51-letý Jarda působí vyrovnaně a klidně, nepoznali byste, že od dětství trpěl sebevražednými a paranoidními myšlenkami a úzkostmi, kvůli komplexům se stranil kolektivu. Ve volnu rád luští sudoku, zahraje si volejbal nebo šachy na počítači proti reálným soupeřům, v televizi sleduje oblíbené seriály, sport a politiku, chodí do křesťanského společenství. Udržovací dávku léků bere už léta, poslouchá svoji psychiatričku.
Jarda se narodil v září 1960 v jihozápadních Čechách. Po problematickém porodu mu zůstala „šišatá hlava“, probrečel celé šestinedělí, ale pak už vše nasvědčovalo, že bude v pořádku. Dětství a mládí prožil na vesnici, kde každý každého zdravil, a možná proto už jako dítě měl pocity sledovanosti. „První myšlenky na sebevraždu jsem měl už v 11-ti letech. O svých komplexech jsem před nikým nemluvil, to byla moje soukromá věc, moje 13. komnata. Žití s nimi mě stálo obrovské úsilí, byl jsem fyzicky unavený.“ Doma to říci nemohl, protože si nepovídali. Učil se dobře, ale kolektivu se stranil, byl jiný, uzavřený, nevyhledával kamarády, bál se konfliktů.
Jeho problémy pokračovaly i na střední a vysoké škole. Vysokou (ČVUT, fakulta stavební, obor geodézie a kartografie) studoval v Praze, kde se na chvíli jako zázrakem „vyléčil“ z pocitů sledovanosti, když začal jezdit metrem: „Nejsem tak zajímavý, aby na mě lidi koukali.“ Po úspěšném absolvování vysoké školy se paranoia ale ještě s naléhavější intenzitou vrátila v práci:. „Začal jsem do práce chodit až po třetí hodině odpoledne, abych tam byl sám.“
Teprve v roce 1992 roce se dostal do neurotické skupiny v Horní Palatě, o dva roky později mu lékaři předepsali první antipsychotika a antidepresiva, následoval pobyt ve stacionáři Ondřejov lázních Jeseník (1998) , hospitalizace v letech 2003-4. „V nemocnici mi například řekli: ,Vy máte dvě možnosti: buď to zkusíte sám doma nebo jste na nejlepší cestě na chronické pavilóny.‘ – Takže se sebevražednými myšlenkami mě propustili domů!“ Od roku 1999 je v invalidním důchodu. Zlom v léčbě nastal až v roce 2006 po návštěvách akupunktury u rehabilitačního doktora, jeho stav se začal postupně zlepšovat, poslední 2 roky se po psychické stránce cítí nejlépe ve svém životě.
Podstata Jardových problémů tkví v komplikovaných vztazích v rodině. Rodiče byli úzkostní, vštěpovali mu nedůvěru k lidem a myšlenky o nebezpečnosti světa. „Třeba mě svezla paní na motorce, když jsem šel ze školy, a máma z toho hned udělala kovbojku, že mě mohla unést.“ Matka ho nikdy nepohladila, nedala mu pusu. Zpětně je Jardovi jasné, že i máma měla psychické problémy, které ovlivňovaly její chování – byla snadno manipulovatelná nevycházela ani s příbuznými. Lásku uměla dát jen přes jídlo - jak se Jardovi ozřejmilo v jednom stacionáři. „Uměla vařit, ale zase provařila všechny peníze. Prémie z JZD, které se dávaly jednou za rok, ona rozházela za měsíc. Neuměla hospodařit, ale zvířata, co byla doma, se díky ní měla dobře.“ Teprve po letech, když byla sama v nemocnici, syna překvapila: „Chovala se tam jako normální máma. Když jsem přišel na návštěvu a pak odcházel, dala mi najednou pusu. Ale vždycky, když u toho byli další lidé. Celkem pětkrát.“
Jediným spojencem v rodině byl dědeček: „Byl to takový rituál – když přicházel k jídlu, vždycky mě pohladil. Taky moc nekomunikoval, ale dokázal pohladit, bylo to pro mě strašně moc. To děda dělal až do smrti.“ Umřel, když bylo vnukovi 9 let. Dnes Jarda cítí, že je dokonale srovnán s minulostí, s dětstvím, které neprožíval dobře. „Pro člověka je nejtěžší, když prožívá pocit viny, může ho dohnat až k sebevraždě.“ Pocitem viny trpěl vůči mámě a měl za to, že jí nemůže říct o svém komplexu z šišaté hlavy, protože by to nemusela unést a mohla si něco udělat. „Dokázal jsem rodičům odpustit, i když jsem to udělal až po jejich smrti. Teď žiju současností a plány do budoucnosti.“
Jarda věří v něco, co je nad námi. Už na základní škole se vcítil do Krista a litoval ho „Kristus vzal všechny viny za všechny lidi na sebe, a když tohle pochopíš, tak to je něco úžasného.“
Dita Zuščicová
