Jak jste se ocitla na invalidním vozíku?
Měla jsem zkrátka smůlu, vlastně dvojnásobnou. Jezdila jsem do práce na kole, asi sedm kilometrů a jednoho dne si mě nevšiml řidič, který jel za mnou a vrazil do mě zezadu dost velkou rychlostí, takže jsem i s kolem přeletěla přes jeho automobil a spadla do příkopu vedle silnice. Řidič zavolal sanitku (zřejmě jen proto, že za ním jelo další auto), ta přijela z nemocnice v Kroměříži, při nakládání mysleli na to, že vzhledem k druhu úrazu by mohla být poraněna krční páteř, takže se mnou moc nehýbali, snad mi nasadili i ochranný krční límec. Druhá smůla byla, že v nemocnici udělali nejen špatný rentgen, ale i špatné CT, takže nezjistili, že mám navzájem vykloubený 6. a 7. krční obratel a nijak mi páteř v této oblasti nezpevnili. Podle toho se mnou také zacházeli, takže můj stav se postupně zhoršoval. Tři dny jsem hýbala i nohama, potom mi ochrnuly, pět dnů od úrazu jsem měla ještě ruce v pořádku. O víkendu se mělo sejít konzilium a zabývat se mým stavem, ale nedělo se nic, takže během víkendu mi postupně ochrnovaly i ruce. Můj tchán je lékař a opakovaně žádal, aby mě poslali na vyšetření na odborné pracoviště do Brna, marně. Když mě devátý den po úrazu převážel vrtulník do Úrazové nemocnice v Brně, byla jsem už úplně ochrnutá. Způsobené chyby v léčení už nešlo napravit, uvedené dva krční obratle tak dlouho utlačovaly míchu, že došlo k jejímu přerušení a k trvalému ochrnutí těla od prsou dolů a k částečnému ochrnutí rukou – ruce mám slabé a nedokážu do nich pořádně nic uchopit.
Jak si všechno tak přesně pamatujete?
Znám to jen z doslechu, protože si nic nepamatuji, říká se tomu amnézie. A nevzpomínám si ani na to, co se se mnou dělo následující dva týdny.
Kdo Vám pomohl v těch nejtěžších chvílích?
Nejvíce mi pomohla maminka. Po návratu z rehabilitačního ústavu v Hrabyni, kde jsem byla osm měsíců po propuštění z nemocnice, se o mně obětavě starala. Jen díky ní jsem mohla zůstat doma a nikdy jsem nemusela do ústavní péče. Moje matka se mi tzv. obětovala a kvůli mně se jí zhoršilo zdraví. Pak to byla ještě sestra a její manžel. Na téměř rok, kdy jsem po úrazu nebyla doma, se i se dvěma dětmi přestěhovali z Prahy k nám na Moravu a starali se o moji tehdy osmiletou dcera, která se najednou ocitla bez maminky. Žila jsem s ní sama, s partnerem jsme se rozešli, když byly dceři dva roky.
Co jste vystudovala a kde jste pracovala před úrazem?
Toužila jsem stát se oděvní návrhářkou, ale už během studií na SPŠ oděvní v Prostějově jsem zjistila, že mé schopnosti (zejména umění kreslit) na toto povolání nestačí. Vystudovala jsem textilní fakultu na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci a začala pracovat v oděvním družstvu Styl jako asistentka vedoucího výroby. Ale nedokázala jsem komunikovat s lidmi, natož jim něco přikazovat a vydržela jsem tam jen půl roku. Potom jsem „utekla“ ke svým milovaným knížkám a začala pracovat v Okresní knihovně v Kroměříži jako knihovnice. Postupně jsem se spíše jako samouk naučila pracovat na počítači a spojení knížek a počítačů pro mě bylo ideální. Objevila jsem v knihovně diskety s databázovým programem pro ukládání informací o knížkách, naučila jsem se s ním pracovat, upravila jeho vzhled pro potřeby knihovny a začali jsme „ukládat knížky do počítače“ jako přípravu pro dnes již běžný způsob půjčování knih. Práce mě moc bavila a chtěla jsem si doplnit vzdělání, takže jsem dálkově vystudovala obor knihovnictví – informatika na FF MU v Brně. Přitom jsem jezdila na školení, získávala další zkušenosti, v nové budově knihovny jsem se podílela na zavádění internetu, školila jsem knihovnice z celého okresu v práci s novým programem na půjčování knížek (LANius) a přibližně půl roku jsem spravovala i počítačovou síť knihovny.
Co jste dělala po úrazu?
Po návratu z nemocnice a rehabilitačního ústavu jsem občas pracovala, ale mám velké problémy s poruchou termoregulace - je mi pořád zima, nepomůže ani teplejší oblečení, navíc když je mi chladno, začnu se potit, na vozíku můžu vyjet ven, jen pokud teplota neklesne pod 20°C. Takže pro mě přichází v úvahu jen práce z domova, a to prostřednictvím internetu, protože manuální práci nemůžu dělat vzhledem k postižení rukou. Reálná práce, kterou bych byla schopná vykonávat a bavila by mě, by byly např. korektury textů, případně vyhledávání informací na internetu. Neumím programovat, ale jsem schopná se celkem bez problémů naučit pracovat s programy, které neznám, takže by mě bavila třeba i spolupráce na vedení (správě) nějakého internetového obchodu.
Jaké máte zájmy a koníčky?
