Co se v mládí naučíš…
Stalo se to někdy v roce 1962, na svatbě Vláďova bratra, který je o dost starší. Svatba probíhala normálně. Dodnes si pamatuje, že to červené víno, které popíjel, se jmenovalo Frankia. Vypil asi skleničku. Hosté se bavili a Vláďa odešel do parku poblíž domu jeho rodičů. Tam se setkal se svými vrstevníky a více méně se u něj dostavil pocit zvýšeného sebevědomí. „Svým způsobem mě obdivovali a já si pamatuji, že jsem tu opilost přeháněl. Měl jsem tendenci vrávorat, jak jsem to u některých opilců viděl. Dělalo mi to strašně dobře. Zajímavé je, že mi z toho nic nebylo .Ten ´hezký´ pocit se ve mně uchovával,“ vzpomíná Vláďa. Pak se dlouho nic nedělo a s alkoholem nijak do styku nepřišel. Akorát o nedělním obědě nalil otec Vláďovi vždy skleničku piva, kterou celkem s chutí vypil.
Další setkání s alkoholem přišlo až někdy v deváté třídě na výletě, těsně před koncem školní docházky. „Nakoupili jsme se spolužáky nějaké víno a společně jsme se opili. Vím, že jsem toho vypil dost. Ne však, že bych padal nebo vrávoral. Ostatním bylo dost zle, blinkali a motali se. Byl jsem v očích spolužáků hrdina a vybavil se mi ten pocit jako tenkrát na bratrově svatbě,“ vypráví Vláďa. Po základní škole nastoupil na učiliště. Tam moc do styku s alkoholem nepřišel. Nebyl ani čas, na škole se dost sportovalo. „Akorát jednou někdy ve třetím ročníku. To znamená, že mi bylo 17 až 18 let. To jsme se na nějakém braném táboře opili a bylo mi poprvé dost špatně. Poprvé jsem blinkal z nějakého sladkého dezertního vína. Ale celkový pocit byl opět umocněn velkou dávkou sebevědomí i výřečnosti. Připadal jsem si jako báječný bavič,“ říká Vláďa.
Po vojně spartakiáda
Po ukončení studia na učilišti nastoupil na vojnu. Zde už alkoholu tolik nebylo. Během prvního roku byla vojna celkem přísná, takže se nic až tak alkoholického nedělo. Když měl volno, tak si zašel maximálně na tři piva. Až ke konci vojenské služby, v roce 1975 se konala spartakiáda. „Tam jsem zažil první opilecký tah. Byli jsme jako vojáci určeni pro pořadatelskou službu na Strahově, čili celkem bez dozoru. K tomu ještě bylo všude plno děvčat. Jen vím, že jsme pili v tahu asi týden. Dostavovaly se takové opilecké stavy, že piji a připadám si čím dál střízlivější. K tomu jsem měl zpomalené reakce. Měli jsme z toho legraci, co to s naším tělem dělá. Nicméně jsme na to tom byli tenkrát fyzicky dobře, takže jsme tah ukončili asi po týdnu a vrátili se zpět do kasáren a nic se vlastně nedělo. Na konci vojny jsme se poslední den opili dost hrubě,“ přiznává Vláďa. Dál v tom však nepokračoval. Po vojně Vláďa nastoupil do práce, oženil se a narodily se mu děti. Takže takových 10 let s alkoholem jen tak příležitostně koketoval. Až po třicátém roku se to začalo rozjíždět. Už to byly pravidelné dávky, které směřovaly ke stavu závislosti.
