Často slýcháme o agresivitě schizofreniků, ale přitom opak je pravdou. „Tito lidé se spíše častěji stávají oběťmi trestných činů, než aby je působili, a to zejména díky jejich zranitelnosti, kterou agresor podvědomě vytuší,“ řekl mi nedávno jeden peer lektor. Je až s podivem, že můžeme působit na veřejnost dojmem síly a ohrožení, když v nitru jsme slaboučcí jako stébla trávy. Navíc máme tak velká a činná svědomí a neustále jsme doháněni pocity viny, až si spíše dáváme pozor, abychom ani vlásek nezkřivili a pokud se nám to nechtíc povede, donekonečna se za to omlouváme. Také máme velké obtíže lhát a to, jak je mi známo, je jednou z opovrhovaných vlastností našeho lidstva. Jsme přehnaně čestní, což pramení z našeho pocitu průhlednosti a strachu, že nám druzí dokážou číst myšlenky. To se projevuje takovými žádoucími situacemi, jako že schizofrenik daleko pravděpodobněji upozorní prodavače, že se spletl při vracení peněz než člověk běžný.
Další naší příkladnou vlastností je takřka nadpřirozená schopnost empatie. Protože tak nutně potřebujeme vědět, jak si stojíme u okolí, naučili jsme se velmi dobře číst výrazy obličeje a gesta. Tato schopnost je navíc podpořena naší zvýšenou citlivostí a vnímavostí a možná i naší nastražeností. Navíc jsme prožili velmi pestrou škálu stavů, takže na druhém poznáme ledacos už jen podle toho, že se to vzdáleně podobá tomu, co jsme zažili. Znalost těchto různých stavů je už sama o sobě hodnotou a v dnešní pokrokové době se uplatňuje třeba v práci peer konzultanta. Ten z pozice zkušenosti s těžkými stavy a práce s nimi může pomoct provést jiného člověka tímto peklem.
Někdy se o nás tvrdívá, že nic nevydržíme. To je i není pravda. Je pravda, že máme sklon příliš řešit vztahy a snadno se nás dotkne něčí poznámka. Nicméně ve srovnání s člověkem, který nikdy nezažil ataku psychózy nebo se nemusí každý den vypořádávat s úzkostnými potížemi, jsme toho vydrželi už až až. Zdravému člověku se ani nesní o tom, kolik jsme toho vydrželi a přežili. Pohybovat se ve světě takové schizofrenie a přitom normálně fungovat, chodit do práce, stýkat se s lidmi, pečovat o sebe je svým způsobem talent připodobitelný chůzi po provaze, tedy akrobacie a tu jsem v dětství považovala takřka za nadpřirozenou schopnost.
