám poradili, ať zajdeme na psychiatrickou léčebnu. Tam mě rovnou hospitalizovali,“ vypráví Hanka.
Měla strašný strach, co se to s ní děje. Myslela, že je to nevratný stav, a že jí kvůli tomu odeberou děti, že si budou myslet, že jim ublíží a dají je do dětského domova. Toho se Hanka strašně bála, a proto tvrdila, že je jí dobře, aby ji pustili domů. Moc to ale nešlo, protože jí bylo stále špatně. Byla na otevřeném oddělení, ale hrozili jí, že pokud se nesrovná, tak ji dají na uzavřené. Měla hrozný strach, aby obstála. Dostávala různé léky, ale nepomáhaly jí. Celou hospitalizaci, která trvala dva měsíce, jí bylo hrozně špatně. Měla velké úzkosti. Až poslední týden před propuštěním jí nasadily antidepresiva, které po pár dnech zabraly. Hanka se začala se cítit lépe. Diagnostikovali jí smíšenou depresivně úzkostnou poruchu.
Manžel se za Hanku postavil a rozhodl, že si nenechají od maminky tolik zasahovat do života. „Manžel mě má rád, a to mi velice pomáhá. Od té doby jsem byla v léčebně ještě třikrát, ale to bylo už na kratší dobu,“ říká Hanka. Po mateřské dovoleném si musela najít práci. Věděla, že děti jsou ještě malé a ona by nezvládla práci na plný úvazek. Také kvůli svému zdravotnímu stavu. Našla si tedy práci na půl úvazku jako uklízečka ve školce. Bylo to náročné. „Když jsem uklízela odpoledne a nikdo tam nebyl, tak jsem si občas musela lehnout na zem a dát si nohy nahoru, abych neomdlela únavou. Říkala jsem si, že to musím vydržet, protože je to ta nejobyčejnější práce a hlavně, že to musím zvládnout kvůli finanční stránce, abych podpořila rodinu,“ vzpomíná Hanka. Do toho ještě manžel párkrát změnil zaměstnání, a to byl taky stres. Ale nakonec to zvládli. Po pěti letech uklízení ve školce bylo Hance stále špatně. Opět se zhroutila z naprostého vyčerpání. Byla v léčebně dlouho nejen s psychickými problémy, ale prodělala i několik operací. Hanka už měla částečný invalidní důchod, a protože se její stav nelepšil, zažádala si o plný invalidní důchod, který jí byl nakonec přiznán.
Hanka se zaměřila hodně na rodinu, aby měli doma pěkné vztahy. Snažila se vnášet do rodiny pohodu a klid. Možná byla chyba, že potlačila svoje koníčky a zanedbávala přátele. V léčebně si uvědomila, že to takhle nejde, že si musí najít něco nového a ne jen myslet na rodinu. Už kvůli tomu, aby se zrelaxovala a nabrala síly. „Za svobodna jsem pletla košíky, ale bohužel se to ve městě nedá provozovat. Teď jsem se zaměřila na malování portrétů tužkou, což mě velice baví. Jinak ráda čtu, luštím křížovky a baví mě psaní, zpívání,“ říká Hanka o svých zálibách. Manžel vzal nemoc Hanky úžasně. Snaží se ji podporovat a pomáhat. Hanka si myslí, že díky její nemoci se vytříbily i vztahy s manželovými i s jejími rodiči. „Moje mamka na mě vždycky byla dost přísná a najednou viděla, že mám velké problémy a začala být vstřícná. Celá rodina mě chtěla podpořit. A i vztahy s manželovými rodiči se srovnaly, abych se tam cítila dobře,“ komentuje Hanka své vzahy k rodině.
O své nemoci se s lidmi nerada baví, spíše se snaží prezentovat, že je v pořádku. Když Hance není dobře, tak je raději doma. V poslední době si našla přátele podobně nemocné a je fajn, když si s nimi může promluvit a nemusí se bát, že o jejich problémech budou někde říkat. „Snažím se dobře vychovat děti, připravit je do života. Protože si myslím, že dnešní život není vůbec jednoduchý. I když jsou větší, tak se jim snažím předávat ještě informace a vychovávat je. Mým druhým přáním bylo, aby manžel nikdy nelitoval toho, že si mě vzal, i když mám teď takové problémy. Chci, aby byl se mnou šťastný, a myslím, že se nám to daří,“ spokojeně říká Hanka.
Úzkostně-depresivní porucha bývá také často nazývána jako všeobecný neurotický syndrom. Tato nemoc v sobě zahrnuje chronický pocit úzkosti, občasné záchvaty paniky a dlouhotrvající depresivní obtíže. U člověka s některou z úzkostných poruch může být deprese spuštěna opakovanými nepříjemnými prožitky úzkosti; u depresivního jedince mohou vyvolat úzkost stavy beznaděje a obavy z dalších výkyvů nálady směrem dolů. Příčina této smíšené poruchy může být situačního typu – pak jde o reakci na nějakou obtížně zpracovatelnou událost, nebo se jedná o geneticky disponovaného (zranitelného) jedince, u něhož se porucha vyvinula vlivem životní historie a na tomto základě. Léčí se zpravidla antidepresivy, někdy za podpory anxiolytik (léky proti úzkosti) a vhodným doplňkem je některá z forem psychologické pomoci.
Ondřej Souček
