Honzík a Hanka - Na čas je spojil osud

V tom se objevila Hanka

První školní léta strávil Honzík v Teplicích, kde navštěvoval speciální zařízení Arkádie, které se zaměřuje na handicapované děti a pracuje s postižením všeho druhu. V roce 2005 se jeho rodiče přestěhovali na Šumavu, kde sice mohl dýchat čerstvý vzduch, ale jeho vzdělávání bylo do určité míry přerušeno. Nastoupil sice jako integrovaný žák na první stupeň základní školy v Srní, ale domluvit se s děckem, které není prakticky schopno jediného slova a nemůže ani gestikulovat s pomocí rukou, často nedokáže ani běžně vyškolený speciální pedagog. Jedinou možností se proto jevil asistent, jenž by zvládal veškeré dovednosti a mohl na úzce specializovaný způsob výuky navázat. Takovými vysoce specializovanými pedagogy se to však v pohraničí právě nehemží, ale nakonec se objevila Hanka. Dodnes na to vzpomíná: „Učila jsem na střední škole ve Strakonicích češtinu a dějepis. Pracovala jsem však daleko od domova, přes týden jsem bydlela sama v podnájmu. Z rodinných důvodů jsem se tak musela tohoto zaměstnání vzdát. Najednou jsem byla volná a skoro v témže okamžiku se objevil Honzík. Snad to byla náhoda!“

Skok do neznáma

Práce s postiženými dětmi byla pro Hanku velkou neznámou, jenže neznámé věci člověka odpradávna přitahují, a tak to zkusila. „Tato nabídka se mi zdála zajímavá. Hlavně mě přitahovalo, že si mohu zkusit něco, k čemu bych se jako běžný pedagog nedostala. Mohla jsem si na vlastní kůži vyzkoušet, jak jsem flexibilní, jak dokážu přemýšlet a jak se dovedu vcítit do světa postiženého dítěte a komunikovat s ním na různých úrovních. Zpočátku to nebylo tak růžové jako nyní, ale během prvního roku jsme se vzájemně sžili. Snažila jsem se k Honzíkovi nějak přiblížit a jakž takž se s ním dohovořit. Zjišťovala jsem, co umí, co neumí a jakým způsobem je s ním možné komunikovat. Musím ale přiznat, že hodně vynalézavosti projevil v tomto směru sám Honzík. Když mi chtěl něco vysvětlit a já jsem to nepochopila, dával si velkou práci, dokud nevymyslel nějaký nový způsob, jinou nápovědu, jak se dostat k tomu, co mi chtěl původně říct. Měl ale také velkou vytrvalost, rád se učil a zajímaly ho nové věci,“ odpovídá Hanka na otázku, proč se pustila do takové práce. Také přechod ze specializovaného zařízení do běžné základní školy nebyl pro Honzíka, byť jako integrovaného žáka, snadný. Zpočátku měl štěstí na hodné komunikativní spolužáky - hlavně holky, které pochopily, jak se s ním mají bavit s pomocí jednoduchých otázek, na něž odpovídal ANO či NE. To se mu líbilo a měl je rád. Ale v dalších ročnících přišla do jejich třídy spousta hlučných zlobivých kluků, kteří ho rušili a on se jich bál. Honzík nechtěl, aby na něho někdo křičel nebo do něj šťouchal, a tak si třeba s Hankou vyrobili medvídka, který držel v ruce cedulku s nápisem: „Prosím, nerušit!“

Hledání vlastní cesty

Hanka je sice vystudovaný pedagog, ale to ze zákona na práci asistenta těžce postiženého dítěte nestačí. Musela si proto za chodu doplnit vzdělání o kurz speciální pedagogiky, takže o sobotách dojížděla do Plzně, ve všední dny se věnovala Honzíkovi a po večerech se připravovala na zkoušky a psala seminární práci. Jak ale sama přiznává, skoro nic nového se tam nedozvěděla a naprostou většinu metod si vypracovala podle svého. Kopírovala a vystříhávala různé obrázky, rébusy nebo hry, které objevila v učebnicích pro děti s poruchami, ale i v nejrůznějších časopisech. Ze všeho nejdříve však musela vyřešit otázku, jak se s ním domluvit. O tom, že se to nakonec povedlo, svědčí i zábavná historka, kterou spolu prožili v autobuse. „Když jsme se s Honzíkem vraceli z Kašperských Hor, kam často jezdíme na výlety, vezl nás nový, dosud neznámý řidič, který se na Honzíka usmíval a ještě nám pomohl s vozíkem. Honzíkovi to udělalo radost a celou cestu se mi snažil vysvětlit, že se mu musíme odměnit. Ukázal mi v tabulce vyobrazené peníze, potom mlasknul, což znamená pití, a dál pořád ukazoval na toho řidiče. Chvíli mi trvalo, než mi to „docvaklo“, ale nakonec jsme se domluvili, že mám dát tomu řidiči na pivo, protože je hodný a pomohl nám. Tak jsem mu opravdu vnutila 30 korun a Honzík byl spokojený,“ vzpomíná Hanka s úsměvem.