Chlap, co umí pít
Alkoholová závislost se do Vláďových 32 až 34 let výraznějším způsobem neprojevovala, i když v těch dobách alkohol vyhledával. Ekonomická situace v rodině natolik zlepšila, že vydělané peníze „investoval“ do alkoholu. „Tenkrát jsem sám sobě tvrdil, že se jedná o zábavu a mám na to přece nárok. Proč jsem se vůbec stal závislým, nad tím přemýšlím dodnes. Napadá mě, jestli tam byla nějaká genetická příčina. Na to bych dnes těžko přistupoval, i když to někteří lidé tvrdí. Já bych se na to nerad vymlouval,“ komentuje Vláďa. V té době pracoval na soustružnických automatech. Byla to celkem jednotvárná ubíjející práce. Nic, co by mohlo rozvíjet ducha. Vláďa se cítil po této stránce intelektuálně nevyužitý. Navíc se na dílně sešli shodou okolností jeho vrstevníci a začali statečně popíjet. Stalo se to zvykem, že se během odpoledních směn vždy vybraly nějaké peníze a nakoupil se alkohol, hlavně rum a pivo. Před směnou se scházeli dřív a každý vypili pět až sedm piv. „Zpočátku se tyto akce zdály být zábavné. Ovšem během té doby mé pití začalo narušovat rodinné vztahy a vztahy na pracovišti. Tenkrát nebylo tak jednoduché vyhodit dělníka z práce a na to jsme spoléhali. Tahy byly opravdu silné. Ovšem plně si uvědomuji, že ostatní byli schopni několik týdnů abstinovat, ale já ne,“ vypráví Vláďa. Dokázal vypít velké množství a domníval se, že to na něm není poznat a že umí pít. Byl na to patřičně hrdý. Vláďa potřeboval každý den alespoň doušek. Samozřejmě, že rodina tím trpěla a začala se rozpadat. Vyhledával vysloveně alkoholickou společnost. To proto, aby mohl předvést, co toho snese.
Nové šance a příležitost k pití
Takhle to probíhalo až do roku 1983, kdy nastoupil k hasičskému sboru. Tam se během služby nějak popíjet nedalo. Ale byly sobotní a nedělní služby nebo po nějakém zásahu, kdy se družstvo opravdu opilo dost hrubě. Jezdilo se na soutěže, což byla zástěrka, kde co jak vypít. Tímto způsobem se Vláďova závislost rozvíjela až do roku 1989. „S příchodem sametové revoluce v roce 1989 a náhlém pocitu svobody jsem hasiče opustil. Nastoupil jsem do sociální školy, kde jsme zprvu pracovali jako zedníci. Školu jsme tedy vybudovali. A s pocitem, že děláme konečně něco užitečného, společně s tvrdou prací a samozřejmě s alkoholem, se má závislost rozjela naplno,“ vzpomíná Vláďa. V roce 1995 Vláďa nastoupil na této škole na místo učitele odborných předmětů. Bylo to vlastně odloučené pracoviště, tudíž nebyl pod žádným dozorem. To bylo pro Vláďu zcela vyhovující. Tam se stalo pravidlem, že si každé ráno před vyučováním došel pro litr vína. Vypil dva až tři litry vína denně. „Ruku v ruce s tímto probíhal u mě jakýsi sociální pokles, i když jsem si to plně neuvědomoval. Docházelo ke konfliktům v rodině a na pracovišti. Byl jsem pyšný, hrdý a každého jsem nějakým způsobem ponižoval,“ říká Vláďa. A tímto způsobem to šlo dál a dál.
Prvním větším problémem byla výzva zaměstnavatele, aby přestal pít a šel se nějakým způsobem léčit. To samozřejmě odmítl. „Slíbil jsem si, že přestanu. Už když jsem to vyslovoval, tak jsem věděl, že to nedodržím. Tímto způsobem jsem dospěl až do roku 2002, kdy se situace stala neúnosnou. Já si však žádný alkoholismus nepřipouštěl. Vždyť já to zastavím sám, říkal jsem si, ale to už jsem se točil v bludném kruhu závislosti,“ vzpomíná Vláďa. Stále častěji se u něj projevovaly příznaky alkoholizmu – klepavka, nespavost, halucinace, bludy, oslabená paměť. Aby alespoň něco udělal, začal se ambulantně léčit, bohužel bez účinku. Koncem roku 2002 situace v rodině vyvrcholila natolik, že od ní odešel a skončil na spartakiádním lůžku ve sklepě školy.
