Silně závislý na alkoholu byl také Míra Dlabola, a na alkohol také v necelých 40 letech zemřel. Našli ho mrtvého s nedopitou lahvičkou ironu někde v parku. Když ho to chytlo, utekl z léčebny do vesnice do hospody a s velkými obtížemi ho odtamtud dostávali ošetřovatelé zpět. Pamatuji se na jednu trochu humornou scénku. Bylo pondělní dopoledne což v Beřkovicích znamenalo velkou primářskou vizitu. My pacienti jsme byly v pozoru před lůžky, ale Míra se hned ráno opil do němoty a při vizitě si klidně spal na lůžku, aniž by na nějak reagoval. Oba jsme byli nadšenými fanoušky fotbalu, ale Míra byl sparťan a já jsem zase slávista. Když dávali v televizi derby pražských ,,S“ málem jsme se pro naše rozdílné kluby poprali.
Se mnou na pověstné „14“ byl i notorický alkoholik Pepík Kabrna. Původně se léčil v Psychiatrické léčebně v Kosmonosích, ale tam si s jeho alkoholismem nedokázali poradit, proto ho přeložili na nejpřísnější oddělení v beřkovické léčebně. Ale i tam byl Pepík několikrát do týdne v silně podnapilém stavu. Pil všechno, kde bylo jen trochu lihu, a pro získání své drogy dokázal vymýšlet až neuvěřitelné způsoby, ošetřovatelé pak nechápali, jak může být na uzavřeném oddělení několikrát do týdne opilý.
Dalším dobrým kamarádem byl Bohouš. Přes všechnu odbornou péči a pravidelné užívání léků trpěl ustavičně hlasy a žil v přesvědčení, že je ve spojení s mimozemšťany. Právě od nich slyšel hlasy a nikdo mu nedokázal vyvrátit že se jedná o bludy. Kolikrát jsem mu jen říkal: „Bohouši neblbni, v žádném spojení s marťany nejsi. Máš jen hlasy.“ Nikdy mi neuvěřil, stejně jako neuvěřil lékařům. Ustavičně a nepřetržitě žil ve svých bludech. Naštěstí ho nijak neohrožovaly na životě. Horší už to bylo s jiným pacientem, kterému hlasy stále říkaly: „Vyskoč z okna nebo tě vyhodíme.“ Byl z toho tak zoufalý, že z okna skutečně skočil. Nezabil se, ale tak těžce si poranil nohy, že od té doby se pohyboval jen na invalidním vozíku. Schizofrenie s halucinacemi, ať už zrakovými, nebo sluchovými, musí být velmi nepříjemná a zlá nemoc a jak jsem měl možnost poznat, může ohrožovat i samotný život.
Bratři Potočníkové - Zvolili si rozdílný život
V léčebně člověk potká hodně lidí, všichni jsou nějak jiní, zvláštní, každý má svůj problém a každý je nemocný. Ale v drsném prostředí psychiatrické léčebny se všichni skamarádí, někteří víc, někteří míň. Já jsem se v Horních Beřkovicích seznámil s bratry Potočníkovými. Míra byl o pět let starší, Pavel byl stejně starý jako já, tehdy kolem třiceti. Oba měli stejnou diagnózu jako mám já - těžkou poruchu osobnosti, oba byli problémové typy, jako jsem já. Takže v mnohém jsme si rozuměli. Jen v jednom jsme byli odlišní. Bratři Potočníkové byli soudně trestaní, byli v kriminále a měli soudem nařízenou takzvanou ochranou léčbu. Drželi jsme při sobě. Tajně jsme si vyráběli takzvanou kvásku, což se Potočníkové naučili ve vězení. Je to jednoduchý, neškodný alkohol, tak na úrovni slabšího vína. Stačí k tomu tři věci: voda, cukr a droždí.
Míra utekl
Víc jsem si rozuměl se starším Mírou, tak jako já silně toužil po svobodě. Bylo zakázané opouštět objekt léčebny, ale když jsme měli volné vycházky, vytratili jsme se na „turistické cesty“ do přírody nebo okolních vesnic, na třešně nebo do lesa na houby. Nepřišlo se na to nikdy. Vždy jsme se vrátili včas a v pořádku. Jak jen jsme si vážili toho, že můžeme být aspoň chvíli na svobodě. Potočníkové byli neskutečně chudí.Veškerý jejich majetek se vešel do nevelké společné skříňky. Protože byli svéprávní, po uplynutí ochranné léčby je měli z léčebny pustit. Oni ale neměli kam jít, neměli důchody, aby si mohli zaplatit ubytovnu. Přesto Míra chtěl za každou cenu na svobodu, i když věděl, že ho čeká osud bezdomovce. Jedné noci svázal prostěradla a z vysoké výšky posledního patra beřkovického zámku po nich sešplhal a vyrazil do neznáma. Toulal se jako bezdomovec několik let. O práci nezavadil, na podporu ani důchod neměl nárok. Přespával po nádražích. Jednou jsem ho potkal, byl hubený jako lunt, ale kupodivu si nijak nestěžoval. „Hlavně že žiju jako svobodný člověk,“ řekl mi. Jeho konec byl hodně krutý. Bestiálním způsobem ho zavraždila nějaká parta, která pronásledovala bezdomovce. Mohlo mu být kolem padesátky.
