Co je Vaší pracovní náplní?
Můj pracovní den začíná ranní komunitou, kde se setkávám s pacienty z oddělení. Tam řešíme aktuální problémy, hovoříme o programu, který nás čeká a podobně. Máme týdenní psychoterapeutický program, který probíhá buď skupinově nebo individuálně. Do tzv. skupinek zařazuji ve spolupráci s kolegou Mgr. Liborem Kundratou různé techniky – psychogymnastiku, arteterapii, muzikoterapii, psychodrama, tanečně pohybovou terapii, která je oblíbená spíše u žen. Ale i muži ji velice dobře zvládají. Jednou za měsíc společně s našimi pacienty připravuji rodinnou komunitu. Důležitým prvkem v léčbě jsou edukační programy s využitím videoprogramu, oblíbené jsou sportovní turnaje ve volejbalu nebo stolním tenise, poznávací vycházky po okolí a návštěvy opavských výstav. Účastním se klubu, který pořádáme jednou měsíčně v kulturním domě pro propuštěné i hospitalizované pacienty. Dle období zařazuji nácvik praktických dovedností, např. před Vánocemi a Velikonocemi pečeme cukroví a jiné dobroty. Na naše oddělení docházejí pacienti do denního stacionáře, takže věnuji čas i těmto pacientům.
Jste v Opavě dlouho?
Do Psychiatrické nemocnice v Opavě jsem nastoupila po maturitě. Prošla jsem otevřeným i uzavřeným oddělením pro ženy, dlouhá léta jsem pracovala v otevřeném oddělení pro ženy s psychotickou zkušeností. Tam jsem poprvé přičichla k psychoterapii. Další zkušenosti jsem nasbírala na stanici 16, která před léty fungovala jako psychoterapeutické oddělení. Před šesti lety jsem začala pracovat na koedukované stanici pro doléčování, rehabilitaci a resocializaci pacientů s psychotickou zkušeností.
Baví Vás Vaše práce a proč?
Moje zaměstnání mě uspokojuje a baví, o čemž vypovídá i doba, po kterou tady pracuji. Příští léto to bude 30 let. A proč mně baví? Použiji často opakovanou frázi – protože mě baví kontakt s lidmi a myslím si, že moje práce má smysl. Mám radost z toho, že často slyším od pacientů, že měli obavy z toho, jak to zvládnou. A po několika dnech z nich spadnou obavy a nejistota, protože se všichni pracovníci oddělení snažíme připravit takové prostředí, které je podobné tomu domácímu. Snažím se hovořit s lidmi obyčejnou „lidskou řečí“, občas přiznám i svoje slabosti, zasmějeme se společně i tomu, že se nám něco nepovede a naopak oceníme každou snahu.
Co si myslíte, že nejvíce pomáhá duševně nemocným lidem?
Pokud jde o laickou pomoc, tak je to určitě chápající rodina, pracovní prostředí a okolí. Nesmím opomenout pravidelné užívání léků spojené s důvěrou k psychiatrovi. Po odeznění akutní fáze je důležitá rehabilitace, tak jako po těžké zlomenině pacient hned neuběhne maratón, tak i duševně nemocný člověk po odeznění akutní fáze potřebuje nějaký čas k tomu, aby se mohl vrátit ke všemu, co zvládal před nemocí. Zapojení do běžných domácích prací, zaměstnání i koníčků by mělo být postupné s ohledem na prodělané onemocnění. Jsme rádi, že funguje spolupráce s následnými organizacemi v našem kraji, které pracují s duševně nemocnými a i ony mají svůj podíl na tom, že začlenění našich pacientů do společnosti je pro ně jednodušší.
Co víte o tzv. PEER pracovnících nebo o tzv. Radě uživatelů?
Tyto dva termíny znám již delší dobu, poprvé prakticky jsem se s nimi seznámila před dvěma roky na pracovní návštěvě v Iskérce v Rožnově pod Radhoštěm. Velice mě tato spolupráce pracovníků a pacientů nadchla.
Jak vnímáte práci neziskových organizací, které se starají o duševně nemocné?
Činnost následných organizací vidím jako klíčovou na procesu uzdravování a komplexní rehabilitace. Každého pacienta, který je propuštěný z našeho oddělení už během léčby motivujeme k návštěvám těchto organizací. Čím dříve se rozhodne pro spolupráci, tím je pravděpodobnější dlouhodobější remise. Na rodinných komunitách pak slýcháme příbuzné, jaký dobrý efekt tyto návštěvy na pacienta mají. Ale i samotní pacienti si spolupráci pochvalují a často si předávají své zkušenosti. Z opavského okresu znám organizace následné péče jako je Anima, Fokus, Charita. V rámci socioterapie je navštěvujeme s pacienty.
Dana Mičolová
