Přestěhování na Kladno a ztráta dcerky
V období Pražského jara na konci šedesátých let minulého století ze zemědělství odešel a začal jezdit jako řidič náklaďáku a poté i autobusu u ČSAD. V roce 1970 prodělal komplikovanou operaci plotýnek v pražských Střešovicích a byl mu přiznán částečný invalidní důchod. Začátkem sedmdesátých let se dostal na Kladno. ,,V té době jsme s manželkou přišli o sedmiletou dcerku, kterou porazilo auto a na Kladno jsme se přestěhovali i proto, abychom na tuto tragickou událost trochu zapomněli. Navíc manželka měla na Kladně i bratra a i to byl důvod našeho stěhování jako dnešní důchodce. Jan Hřebejk nastoupil i v novém bydlišti jako řidič u místního ČSAD a postupně tam vystřídal náklaďák, osobní vůz v němž vozil funkcionáře i autobus. V kladenském ČSAD vydržel až do starobního důchodu. Pracoval ale ještě několik let při důchodu, když vykonával lehčí práce. Manželka Halina pak na dlouhou dobu vážně onemocněla a nakonec zemřela. Pan Hřebejk žil nějaký čas sám v panelovém domě na kladenském sídlišti.
Anabáze po nemocnicích
V dubnu loňského roku se panu Hřebejkovi udělalo náhle špatně a tím začala jeho anabáze po zdravotnických zařízeních. ,,Měl jsem silné bolesti břicha a špatně se mi dýchalo.“ Vysvětluje své tehdejší potíž důchodce. Lékaři určili jeho diagnozu jako zápal plic a plicní embolii. Kromě toho trpěl i trombozou a přidali se i infekční problémy. Dvakrát byl proto na nějakou dobu z kladenské nemocnice přeložen na infekční oddělení v Příbrami. Po návratu na Kladno-znovu jen do nemocnice na internu trpěl silnými závratěmi, točením hlavy a zhubl o více než 30 kilo. To vše rozhodlo o tom že se domů do bytu v paneláku už nevrátí.
Nikde se neměl jako nyní v Domově důchodců.
Vzhledem k závažným zdravotním problémům byl pan Hřebejk z nemocnice přeložen rovnou do kladenského Domova důchodců v ulici Františka Kloze. Tady je maximálně spokojen. Dokonce natolik, že sám říká: ,,Tak jako teď v Domově důchodců jsem se nikdy v životě neměl. O nic se nemusím starat, jídlo mi přinesou až do pokoje na stůl. Je ho dostatek a je dobré. Pan Hřebejk má pokoj sám pro sebe i s vlastní koupelnou a WC. Na pokoji má i svůj rotoped, na kterém si každé ráno i téměř hodinu zašlape, aby se udržoval v kondici. Jinak chodí na procházky do města , kde navštěvuje kamarády a známé. Přátele si našel i v samotném Domově důchodců.Chodí si s nimi nejen popovídat, ale třeba i zahrát kuželky. Ve volných chvílích chodí nejen na procházky, ale také např. luští křížovky a dokonce si i opakuje němčinu, kterou se učil povinně na obecné škole za okupace. Jak je vidět je pan Hřebejk v Domově důchodců maximálně spokojený. Má i dva syny, přímo na Kladně šestapadesátiletého Josefa a v Mladé Boleslavi o tři roky mladšího Jiřího. Oba ho v domově navštěvují i s rodinami. Z vyprávění pana Jana Hřebejka je zcela jasně zřejmé,že pobyt v Domově důchodců není zdaleka jen konečnou stanicí v životě, jak si to někteří důchodci představují.
Text i foto: Luboš Hora-Kladno
