Kdy jste onemocněl a jak se nemoc projevovala?
Nemoc mě sužovala už asi od tří let, ale byl jsem se s ní sám, jen ve své hlavě. Také jsem byl samotář pro své okolí. Na druhém stupni základní školy se to trochu vylepšilo, začlenil jsem se do kolektivu a byl jsem jako ostatní. Ale na střední škole se to výrazně zhoršilo, až jsem se nakonec v roce 2010 dostal do Psychiatrické léčebny v Kroměříži. Projevy nemoci byly všelijaké, to si myslím, že je trošku zbytečné popisovat. Člověka v některých těch horších obdobích dost sžírají nevyřešené otázky typu „jak fungovat, co dělat, jak přemýšlet...?“ Nebyl schopný fungovat tak, abych si život užíval, abych byl šťastný, všecko mě jenom trápilo a cestička ke světlu byla v nedohlednu. Ale když se člověk s nikým neporadí a dělá to samé stejné pořád dál, tak je jasné, že to asi fungovat nebude. Nesmíte si říkat, že jste schopni sami něco vyřešit nebo dokázat.
Změnila nemoc něco ve Vašem životě?
Změnil se můj náhled na život, na sebe samotného a taky na ostatní lidi, ale myslím si, že se to nemůže brát jako změna, spíš jako jakýsi vývoj, který pořád pokračuje.
Jak a v čem Vám pomohlo občanské sdružení Iskérka, které se stará o duševně nemocné?
Iskérka mi pomáhá v sociální rehabilitaci, mám možnost si s někým popovídat, mám trošku co dělat, tak si myslím, že to má celkem znatelný vliv.
Jaké jsou Vaše koníčky?
Moje záliby jsou trošku věda a technika, chodil jsem na elektrotechnickou průmyslovku, pak to jsou zvířata, les a vůbec příroda, sport, hlavně atletika.
Čeho byste chtěl v životě dosáhnout?
Chtěl bych žít jako normální člověk a ne se jenom do nekonečna bít za to, abych vůbec mohl existovat. Chtěl bych si samozřejmě nají partnerku, mít někoho rád.
Chodíte k psychologovi, užíváte léky?
Chodím pořád na kontroly k paní doktorce na psychiatrii, ale prášky už neberu asi dva roky. Jezdím ke dvěma psycholožkám současně, jednu si platím sám, je v soukromé ordinaci.
Pracujete? Baví Vás práce a proč?
Pracuji na jedné kolibě, starám se o kotel na topení, o zvířata, dělám všelijaké pomocné práce, které jsou zrovna potřeba, a celkem mě to baví. Občas je to pro mě stresující nebo otravné, ale stokrát lepší, než kdybych stál u lisu na dvanáctkách na noční šichtě.
Proč je důležitá práce pro lidi s duševním onemocněním?
Práce obecně je důležitá, ne jenom pro lidi jako jsme my, ale pro všechny, aby se rozvíjeli. Nesmí se to ale přehánět nebo dělat něco násilím. Na druhou stranu asi není úplně vhodné nastavovat příčku podle aktuálního stavu člověka, který nemá výzvu se dotáhnout někam jinam.
Dana Mičolová
