Pronásledován osudem
Honza až do šesté třídy chodil doma normálně do školy. Při jeho postižení však byla klasická školní docházka příliš náročná. Proto ho v šesté třídě přeložili do pražského Jedličkova ústavu. ,,Strávil jsem tam tehdy tři roky a základní školu jsem tam řádně dochodil,“ vzpomíná. Poté přesídlil do Ústavu pro postiženou mládež v Plzni, kde se další tři roky učil kartáčníkem. Osud si s ním však znovu pohrál. Doučit se mu nepodařilo, ovšem ne jeho vinou. Plzeňský ústav byl totiž těsně před jeho vyučením zrušen. Jan Michálek se musel vrátit domů do Kladna, kde zkusil pracovat v místním Okresním kovopodniku jako dělník. Ale krutý a nespravedlivý osud znovu zapracoval. Po pouhém měsíci řádné pracovní činnosti ho z rizikových důvodů propustili a přiznali mu plný invalidní důchod. ,,To bylo někdy ve druhé polovině 60. let minulého století. Nějaký čas jsem pak byl doma. S vynucenou nečinností jsem se ale nechtěl smířit. Vždycky jsem chtěl být nějak prospěšný a užitečný,“ říká pan Michálek. Začátkem 70. let zkusil další práci, tentokrát v invalidním družstvu DISK v sousedním Buštěhradě. Tam byl ale zase problém, že se jednalo o úkolovou práci, na kterou při svém handicapu prostě nestačil. Práce musel ze zdravotních důvodů nechat.
Pomáhat těm druhým
Jan Michálek byl ale vždy bojovníkem a jen tak se nevzdával. Na lepší časy mu začlo konečně svítat v roce 1973, kdy byl zvolen do funkce v tehdejším Svazu invalidů. A tady už zakotvil natrvalo a působí v něm dodnes. V současné době v této organizaci, která se mezitím přejmenovala na Centrum pro zdravotně postižené Středočeského kraje, působí jako dobrovolník bez nároku na jakoukoli finanční odměnu. O peníze mu ale nikdy nešlo. Snaží se zde pomáhat, jak se jen dá. ,,Honzík mi zajištuje nákupy, chodí na poštu, pomáhá s úklidem a v případě mé nepřítomnosti je dokonce v rámci svých možností schopen jednat s našimi klienty,“ pochvaluje si vedoucí kladenské pobočky Centra pro zdravotně postižené Středočeského kraje Martina Hrubá, která na svého mimořádně obětavého kolegu nedá dopustit. Jan Michálek se kromě toho snaží pomáhat i v sousedství působící organizaci pro sluchově postižené občany. Tam zajištuje nákupy baterek i opravy naslouchadel a i tam je maximálně prospěšný. Jan Michálek prostě nikdy nezatrpkl a na nepřízeň osudu vždy reagoval tím nejsprávnějším i nejstatečnějším způsobem.
