Každý desátý člověk v České republice žije se zdravotním postižením.

Jindřich Štreit - Zajímají mě mezilidské vztahy

24. 10. 2012

Obdivuji nádherné černobílé fotografie Jindřicha Štreita, ve kterých jsou znázorněny osudy obyčejných, ale i různě hendikepovaných lidí. Líbí se mi, že se ve svých fotografiích zaměřuje hlavně na sociální oblast, že i fotografiemi se dají vyjádřit emoce, cit, pomoc potřebným a láska k lidem dobré vůle. Setkala jsem se s Jindřichem Štreitem v naší organizaci Iskerka a požádala ho o krátký rozhovor.

Jindřich Štreit - Zajímají mě mezilidské vztahy

Jak jste se k fotografování dostal?

Můj tatínek amatérsky fotografoval, a tak jsem s fotoaparátem a fotokomorou jako dítě vyrůstal.

V kolika letech jste začal?V kolika letech jste začal?

Začal jsem fotografovat v 18 letech na Pedagogické fakultě v Olomouci.

Co nejraději fotíte?

Jsem fotograf sociální tematiky. Zajímají mě mezilidské vztahy a člověk se svými radostmi i strastmi.

Proč je Vám blízká právě sociální oblast?

To je dáno asi výchovou v rodině. Rodiče byli podobně zaměřeni. Nebylo jim lhostejné okolí.

Setkáváte se z různě hendikepovanými lidmi. Která skupina zdravotně postižených Vás nejvíce oslovila a proč?

Zajímají mě všechny skupiny a nedávám žádné přednost. Zajímají mě především charaktery lidí a potom jejich vizualita.

Určitě jste navštívil řadu neziskových organizací.

Máte pravdu, že jsem hostem mnoha takových organizací. Jednou z nejlepších je ovšem Iskérka. Vážím si však všech, protože pomáhají tam, kde je to potřebné. Oceňuji práci Charity i Diakonie. Jsou to veliké organizace, které mají široké pole působnosti.

Proč dáváte přednost fotografování černobílou technikou?

Černobílá fotografie více pracuje s psychologií a obraz abstrahuje. Má větší emocionální vyznění.

Co byste si přál změnit ve zdravotně sociální oblasti?

Od sametové revoluce se toho v sociální síti hodně změnilo. Změny i nadále pokračují, i když jsou vázány na finanční prostředky, kterých není nikdy dost. Nejdůležitější je změnit myšlení a vnímat hendikep jako přirozenou součást života.

Kdybyste měl možnost něco změnit u nás v ČR, co by to bylo?

V ČR v současné době probíhá obrovská akce Transformace sociálních služeb. Proměňují se sociální ústavy, mění se přístup. Uvolňují se finanční prostředky na to, aby i sociálně slabší jedinci či hendikepovaní žili důstojně a měli možnost pěkného života.

S kým nejraději při své činnosti spolupracujete?

Velmi rád spolupracuji s lidmi, kteří mně věří, že i fotografií je možno mnohé ukázat a změnit.

Kde všude jste již svoje fotografie vystavoval?

Vystavoval jsem po celém světě. Snad jen ne v Africe a Antarktidě.

Baví Vás práce fotografa?

Velmi mě fotografická práce baví. Vidím v ní smysl života a velikou radost a potěšení pro duši.

Prof. Mgr. Jindřich Štreit (*1946 ve Vsetíně) je český fotograf, vysokoškolský pedagog, kurátor a organizátor kulturního života. Zabývá se fotografováním sociální tematiky a také dokumentováním života na venkově. Vystudoval obor výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V době studií se zúčastnil řady fakultních výstav a soutěží. Po ukončení vysokoškolského studia začal učit na základní škole v Rýmařově, později se stal jejím ředitelem. Svoji pedagogickou činnost obohatil i veřejně prospěšnou činností v Sovinci, kde od roku 1974 vedl galerii. V roce 1998 vedl galerii v Bruntále. Od roku 1972 se koncepčně věnoval fotografování vesnického života. Soustředil se na portrét a na romskou tematiku. V letech 1974–1977 absolvoval Školu výtvarné fotografie při ústředním výboru Svazu českých fotografů v Brně. V roce 1982 se zúčastnil nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců. Tajnou policií byl vzat do vazby a následně byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 10 měsíců s podmíněným odkladem na dva roky za údajné hanobení republiky a jejího představitele. Zároveň mu byly státní policií zabaveny negativy, pozitivy i fotografické přístroje a byl mu vysloven zákaz vykonávání fotografické činnosti. Po propuštění z vazby se již nesměl vrátit k učitelské profesi, začal pracovat jako dispečer Státního statku Rýžoviště. Po listopadu 1989 se stal zaměstnancem muzea v Bruntále a od roku 1994 je fotografem „na volné noze“. Od roku 1990 část své práce soustavně věnuje podpoře humanitární a charitativní činnosti. Vyučoval dokumentární fotografii na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze, kde se v roce 2000 habilitoval a stal se docentem pro obor fotografie. Vyučuje na na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. V roce 2006 mu byla udělena Medaile Za zásluhy I. Třídy. V roce 2009 byl jmenován profesorem pro obor volné a užité umění.