Pavel zůstal
Brácha Pavel se rozhodl v léčebně zůstat v podstatě doživotně. Když jsem se tam byl před několika lety podívat, mluvili jsme spolu. Už si tam zvykl. Dali ho na lepší oddělení, kde má každý den vycházky na celé odpoledne. Dokonce má invalidní důchod III. stupně. Každý den si zajde s novými kamarády - pacienty do ústavní kavárny na povolené nealkoholické pivo. Při něm jsme společně zavzpomínali na minulost.
Romové v Beřkovicích
V beřkovické psychiatrické léčebně, zejména na pověstné čtrnácte, byla i řada pacientů romské národnosti. K jednomu ještě mladému klukovi, nebylo mu ani třicet, se osud zachoval více než krutě. Měl nad kolenem nohu amputovanou a nasazoval si dřevěnou protézu. Byl schopný poskakovat po oddělení na jedné noze a přitom čtrnáctku zametat a vytírat. Byl hodně pracovitý, miloval pořádek. Nemohl komunikovat, protože měl ještě další těžký handicap. Byl hluchoněmý. Prý ho zachytil vlak, a ze šoku z těžkého úrazu a ztráty nohy ztratil řeč i sluch. Nemohl snést, když někteří pacienti pili tajně irony, nebo pitralony. Jakmile někoho takového přistihl, začal vydávat skřeky a všichni, včetně ošetřovatelů, hned věděli, která bije.
Ani ne dvacetiletý Zoltán neuměl číst ani psát, byl nesvéprávný, ale ke každému se choval až neuvěřitelně slušně a zdvořile a byl hrozně hodný. V léčebně jsem ho učil číst a psát, ale myslím, že z mých neodborných výkladů moc nepochopil.
Petr Danko těžce propadl droze - fetoval. Vdechoval toluen. V léčebně to samozřejmě provozovat nemohl, takže se občas pokusil utéci a občas si ho domů na propustku vzali rodiče. Ale Petr se při první příležitosti zfetoval a hned druhý den ho přivezli zpátky. Léčebna ho prakticky držela při životě.
Pak ještě vzpomínám na Honzu, což byl chlap jako hora, asi o deset patnáct let starší než já. Do léčebny přišel na soudní doléčení po dlouholetém vězení ve Valdicích. S Honzou jsem každý den hrál ping pong, a to třeba i deset zápasů za den. Byl lepším hráčem než já. Jednou se v léčebně konal turnaj, do finále jsme pochopitelně postoupili my dva. Já se nějak vybičoval, on byl nervózní a utkání se vyvíjelo pro mě. Honza sršel vztekem. Tehdy jsem měl opravdu strach, že mě ze vzteku zmlátí. Na něj bych absolutně neměl a dostal bych pořádnou nakládačku. K žádné ale nedošlo. Když ošetřovatelé viděli, jak je zápas vyhecovaný, finále raději předčasně ukončili. První cenu, karton cigaret, nedostal ani on ani já.
Pavel Husinský - Toxikoman, který se vyléčil
Pavel Husinský bydlí u nás na Kladně. Jsme kamarádi, přestože jsme se poznali někde docela jinde. Bylo to zhruba před 20 lety v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích. Já se tam léčil s těžkou poruchou osobnosti, Pavel s drogovou závislostí, tuším že si píchal pervitin. Něco jsme tam spolu prožili a právě tam začalo naše kamarádství. Oba se zajímáme o vojenská letadla II. světové války. Pavel má v tomto oboru podstatně větší znalosti, co jen zajímavých informací jsem se od něj dozvěděl, Tak třeba, nejlepší stíhač II,světové války Rus Ivan Nikitič Kožedub neměl ve skutečnosti 62, ale 64 sestřelů. Kromě německých letadel sestřelil totiž i dvě americké stíhačky-Mustangy , které na něj v domnění, že jde o Němce zaútočily. To se dlouho nesmělo uvádět, protože tehdy vlastně sestřelil spojence. Pavel má sice jen základní vzdělání, ale vědomosti nejen z letadel, ale i z celé historie takové, že i některé vysokoškoláky by dokázal předčít. Nejdůležitější však je, že jako jeden z mála toxikomanů se dokázal vyléčit a abstinuje již tak dlouho, že mu dokonce povolili udělat řidičák a dnes jezdí autem.
Památka na hříchy z mládí
Horší je jeho zdravotní stav. „I když léta abstinuji, při jaterním vyšetření mi našli cirhózu jater v pokročilém stadiu. To je památka na hříchy z mládí. Kromě toho jsem si musel někdy v minulosti nevyvařenou jehlou napíchnout žloutenku typu B, ale tehdy jsem na všechno kašlal a neléčil jsem se. Navíc jsem o ní ani nevěděl. Žloutenka se totiž nějakými bolestmi neprojevuje Zjistili to až teď. Byl jsem několik dní v nemocnici, dávali mi infuze, ale při propuštění domů mi ani žádné léky nenapsali. Tak se ve zdravotnictví šetří. Že prý si má za své koupit v lékárně vitaminy B-Komplex Forte a Lipovitan,“ říká Pavel. Teprve teď mu přiznali invalidní důchod III. stupně. Protože posledních 10 let nepracoval, je výše důchodu neuvěřitelně směšná - 3 500 Kč. Pavel zatím není ani žlutý, tak snad ještě nějaký rok vydrží. Je mu teprve 52 let. Za ohromnou vůli při zvládnutí nealkoholové toxikomanie, by si to určitě zasloužil.
