Je spousta schopných, pracovitých a nesobeckých lidí, kteří tak trochu pomáhají zachraňovat svět.

Snažím se podporovat partnerství mezi neziskovkami, veřejnou správou a podnikateli, přinášet do regionu dobrou praxi v rámci mezinárodního projektu, ve kterém pracuji pro Univerzitu Tomáše Bati. Jako projektový manažer připravuji projekty, které se ucházejí o podporu ze strukturálních fondů EU, dále radím se strategickým plánováním organizacím a učím pracovníky neziskových organizací a veřejné správy, jak mají připravovat a realizovat projekty. S komunitním plánováním jsem pomáhal například v Otrokovicích, Uherském Hradišti, Vizovicích a ve Zlíně, před pár lety i v Kroměříži. Činnost v Asociaci nestátních neziskových organizaci Zlínského kraje je dobrovolnická práce, při které se snažíme, aby o neziskovkách bylo slyšet, když stačí síly, zorganizujeme školení nebo workshop. Jsem hrdým členem Odborné rady Diakonie Broumov, která sociálně podnikala již v době, kdy pojem sociální podnikání u nás nikdo neznal. Ještě před zavedením zákona o sociálních službách zaměstnávala 90 procent klientů svého azylového domu pro osoby bez přístřeší a dělala to od devadesátých let minulého století.

Toho je strašně moc. Ale docela jistě bych začal tím, že bych zbavil ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) a kraje břímě rozhodování o sociálních službách a nechal bych jim roli metodickou, kontrolní a roli zřizovatele u zařízení, která mají nadregionální působnost. Rozhodování spolu s penězi bych převedl tam, kde se odehrává sociální práce s uživateli služeb, tedy na obce. Často se hovoří o nutnosti změny vyplácení příspěvků na péči, tady bych byl ale opatrný. Rodiny, které fungují, kde o své blízké dokáží pečovat a nepotřebují registrované sociální služby, si nezaslouží být obrány o příspěvky, které jsou důležitou součástí jejich rozpočtu. Ony ty příspěvky na péči jsou v řadě případů stejně příliš malé na to, aby si uživatelé nakoupili služby, které potřebují.

V zásadě si myslím, ten kdo může, ať pracuje. Nejenom u zdravotně postižených, ale i u jiných lidí ohrožených sociálním vyloučením je potřeba, aby měli možnost pracovat. Každý samozřejmě potřebuje peníze na živobytí, ale v práci se také dostáváme do kontaktu s lidmi. Všimněte si, kolik krásných vztahů vzniká v práci. Ale jsou zde i konflikty a stresové situace, které nás mohou posilovat, pokud se s nimi umíme vyrovnat. Abychom se mohli těšit domů, musíme domov na chvíli opustit a práce je k tomu výborná příležitost. Myslím si, že s rozvojem sociálního podnikání a vůbec tématiky zaměstnávání znevýhodněných osob, se bude především ve veřejné správě více dbát na to, aby organizace a firmy zaměstnávající zdravotně postižené měly dostatek zakázek. Chce to jen audit dodavatelů a služeb, které tak jako tak úřady odebírají. Obce to nebude stát nic navíc a zdravotně postiženým to pomůže.

Bohužel, práce je nedostatek i pro lidi zdravé. Myslím si, že někdy lidé se zdravotním postižením při hledání práce rezignují. Někdy čekají, kdo jim pomůže, místo aby se snažili prodat to, co umí nebo se naučili něco, co jiní ocení.

Nejvíc se tím musí zabývat lidi se zdravotním postižením a dobré je, když k tomu mají organizace a sdružení, které jim s tím pomohou. Pokud se ptáte na instituce, tak to se prolíná od obce, přes kraj, úřad práce, až do vlády. Jestliže z obrovského množství nezaměstnaných je přibližně 15 procent lidí se zdravotním postižením, tak to je docela velký problém.

Ve dvou rovinách. První je sdružování lidí, kteří se mohou vzájemně podporovat, společně něco vytvářet, bojovat za sebe a působit na veřejnost a veřejné mínění. To je asi základ. Pak jsou neziskové organizace, které zaměstnávají profesionály. Takové organizace jsou důležité proto, aby přinášely inovace a dělaly činnosti, které vyžadují více než jen osobní prožitek a entuziasmus. Odbornost by měla být spojena s určitým nadhledem, který umožní nalézt správnou míru potřebné podpory nebo péče u jednotlivých klientů. Někdy je prostě potřeba říct: „To zvládneš, postarej se sám“.