Jindřich Štreit je členem mj. Umělecké besedy, Svazu českých fotografů, Unie výtvarných umělců České republiky. Zastupují ho mj. galerie Pražský dům fotografie, Galerie Jiří Švestka, Praha, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava, Gallery Eric Franck, London. Realizoval na 600 autorských výstav, je autorem 20 publikací. Žije v Sovinci, je ženatý, ma jednu dceru.

Dana Mičolová

Dana Mičolová

Bydlím v menším městě nedaleko Rožnova pod Radhoštěm v krásném prostředí Beskyd – na Severní Moravě. Mám ráda přírodu, již od malička chodím ráda na hřiby. S oblibou sleduji nebe a jeho měnící se obrazce. Mám ráda sport, který mě povzbuzuje k životu. V mládí jsem hrála házenou, na základní a střední škole jsem chodila do běžeckého oddílu. Chodila jsem na různé běžecké závody. Nejvíce na přespolní běhy.Už v mladém věku jsem ráda jezdila na kole a to mně zůstalo dodnes. Bez kola bych nemohla fungovat. Později jsem si oblíbila amatérské focení a točení na kameru. Velmi jsem si oblíbila cestování. K tomu se pak přidala práce s diktafonem. Počítač je mojí velkou zálibou. S tím spojené tvůrčí psaní. To je asi ten nejlepší „KŮŇ“ v životě, kterého jsem si velmi oblíbila. Psaní beru jako svoji terapii, díky níž si myslím, že se uzdravuji. Nejraději dělám rozhovory se zajímavými lidmi nebo s lidmi s nějakým hendikepem.

V roce 2004 jsem začala chodit do o. s. Iskérka – www.iskerka.cz, které sídlí v Rožnově pod Radhoštěm. Tohle sdružení mně v životě velmi pmohlo. Nejvíce její pracovníci – zakladatelka Iskérky – paní Blanka Mikolajková a Miroslav Kadlubiec (www.iqle.cz). Těmto lidem budu navždy vděčná za jejich moudré rady do života. Pomohlo mně však řadu dalších lidí. V Iskérce o.p.s. jsem byla zapojena do 2. mezinárodních projektů. Měly název: "Se zkušenostmi z De BOEI do sociální firmy" a "S uživateli sociálních služeb a Nizozemskou expertízou k systémovým změnám". Díky těmto projektům jsem se zúčastnila 3 pracovních stáží v pátém největším městě Eindhoven v Nizozemí. Také jsem byla aktivně zapojena do projektu "Symbióza" se stejnojmenným kurzem "Symbióza" - kurz redakční práce a komunikace s veřejností.

Nejvíce mně však poslední dobou pomáhá víra v Boha, protože hodně lidí mě v životě zklamalo a ublížilo. To je asi to nejlepší v životě, co jsem mohla potkat. Byla jsem od mala věřící, ale řekla bych spíše spící nebo hledající křesťan. Největší zlom byl asi v polovině roku 2008, kdy jsem díky milované TV NOE našla víru v Boha. Tam vznikal i začátek mé tvorby v tvůrčím psaní. V roce 2008 jsem začala dělat dobrovolnickou službu KANOE (kamarádka NOE- pro TELEVIZI DOBRÝCH ZPRÁV - více na webu www.tvnoe.cz).

Naši partneři:

HelpnetGreen Doors Fokus Praha Časopis Vozíčkář Časopis Vozka Časopis Psychologie Dnes Bayer

Spolek Dobré místo, z.s.© 2011-2025 Lidé mezi lidmiZdravotně-sociální portál |