Nelehké dětství a dospívání
Paní Helena pochází z vesnice v Posázaví. Měla poměrně drsné dětství a ranné mládí, protože její otec nadměrné holdoval alkoholu, pokusil se sice o protialkoholní léčbu, ale neúspěšně. Ve stavech opilosti byl navíc agresivní a paní Helena si v dětských letech musela jistě prožít svoje a negativní zkušenosti s otcem-alkoholikem poznamenaly do budoucna její psychiku. „Ale na mně se podepsala ještě další okolnost. Měla jsem dva bratry a sestru, přičemž mladší bratr, který je již po smrti, a starší sestra postupem času ochrnuli,“ vzpomíná paní Helena. Po ukončení základní školní docházky začala Helena hned pracovat ve sklárnách Kavalier Sázava, kde vystřídala různé profese. Ve svých 19 letech se vdala, s manželem vychovali dvě děti a žili ve spokojeném manželství. „Manžel mi však před deseti lety zemřel, a to byla další rána pro mou citlivou psychiku,“ uvádí paní Helena. V dobách společného života s manželem dobře vycházela, ale problémy měla s tchánem, který byl na ni zlý. Navíc syn paní Heleny strávil velkou část svého dětství po nemocnicích v Kutné Hoře a později i v Thomayerově nemocnici v Praze. Do školy šel až o rok později. Tím ale jeho zdravotní problémy přestaly, základní školu normálně vychodil a poté se i úspěšně vyučil.
První návštěva psychiatra
Psychiatra paní Helena poprvé navštívila až po své čtyřicítce. Negativní zážitky z dětství a mládí šly jen těžko zapomenout. Přidaly se i problémy související s pro ženu náročným obdobím přechodu. „Významný zlom v mém životě přišel právě nedlouho po mých čtyřicátinách. Byla jsem tehdy hodně přecitlivělá a nakonec mě složilo, když jsem při pořádání poutě v naší vesnici sama připravovala tradiční pohoštění pro větší počet hostů. Měla jsem tehdy nepříjemné třesy rukou i nohou a časté záchvaty pláče. Na psychiatrii v Benešově jsem se začala pravidelně ambulantně léčit a brát léky – některé injekčně aplikované, další jsem polykala,“ vypráví paní Helena. Její stav se po pravidelných ambulantních kontrolách a užívání léků zlepšil, ale jen dočasně. Její psychika byla po všech prodělaných strastech již značně citlivá a narušená. Krátce poté byla nucena vyhledat lékaře a ten ji okamžitě nechal hospitalizovat v psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě. „Tam jsem pak strávila zhruba čtvrt roku, můj stav se aspoň částečně zlepšil, nicméně mi tam navrhli plný invalidní důchod. Ten mi posléze posudkový lékař přiznal a pobírám ho vlastně dodnes, kdy už mám nárok na důchod starobní.
Lehkomyslnost s krutými následky
Po propuštění z Havlíčkova Brodu se Helena vrátila domů a žila téměř 20 let bez větších problémů. Ty opět nastaly až v nedávné minulosti. Tentokrát byly zcela jiného rázu. Paní Helena se trochu lehkomyslně dala přemluvit, aby dělala ručitelku na půjčku občanům romské národnosti. Ti pak jako nezaměstnaní vypůjčenou částku samozřejmě nespláceli a splátky tak přešly na ručitelku, tedy paní Helenu. Ta v poslední době musela zaplatit už přes 350. 000 Kč. Naštěstí jí v restituci vrátili pole, které teď musela prodat. „Nebýt těch polností, tak jsem snad přišla o barák a skončila jako bezdomovkyně,“ děsí se paní Helena. Přesto je i v současné době v tíživé finanční situaci, na její důchod uvalili exekuci a nechávají jí jen nutné životní mininum. A skuteční dlužníci jako nezaměstnaní berou v sociálních dávkách skoro totéž, a práci si nijak neshánějí. Žel takové jsou v dnešní společnosti zákony. Je čemu se divit, že citlivá Helena skončila za takové situace opět v psychiatrické léčebně? Tentokrát je již od poloviny října loňského roku hospitalizovaná v Sadské. „Pomalu se už ale chystám zpátky domů. Peníze za půjčku jiných lidí mi budou strhávat ještě asi dva roky. Oni jako nezaměstnaní nemusí splácet nic, třebaže dluží oni a ne já. Naštěstí mám dvě hodné a zodpovědné děti, které mě v obtížné situaci podržely a jistě mi případně pomohou i v budoucnosti,“ uzavírá paní Helena.