Neziskovky jsou různé a potřebují různou míru podpory. Když se ale zaměříme na organizace, které mají profesionální zaměstnance a přináší nějaké prospěšné služby, tak situace není dobrá. Financování funguje velmi často na základě nějakého zvykového práva, bez ohledu na objektivní podmínky a bez ohledu na přínos organizací. Již řadu let voláme po víceletém financování, aby organizace mohly naplánovat své kapacity, personální stav a práci s klienty bez neustálého boje o přežití. Například v sociální oblasti se po poskytovatelích požaduje stále vyšší kvalita, narůstá administrativa, zdražují vstupy, ale dotace na činnost se ve většině případů snižují. Hodně se divím tomu, že končí tak málo služeb, asi ještě pořád je u neziskovek pocit odpovědnosti vůči klientům silnější než odpovědnost vůči zaměstnancům a sám k sobě. Ale když není dost peněz na důstojné služby, tak to je odpovědnost MPSV, ne poskytovatelů. Samostatnou kapitolou jsou pak projekty spolufinancované EU. Znám celou řadu organizací, které čekaly půl roku nebo rok na proplacení nákladů, aniž by řídící orgán, obvykle tedy příslušné ministerstvo, měl nějaký důvod peníze neproplatit. Někdy byly organizace tlačeny do toho, aby se snažily získat finance z EU, ale když díky nim vybudovaly nějakou službu, nebyl nikdo, kdo by jim za ni platil po skončení projektu, a služba zanikla. Nedostatečný důraz na udržitelnost spolu s tím, že jsou financovány stávající aktivity bez inovací a přidané hodnoty, to jsou největší problémy s financováním ze strukturálních fondů EU. Takto obíráme sami sebe o pokrok a budoucí prosperitu. Být zaměstnancem neziskové organizace je vlastně velmi nejistá existence.

Peníze na financování sociálních služeb od státu jdou v zásadě dvěma směry. Jedním jsou příspěvky na péči, což je dobrý nápad, ale s jeho provedením nemůže být po zkušenostech spokojen snad nikdo. Uživatelé hořekují, že příspěvky jsou malé, protože jim nestačí na nákup potřebných služeb, poskytovatelé si stěžují, že lidé málo nakupují sociální služby, že si spoustu peněz nechávají pro sebe a své rodinné příslušníky, no a nakonec státní kasa vyplácí mnohem více, než na začátku předpokládala. Druhý směr je právě to zmíněné financování poskytovatelů. Každý rok při sestavování rozpočtu je na počátku v kapitole pro poskytovatele služeb nula. Aby se peníze našly, musí ministr sociálních věci vyjednávat s ministrem financí. A každá miliarda navíc je obrovský úspěch. Jenomže je potřeba osm miliard a ministr zajistí pouze šest a v systému je tak ještě méně prostředků než v minulých letech. Minulý rok v létě si totiž na ministerstvu nestihli předat informaci, že poskytovatelé nebudou mít možnost vyčerpat na stávající služby z EU tolik co jindy. A tak se zjistilo, že dvě miliardy prostě nebudou a co teď. Poskytovatelé se bouřili, protože jim šlo o přežití a vyžebrali nějaké stamiliony. Ministr vítězoslavně oznámil, že se nějak dohodli, a kdo o peníze požádal, ten je také dostal. Ale tohle přeci není systém. Bohužel vidím na některých poskytovatelích obavu z vrchnosti. Říkají: „Nebudeme moc protestovat, nebudeme na sebe upozorňovat, protože pak by nám nedali dotace a ještě by na nás poslali kontrolu.“ Ale není se tomu co divit, mají odpovědnost za desítky zaměstnanců.

Chtěl bych změnit jednu zásadní věc. Mnoho lidí si myslí, že když někdo kritizuje, když říká něco jiného než oni, tak že je to jejich nepřítel. Ale tak to přeci není. Mezi kolegy i mezi přáteli a nakonec i v partnerském životě je nutné tříbit názory a diskutovat. A diskuse má smysl, když lidé na počátku mají odlišné názory, které se díky diskusi mění. Nemusíme spolu nutně souhlasit ve všem, ale musíme být schopni si o tom promluvit. A ještě bych změnil, že když nějaký politik je usvědčený z nepravosti, třebas z toho, že ovlivňoval výběr dodavatele veřejné zakázky, získal podvodem nebo nějak nestandardně vysokoškolský titul,veřejně lhal nebo nechal nehospodárně nakládat se státními penězi, tak aby byla nějaká morální síla, která by ho přinutila odejít z veřejného života. A do třetice bych změnil úpornou snahu dělat reformy stylem, jakým jsou dělány. Tedy vše až dosud fungovalo špatně, je třeba zcela změnit koncepci, je třeba změnit tok peněz, je třeba vybudovat nové informační a platební systémy, je třeba zřídit nové instituce a ty staré zrušit, transformovat nebo optimalizovat jejich chod. Obvykle se to halí do slov jako neefektivní, neadresný, zastaralý, chce to po nás EU. A to není zdaleka jenom v sociální oblasti, o které se teď bavíme.

Baví. V práci nemám čas se nudit a navíc pracuji se zajímavými lidmi. Je spousta schopných, pracovitých a nesobeckých lidí, kteří tak trochu pomáhají zachraňovat svět. Každý den je jiný, což mě udržuje v kondici, teda psychické, s tou fyzickou je to horší. Baví mě, že je občas vidět výsledky v podobě úspěšných projektů, spokojených účastníků školení, nebo usmívajících se lidí na pracovních skupinách při komunitním plánování.