Nerozumím tomu, co se se mnou děje
V roce 1996 bylo Janě 20 let. Měla vystudované gymnázium a právě dokončovala dvouletou nástavbu. Nabrala si mnoho aktivit, které byly na jednoho člověka hodně. Jeden pán, který pracoval pro neziskové organizace, přišel do školy s žádostí o tlumočníka. Byla vybrána jako nejlepší na anglický jazyk. Neměla proto moc času na školu, většinu svého dne tlumočila. Doučovala ještě anglický jazyk. Zameškala ve škole spoustu učiva a vše pak těžce musela dohánět. „Najednou se to stalo, během okamžiku, během jedné sekundy, se mi zhroutil celý svět. Nebyla jsem schopna vyjít z domu, všeho jsem se bála. Dlouhé hodiny jsem brečela a brečela. Nevěděla jsem, proč pláču, nevěděla jsem, z čeho můj strach pramení. Deprese mě začala lapat do svých sítí,“ vzpomíná Jana.
Devět měsíců v nemocnici
Tenkrát žila s přítelem, který si s ní nevěděl rady. Někdo mu poradil, aby s Janou zašel do ordinace místní psychiatrické nemocnice. Odvezl ji tam a protože byl stav vážný, rovnou ji hospitalizovali v psychiatrické léčebně. Byla tam devět měsíců. Když ji přijali, dali ji do klecového lůžka. Měli strach, že si ublíží. Byla na PDP, jedná se o speciálně zařízený pokoj se zvýšeným dozorem. „Dnes se síťová lůžka hodně kritizují, a i když musím uznat, že pro pacienty síťové lůžko je nepříjemným zážitkem, já jsem takový pocit neměla. Cítila jsem se bezpečně. Pro mě to byl pozitivní pocit bezpečí,“ říká Jana. Její stav se začal zajímavě vyvíjet. Dnes zpětně je opravdu těžko říci, co byly psychotické příznaky a co bylo vyvoláno vedlejšími účinky léků. Pravděpodobně užívala léky, které jí nesedly a vyvolaly psychotické reakce. Je totiž pravdou, že Jana není typický psychotický pacient, jejím největším problémem jsou silné deprese.
Už nechci žít!
Půl roku poté, co ji pustili domů, se pokusila o sebevraždu. Nastřádala si tajně léky, které měla pravidelně užívat. Byla doma, máma chodila do práce a táta se staral o ni. Vařil, pral, uklízel a Jana jen a jen spala. Snědla jen dva pribináčky za celý den a to jí úplně stačilo. „Byla jsem člověkem bez vůle, bez radosti, bez života. Nechtěla jsem žít. Jednou v noci jsem vstala a spolykala nastřádané prášky. Jedla jsem je tak urputně, že jsem je nebyla schopna ani polykat. Ládovala jsem je do sebe a těšila se, až už konečně budu mrtvá. Čekala jsem, co se stane,“ vypráví Jana. Jenže ono se nestalo vůbec nic. Tatínkovi začalo být divné, že spí více než obvykle. Normálně z postele vylezla alespoň občas a nyní vůbec. Táta na ni po dvou dnech uhodil a Jana se mu přiznala. Chtěl ji okamžitě odvézt do nemocnice. Jana ho však přemlouvala, že další hospitalizaci nezvládne. Snažila se mu vysvětlit, že když se jí dva dny nic nestalo, že nyní už jí vypumpování žaludku nepomůže. Nakonec se tatínek nechal přemluvit.
Velký zlom
Součastně s pokusem o sebevraždu se v Janě něco zlomilo. Situace se od tohoto zlomového okamžiku začala den ze dne lepšit. Dnes je jí 36 let. Celkem byla dvakrát hospitalizovaná. Druhá hospitalizace však nebyla vůbec tak závažná. Byla v nemocnici, protože si to přála, a protože se cítila klidnější. Jana pravidelně navštěvuje svoji lékařku a velikou pomocí jsou dnes již účinná antidepresiva, která jí usnadňují život.
Každodenní život
Jana je hezká dívka, společenská, komunikativní, usměvavá a to vše navzdory svým depresím. Když ji potkáte na ulici, nikdy by vás nenapadlo, jakými úskalími života si musela projít. Když si s ní začnete povídat, řekli byste, že hovoříte s pozitivně naladěnou mladou ženou. Je ochotna naslouchat druhým, když mají nějaký problém, je připravena pomoci. Je pečlivou maminkou. A ačkoli jí deprese neustále stěžuje život, tak se jí rozhodně nepoddává.
Deprese je stav psychicky projevující se dlouhodobě pokleslými náladami jedince, pocity beznaděje a bezvýchodnosti. Dotyčný pociťuje často úzkost a osamocenost, pocity bezcennosti nebo viny, malou sebedůvěru, únavu, zhoršené soustředění a má problémy s pozorností. Reakce na tento stav mysli je však silně vázána na typ osobnosti. Dotyčný může být podrážděný, agresivní a zlomyslný, nebo naopak unavený, tichý a klidný. Většinou mizí reakce na radostné podněty a jedinec se může okolí jevit jako cynik. Na pozadí deprese bývá většinou nevyváženost chemického prostředí v mozku. Pak stačí dlouhodobý stres, nahromaděné problémy nebo nějaké silné trauma. Deprese se léčí antidepresivy, jejich účinek je ovšem diskutabilní. Lidé postižení depresí mají také tendenci překračovat povolené denní dávky a často je zapíjejí alkoholem. Krom alkoholu a cigaret se tito lidé uchylují také k užívání dalších psychotropních a omamných látek, nejčastěji se jedná o marihuanu a v menším měřítku také o tvrdé drogy. Depresivní porucha postihuje asi 3 % populace. Kolem 70 % jedinců v depresi má sebevražedné myšlenky, ale před okolím nebezpečí sebevraždy většinou bagatelizují. 15 % lidí trpících depresí spáchá sebevraždu. |