Od dětství jsem ráda četla, už jako dítě jsem četla povídky E.A.Poea, ale nemám ráda tzv. krváky, spíš psychothrillery, to souvisí s mým zájmem o psychologii a dokonce i psychiatrii. K mým nejoblíbenějším knížkám patří např. Studna Osamění od Radcliffe Hall, Tracyho tygr od Williama Saroyana, ale našla by se spousta dalších. V zimě se víc dívám na filmy, to je další můj velký „kůň“. Mám ráda filmy režiséra Davida Lynche, miluju jeho seriál Městečko Twin Peaks, líbí se mi i jeho další filmy, zkrátka mám ráda filmy, které nejsou úplně jednoduché na pochopení nebo je potřeba brát autorovu fantazii jako skutečnost a nesnažit se něco vysvětlovat. Ale k největším koníčkům patří muzika, poslouchám skoro pořád a moc ráda objevuji to, co ještě neznám a zalíbí se mi to, nejlépe na první poslech. Neposlouchám dechovku, hip-hop, rap, z popu jen něco, metal a podobnou tvrdou muziku taky nemusím. Taky hodně jezdím na koncerty a moc ráda fotím, byla jsem na kurzu digitální fotografie a na kurzu Photoshopu v Parapleti v Praze.
Jak jste se dozvěděla o akci Fotoškola s Jindřichem Štreitem ve Vsetíně?
Náhodou na stránkách pro vozíčkáře a protože mě před pár lety fotografování začalo hodně bavit, zkusila jsem se přihlásit a ono to vyšlo. Byla to bezvadná akce, Jindřich Štreit je Pan fotograf a přitom nesmírně příjemný člověk, opravdu jsem si to moc užila a spoustu věcí jsem se naučila.
S jakými bariérami a problémy se jako vozíčkářka setkáváte?
Nejdřív se zmíním o fyzických bariérách. Trpím tzv. poruchou termoregulace – to znamená, že snáším zimu mnohem hůř než zdravý člověk. Jezdím na mechanickém vozíku, abych co nejvíce posilovala, ale v našem městečku je velmi málo bezbariérových tras, nepřekonatelným problémem je pro mně překonání silnice nedaleko našeho domu. Obrátila jsem se s prosbou o úpravu nájezdů na silnici na vedoucího rozvoje města i na starostu, protože se silnice opravovala, ale nic se nestalo. Tak jsem se rozhodla, že na jaře projedu naše městečko na vozíku s fotoaparátem a vydám na vlastní náklady brožurku (Bez)bariérový Hulín.
Čeho byste chtěla v životě dosáhnout?
Těžká otázka, snad nejtěžší ze všech. Od dětství jsem trpěla sociální fobií – to je v podstatě strach z lidí a neschopnost komunikace s nimi. Neměla jsem kamarádky, s klukama to byl ještě větší problém. Když jsem s nějakým klukem začala chodit, brzy ho to přestalo bavit, protože u mě vznikl nějaký psychický blok, nevěděla jsem, o čem se bavit, takže jsem mlčela a to samozřejmě nikoho dlouho nebavilo. Měla jsem problémy i v zaměstnání. Do 35 let jsem byla chorobně uzavřená, po úrazu jsem měla 10 let opravdu velké problémy, vůbec jsem nechtěla ven z domu. Jezdím už řadu let v létě do rehabilitačního ústavu v Luži – Košumberku a tam mě před čtyřmi lety vytáhl na projížďky jeden kamarád, také vozíčkář. Postupně jsem začala zvládat jízdu po krásném areálu rehabilitačního ústavu, a pak se stal zázrak, po návratu domů jsem začala jezdit po našem městečku a přestalo mi vadit poprosit kohokoliv o pomoc. A stále se to zlepšovalo, teď už nemám problém navázat rozhovor s kýmkoliv, vždycky se najde nějaké společné téma. Ráda komunikuji s lidmi prostřednictvím sociálních sítí - mí přátelé na facebooku říkají, že místo komentářů píšu romány.
Setkáváte se s vozíčkáři, navštěvujete nějaké jejich akce?
Setkáváme se hlavně v rehabilitačním ústavu nebo v Centru Paraple, tam jsem byla např. na kurzech digitální fotografie nebo programu Photoshop, jezdím tam i cvičit. Když se sejde dobrá parta, dokážeme se výborně bavit.
Co byste vzkázala lidem, kteří se ocitli na invalidním vozíku?
Snad to nikdo nepochopí jako frázi, ale můj vzkaz zní – nevzdávejte to, na vozíku život nekončí. Nezastírám, že nejsem pořád tak veselá, jak by se někomu mohlo zdát, také mívám období, kdy mám deprese a nechce se mi žít. Ale dokud to jde, bojuji. Život mi ulehčuje i to, když mohu někomu pomoci, většinou přes internet, najít nějakou informaci, pomoci při objednávání lístků na koncert a taky moc ráda dávám druhým dárky, třeba maličkosti, ale když to obdarovaného potěší, mám větší radost než ona – on.
Co Vám dělá radost?
Mám ráda muziku, samotu si trochu vynahrazuji ježděním na koncerty. Vždycky mě bavily ruční práce a protože vzhledem ke svému postižení už nezvládám ty, kterým jsem se dříve věnovala, láká mě v poslední dobou vyzkoušet si výrobu šperků. Musím si nejdříve zjistit, jestli bych to zvládla. Taková práce by mě bavila a myslím, že bych měla i zajímavé nápady.
Dana Mičolováfacebook.com/jana.tomeckova.73/photos_albums
www.facebook.com/jana.tomeckova.73/photos_albums