Nakonec jsme se shodli

Chtěl jsem se zeptat Honzíka, jak se naučil domlouvat s pomocí tabulky, a kdo mu ji vlastně dal, ale jeho gestům jsem nerozuměl. Ostatně ani on nerozuměl mně, a tak mi musela všechno „po lopatě“ vysvětlit Hanka. Dozvěděl jsem se, že tabulku Honzíkovi sestavili v Centru augmentativní a alternativní komunikace v Praze na Vinohradech, kam už dříve dojížděl. Skládala se z jednotlivých oddílů, v prvním byly osoby, v dalším místa, asi dva listy se věnovaly slovesům, jeden částem těla a několik stránek jídlu. Podle těchto tabulek si Honzík mohl říct, co chce jíst nebo pít. Dokonce úplně na konci měl dva nebo tři úplně sprosté výrazy. Hanka mě ujišťovala, že je moc často nepoužíval, ale byly tam, protože paní doktorka z Centra tvrdila, že i postižení někdy potřebují vyjádřit svůj hněv sprostým slovem. Konkrétně tam měl obrázek, který znamenal „Polib mi pr…“, takže tam byl nakreslený zadek, pusinka a ruka, která ukazovala, co má políbit. „Další dva výrazy už jsem zapomněla, ale myslím, že Honzík o ně nestojí. Když povyrostl a dělali jsme spolu novou tabulku, tvrdil, že taková slova už nejsou třeba. Pokud se mu něco nelíbí nebo někdo něco udělá špatně, tak použije slovo „E“. A když ho něčí chování skutečně naštve, tak na toho člověka hrozí, a to už je jasné všem,“ tvrdí Hanka.

S počítačem i tužkou

Stejně jako ostatní děti používají dnes běžně počítač, nedovede si bez něj představit život ani Honzík. V centru mu dali výuková cédéčka, kde se formou hry učí počítat a sestavovat slova. Když ho Hanka dostala na starost, znal už jednotlivá písmena abecedy a uměl počítat do deseti. Pak to s pomocí počítače zkoušeli do dvacítky a asi po půl roce si řekl, že chce počítat do sta. V Arkádii se také naučil z jednotlivých písmen sestavit slova a byl schopen vytvořit i jednoduchou větu. Nyní ji už dokáže napsat pastelkou na papír, ale to mu Hanka musí držet ruku a on pak kreslí jednotlivá písmena. Jejich vyučování vypadalo tak, že se ráno pozdravili, Hanka odhadla, jak je Honzík naladěn, v jaké je kondici a začalo vyučování. V prvních hodinách byla čeština nebo matematika, pak přišla na řadu prvouka, vlastivěda či přírodopis. Honzík se zdokonalil v práci se speciální myší, i když při komunikaci dál používal tabulku, kterou spolu s Hankou rozšířili o další pojmy, místa a osoby, se kterými se postupně seznamovali. Postupovali tak, že Honzík psal slova nebo ukazoval v tabulce obrázky, což mu šlo velice dobře „Cvičila jsem ho v sestavování krátkých vět. Honzík dostal minimálně šest papírků, na nichž byla vytištěna jednotlivá slova, a z těch šesti slov měl vybrat taková, aby se z nich dala sestavit smysluplná věta. Díky tomu jsme se velice brzy dokázali domluvit,“ vysvětluje Hanka.

Přetržená nit

Po vyučování jezdil Honzík s Hankou na vycházky, což se mu velice líbilo. Strávili spolu celkem čtyři roky, během nichž se vytvořilo zvláštní přátelství, na které se jen tak nezapomíná. Pak ale zakončil první stupeň a museli se spolu rozloučit. Honzík byl přeřazen do speciální třídy v Sušici, kde už podle předpisů neměl nárok na svého vlastního asistenta, a Hanka navíc v té době utrpěla úraz, ze kterého se vzpamatovávala skoro celý rok. Když se dala dohromady, hledala různé způsoby, jak se k němu vrátit. Jedna z možností byla nechat se zaměstnat na živnostenský list přímo u jeho rodičů, což ale není ze zákona možné. Ti by ji museli přijmout do zaměstnaneckého poměru přes nějakého prostředníka, třeba Charitu, ale tam by zase musela asistovat několika lidem, mezi něž by byl zahrnut i Honzík. On ale potřebuje individuální péči, takže by mu to nebylo příliš platné, a kromě toho byla v té době všechna asistentská místa už obsazena. V současné době vozí Honzíka rodiče do integrované školy, která mu ovšem bez osobního asistenta moc nedá. Až mu bude 26 let, musí opustit i toto zařízení a bude odkázán pouze na jejich péči. Mohl by sice přejít do ústavní péče, ale toho se rodiče bojí, protože se vzhledem ke svému postižení nedokáže bránit a ostatní by mu mohli ubližovat. Ostatně mají k tomu svůj důvod, protože ve škole ho jeden spolužák začal škrtit, i když šlo v podstatě o nedorozumění. Chtěl mu pouze položit ruce na hlasivky, aby podle vibrací zjistil, zda vydává nějaké zvuky, ale Honzík se málem udusil.

Co bude dál?

Hanka zatím pracuje na záskok za školní asistentku na mateřské dovolené v Kašperských Horách a doufá, že zde zůstane nebo se časem uvolní jiné učitelské místo. Vazby s Honzíkem se však nedají zpřetrhat, a tak za ním alespoň jednou týdně dochází jako dobrovolnice. Přestože má vlastní rodinu, vyráží s ním na výlety a to nejenom po okolí. Protože Honzík zbožňuje dopravní prostředky, jezdí spolu i s rodiči do Prahy, kde se už projeli metrem, tramvají, a dokonce i lodí. Roky ale běží a nad jejich vztahem i Honzíkovým dalším životem visí řada otazníků.