Na rodině záleží
Jirkovy rodiče se rozvedli, on s bratrem Honzíkem žili nejprve u matky, ale její výchova zcela selhala. O chlapce ztratila zájem, s novým partnerem měla dalšího syna Kubíčka, kterého ale nakonec museli vychovávat prarodiče. A přesto, že se nedokázala postarat o tři děti, pořídila si ještě čtvrté dítě - opět s jiným partnerem. Jirkův otec se znovu oženil a zasadil se o to, aby syny získal do vlastní péče. Tak se jeho nová rodiny značně rozrostla. Manželka Pavla měla dva téměř dospělé syny z prvního manželství, spolu měli holčičku Barunku a k tomu Jirka s Honzíkem. „Najednou jsme vychovávali pět dětí. A s nevlastními kluky to nebylo vůbec jednoduché. Když k nám Jiřík a Honzík přišli, musela jsem je učit režimu, vyčistit si zuby, umýt ruce, připravit se do školy. Navíc děti neměly žádné slušné oblečení, ani pořádné boty na zimu. Museli jsme jim nakoupit všechno potřebné, prakticky celou novou výbavu. A jejich vlastní máma? Ta si kupovala značkové hadříky a šperky. Připadalo mi, že jí chybí jakýkoli mateřský cit. Ona mámou nikdy být neměla,“ vzpomíná Pavla na nelehké společné začátky.
Ani osobní vztahy se nerodily jednoduše. Macecha po klucích pořád něco vyžadovala, něčemu novému je učila. Byla tedy za tu přísnou. Jejich vlastní máma přijela jednou za půl roku, vzala syny do Vodního ráje, kamarádsky s nimi poklábosila a byla hned tou nejlepší mámou na světě. „Neustále jim slibovala, že přijede. Mnohokrát kluci na ni hodiny a hodiny nešťastně čekali. Ale jejich máma byla ve světě drog, jen samé sliby a tři nešťastné děti, které znovu a znovu chtěli těm slibům uvěřit. Bylo mi kluků líto, ale pomoci jsem jim nemohla,“ říká Pavla. Také Jirkův vztah k nové mámě se budoval pomalu. Nejdříve spolu hodně bojovali. Ale paradoxně právě nemoc upevnila jejich vzájemná pouta. Pavla o sobě mluví jako o macešce. Ale byla to maceška, na kterou se kdykoliv mohl spolehnout, a která zde byla vždy, když Jirka potřeboval.
Zákeřná nemoc udeřila
Nemoc se ohlásila nenápadně. Jirku pobolívala hlava a ztrácel stabilitu, proto navštívili dětskou lékařku. Protože Jirka sportoval, doktorka si nejdříve myslela, že má zablokovanou páteř. Předepsala rehabilitace, které absolvoval třikrát, ale jeho stav se stále zhoršoval. Nakonec je doktorka poslala na odborné vyšetření do Brna. Tam jim po mnoha testech sdělili, že se jedná o nádor na mozku. Rodiče byli v šoku, tápali v neznámu, přepadala je bezmocnost. První návštěva na onkologii byla velmi depresivní. Když se Pavla vrátila domů, bylo jí špatně a zvracela. Byla to těžká zkouška pro celou rodinu a každý člen se snažil vyrovnat s Jirkovou nemocí, jak uměl. Rodiče si nepřipouštěli, že by chlapec mohl zemřít. Byli připraveni bojovat o jeho život za každou cenu. Lékaři doporučili operaci. Byl to velmi závažný a nebezpečný zákrok. Oborníci počítali s faktem, že Jirku po operaci uvedou na čtyři dny do umělého spánku. Proto také vyžadovali, aby před tím hodně jedl, aby byl silný. Operace dopadla dobře. Jirka byl v umělém spánku sedm dní, byl velmi slabý a vyčerpaný. Pavla se ubytovala kousek od nemocnice a každý den za ním chodila. Poctivě s ním cvičila a pomáhala s rehabilitací. Tak se jim společně podařilo, že se Jirka po měsíci od operace naučil znovu chodit. Byl to jeho dárek tátovy k narozeninám. Přitom Pavla měla doma další čtyři děti. Manžel sehnal dva notebooky, a tak komunikovala a řídila domácnost přes počítač. Jirkova vlastní máma ho navštívila jen dvakrát, a tím pro ni všechny starosti skončily. Jirka těžce nesl, když přišla na poslední návštěvu těhotná. Byl nešťastný a konstatoval: „To je hrozné, mamka nás nechce, já jsem teď hodně nemocný a nechce mě taky.“
Jednání s úřady byla katastrofa
Když Jirku pustili domů, potřeboval celodenní péči. Pavla tak nemohla chodit do práce. Požádali o pomoc úřady. „Navštívily nás úřednice ze sociálního odboru. Před chlapcem se klidně ptaly: Pomočuje se? Nakupuje si sám? Viděly vážně nemocné dítě s rakovinou a neměly ani náznak citu či taktu. Nechápaly, že přišly do bytu, kde musí být vše sterilní. Ani si neopláchly ruce. Bylo zřejmé, že nemají představu, co péče o dítě s nádorem vyžaduje. Když zjistily, že situaci zvládáme sami, daly Jiříkovi nejnižší stupeň postižení,“ líčí Pavla velmi nepříjemné setkání. Je přesvědčená, že kdyby si nenechali líbit nevhodné chování a odvolali se, že by se jim podařilo získat větší podporu a pochopení. Ale oni neměli sílu. Byli vyčerpaní bojem s Jirkovou zákeřnou nemocí a museli se ještě starat o čtyři děti. I když na tom finančně nebyli nejlépe, Jirkovi se snažili koupit, na co měl chuť. Byli rádi, že jí.