Na cestě do léčebny a z ní
„V dubnu 2003 už ty stavy byly takové, že jsem nevěděl co je za den, pokud jsem nepožil alkohol. Abstinenční příznaky měly již delirantní charakter. V té době jsem začal mít ohromný strach, že se zblázním nebo si něco udělám,“ říká Vláďa. V hrozném stavu podstoupil protialkoholní léčbu. V květnu nastoupil do jihlavské Psychiatrické léčebny. „Byl jsem velice roztřesený, měl jsem psychotické stavy a náběh na delirium tremens. Nasadili mi lék, který se jmenuje Heminevrin. Týden jsem byl v izolaci a hlídali mi tlak, protože po tomto léku prudce klesá. Po týdnu se člověk rozkouká a zjistí, že mu je fajn. Já jsem si říkal, že jsem vyléčený a můžu v klidu odejít. Ale to je zásadní omyl,“ konstatuje Vláďa. Potom byl zařazen do první skupiny, tzv. edukační. Tam mu sdělili, že trpí onemocněním – závislostí. Ve druhé skupině mají klienti úkol napsat svůj životopis a přečíst ho před skupinou. Skupina společně s terapeutem pak klade podstatné, ale dost nepříjemné otázky. Jde o to, aby člověk začal v sobě předělávat hodnoty. Třetí a čtvrtá skupina jsou terapeutické. V třetí skupině probíhá už něco z plánování do budoucna a ve čtvrté skupině by měl člověk vědět, kde bude bydlet, jak splatí dluhy, jak to má s partnerskými vztahy a jestli bude mít práci. „S prací je to dnes velký problém a s bydlením taktéž, to si pacienti během tří měsíců léčby opravdu nemohou vyřešit. To je tedy čtvrtá skupina a potom nazdar do reality. To je vždycky problém, a proto vidím skupinu Anonymních alkoholiků jako dobrou doléčovací metodu. V naší skupině máme lidi, kteří chodí k nám a rovněž na doléčovací skupiny do jihlavské léčebny,“ prezentuje Vláďa jihlavskou skupinu Anonymních alkoholiků.
Po návratu do všedních dní
Na člověka postiženého závislostí se společnost dívá s nedůvěrou nebo lhostejností. Někdo si řekne: „Může si za to sám, patří mu to!“ Velkou většinu lidí to vůbec nezajímá. Staří kamarádi někdy čerstvému abstinentovi nepřejí a závidí, protože mají s alkoholem vlastní problém. „Svým způsobem vám to předhazují a dávají najevo. Já jsem s tím osobně potíže neměl, protože díky léčbě a skupině Anonymních alkoholiků jsem na to byl připravený. Odpoutal jsem se od všech bývalých kamarádů. Ne, že bych je neměl rád, ale už na léčebně nám říkali, abychom je nevyhledávali. Našel jsem si nové kamarády a tím jsem si hodně pomohl,“ říká Vláďa.
Okolí z počátku Vláďovi nevěřilo. Přátelé a známí mu dávali nanejvýš rok. „Říkal jsem jim, že to naprosto chápu a jak mi můžete věřit po těch letech. Ani já bych nebyl jiný. Já si říkal jen, že nesmím přemýšlet moc dopředu. To nemá význam, abych jim něco dokazoval, zítra uvidím. Postupně to vyšumělo a dneska je to ani nenapadne. Začali mě tak brát,“ popisuje Vláďa situaci.
Po léčbě začal Vláďa hodně jezdit na kole a v zimě lyžovat. „My jsme si s jednou partou opilců v roce 1996 postavili srub s tím, že tam bude jezdit chlastat. Párkrát se tam jelo, ovšem už to potom nebylo možné ukočírovat, tak se parta rozpadla. Takže jsme zůstali a popíjeli doma. Po léčbě v létě jsem tam zajel. Srub byl ve strašném stavu. Začal jsem to tam dávat znova dohromady a bavím se tím dodnes,“ vypráví Vláďa. Dnes je Vláďa se svým životem spokojený. Zajímá se o cestování a kulturu, například jezdí s přáteli na různé jazzové koncerty. Naplňuje mě to a jsem svým způsobem spokojený. Možná je to věkem. Dospěl jsem do fáze vyrovnanosti. Nic mě neštve, řekl bych, že je to v pohodě, i když mě někdy vytočí žáci nebo lidská hloupost. Cítím se pozitivně šťastný. Nejsem jako dřív, když jsem popíjel,“ říká Vláďa.
