Jana Peková

Jana Peková s Fanynkou

To poznala paní Peková na vlastní kůži a i díky náročné práci se začala dostávat do depresí. Ty nebyly jediným psychickým problémem Jany Pekové. Sama k tomu uvádí: „Cítila jsem se osamělá a navíc jsem trpěla bulimií. Jedná se o jakýsi opak anorexie, který se projevuje chorobným přejídáním. V době, kdy jsem tím trpěla, ještě bulimie nebyla definována jako diagnóza, dnes už se jedná o evidovanou psychiatrickou diagnózu“. Kolem roku 1990 nastalo pro Janu krizové období s řadou osobních i psychických problémů. „Rozvedla jsem se, přestala komunikovat s rodiči a vše vyvrcholilo tím, že jsem odešla z domova a nastěhovala se do domu k tetě,“ vzpomíná Jana Peková. Teta však záhy zemřela, na Janu padla znovu tíseň samoty a když se přidaly ještě některé další problémy, pokusila se v první polovině 90. let o sebevraždu. Poté byla vůbec poprvé hospitalizována v Psychiatrické nemocnici v pražských Bohnicích. Strávila tam tři měsíce.

Období po první hospitalizaci

Z Bohnic se Jana Peková normálně vrátila k práci oční lékařky. Přibyly ale jiné osobní problémy. Po zemřelé tetě zdědila dům. Ten se s pomocí rodičů a příbuzných změnil postupně v penzion a Jana byla jeho majitelkou. Penzion jí stál mnoho starostí a navíc stále pracovala jako lékařka. Znovu nastaly silné deprese a i když ji práce bavila, už ji přestávala psychicky zvládat, tím spíš, že i na starosti o penzion zůstala sama. Jana byla tak pracovně přetížená, že ze zaměstnání oční lékařky po dlouhém a jistě nelehkém rozmýšlení odešla. V roce 1994 se Jana Peková seznámila se svým současným manželem. Ten jí s penzionem nejprve hodně pomáhal a nakonec se o něj staral hlavně on. V roce 1999 se manželům narodil syn. K mateřským starostem přibyly Janě další, když se s manželem pustili do stavby domu, a posléze se do něj stěhovali. „Psychicky jsem se ze všech těch starostí zhroutila a celých dlouhých šest let byla ve špatném stavu. Fungovala jsem v této době opravdu minimálně,“ vzpomíná Jana na kritické období svého života.

Konečně diagnóza

Znovu byla hospitalizována na psychiatrii v Bohnicích. Až v roce 2014 psychiatři konečně diagnostikovali její problémy jako maniodepresivní a hraniční poruchu. Jana se s ní však potýkala mnohem déle, jak sama uvádí snad celý život. Výše uvedená diagnóza je jistě závažná, proto Janě Pekové přiznali invalidní důchod III. stupně. Po další zhruba jednoměsíční hospitalizaci začala navštěvovat FOKUS v Praze - Břevnově. „V prvním půlroce jsem tam absolvovala velmi intenzivní skupinovou psychoterapii. Pak jsem začala dobrovolně pracovat ve psím útulku. Z něho jsem si přivedla čtyřnohou přítelkyni - fenku Fanynku,“ říká Jana, která na pejska nedá dopustit.

Práce v Dobrém místě ji vyloženě sedla

Koncem jara loňského roku začala Jana docházet do neziskové organizace Dobré místo, z.s., která sídlí v areálu Psychiatrické nemocnice v Praze Bohnicích. „Po odchodu ze zaměstnání oční lékařky jsem už neměla sílu ucházet se o nějakou novou práci. Do konkursu v Dobrém místě mě přihlásila moje současná kolegyně Zdenka Veselská. Začínala jako uklízečka, ale hned jsem poznala, co nově vznikající peer centrum potřebuje ze všeho nejvíce – vybavit vhodným nábytkem a doplňky tak, aby to bylo příjemné místo pro zaměstnance a jejich klienty. Tady jsem využila zkušeností a kontaktů za zařizování našeho penzionu. Byla jsem ve svém živlu a spokojené a vděčné tváře všech mi byly největší odměnou,“ uvádí sympatická žena. Sama vybavila a založila korálkářskou dílnu pro klienty, kterou vede. V současné době je již dílna dobře zaběhnutá a Jana sem dojíždí 3x v týdnu. „Zaměstnání v Dobrém místě úplně změnilo celý můj dosavadní život. Cítím se tu skvěle, svobodně a hlavně jako rovná mezi rovnými. Kolektiv tu máme perfektní a já se zde cítím mnohem lépe než v minulosti, a to i v době, kdy jsem pracovala jako oční lékařka,“ uzavírá Jana Peková.