Byly i krásné chvíle
Jirkův stav se lepšil. Dělal pokroky. Všichni pevně věřili, že se z toho dostane. Začal zase chodit do školy, s kamarády na delší procházky. Rodina jezdila na výlety, vzpomínky na společné šťastné zážitky jim nikdo nemůže vzít. Celé příbuzenstvo obdivovalo Jirkovy pokroky. Nikdo neočekával takové zlepšení. Jirka měl zavedený centrální katetr. Jedná se o hadičku zavedenou do srdce. Chtěl jet k babičce za Kubíčkem, kterého měl rád. Pavla poprosila lékaře, zda by bylo možné, aby se Jirka vykoupal v čistém bazénu. Lékaři souhlasili a vyndali mu centrální katetr. Ten víkend si užil, kluci se koupali, hráli na hřišti fotbal, byli spolu.
Boj s nemocí byl marný
Asi po roce se chlapcův stav během týdne rapidně zhoršil. Následovalo důkladné vyšetření v nemocnici. Tehdy jim lékaři sdělili, že stav je vážný a další léčba nemá význam. Ano, poprvé uslyšeli, že Jirka zemře. Ptali se, kolik času mu zbývá. Řekli jim, že pravděpodobně tři měsíce. Byl říjen. „Nebylo lehké s tímhle pocitem žít. Vědět, že nemůžeme udělat vůbec nic, jen čekat a prožívat s Jiříkem každou chvíli, užívat si každého jeho úsměvu. Zatajili jsme, co nám řekli v nemocnici. Zmobilizovali jsme všechny síly, aby na nás nikdo nic nepoznal. Byli jsme vyčerpaní, unavení, nešťastní a nemohli se ani nikde vypovídat. Na smrt se připravit nelze,“ vzpomíná Pavla. Jirkovi začalo být podezřelé, proč nemusí na kontroly, proč nejde na krev. A tak se Pavla obrátila na doktorku, která zprostředkovala ošetřovatelku. Ta za ním pravidelně jezdila, změřila mu tlak, popovídala si s ním a Jirka byl spokojený. Pavla si ale myslí, že přes všechny jejich snahy Jirka pochopil. Jednou ležel a před sebou měl fotky - ze školy, z hor, z plavání, z výletů. Obrátil se k Pavle a povzdychl si: „Já bych to všechno tak rád vrátil!“
Poslední narozeniny byly krásné
Jirka měl 19. října narozeniny. Rodiče věděli, že to budou jeho poslední. Chtěli vymyslet dárek, aby si ho skutečně užil. Vymysleli vyhlídkový let letadlem. Lékaři souhlasili. Nebyla to levná záležitost, ale strýc Jiříkovi let věnoval jako dárek a ještě vše zprostředkoval u známého ve Znojmě, který vlastní letiště a pořádá luxusní vyhlídkové lety. Letěli tatínek, Jirka a bráška Honzík. Když byli nad Hartvíkovicemi, zamávali křídly a pokračovali. Jirka byl z letu nadšený.
V nemocnici dali rodičům na výběr – chlapec může poslední dny být u nich nebo doma. Chtěli ho mít doma. „Byli jsme rádi, že mohl být s námi až do konce života. Netvrdím, že to bylo jednoduché. Ale kdybychom měli volit znovu, volili bychom stejně. Jirka byl statečný a byl prostě úžasný. Byla jsem s ním celý den, celou noc. Jedli jsme spolu, všechno jsme dělali spolu. Dodnes když jdu nakupovat, koupím pět jogurtů, místo čtyř. Jeho sourozenci pořád nosí a opatrují jeho věci. Je to, jakoby tu s námi zůstal pořád, a někdy mi připadá, že vlastně vůbec nikdy neodešel,“ říká Pavla.
Jirka zemřel 19. prosince brzy ráno. Pavle v náručí. Vzbudila manžela a řekla mu to. Byl to pro ně nejhorší den v životě. Ale Jirkova odvaha byla a je pro ně krásnou svítící hvězdou na nebi.
