Děsivá perspektiva
V první chvíli po skoku dokonce hrozilo, že se mladý muž utopí, ale kamarádi ho z vody vytáhli a zajistili odvoz do nemocnice. Karel se nejprve léčil v nemocnici v Plzni, kde u něho byla sice okamžitě provedena fixace míchy, ale víc udělat nešlo. Ze zdravého člověka se jediným nešťastným okamžikem stal člověk zcela ochrnutý. „Bezprostředně po úrazu jsem nebyl ještě schopen naplno si uvědomit, co se vlastně stalo a ve skrytu duše jsem asi i doufal, že se ze všeho dostanu,“ vypráví pan Kuchař. Prognózy do budoucna se však brzy ukázaly jako vyloženě nepříznivé. U mladého muže totiž došlo k tzv. kompresi míchy, což je stav, se kterým téměř nelze nic dělat. Předpokládalo se, že Karel Kuchař už bude tzv. doživotním ležákem, což byla pro mladého člověka vyhlídka přímo děsivá. Po šesti týdnech léčby v Plzni ho převezli do nemocnice v Rokycanech. „Můj zdravotní stav navíc zkomplikovaly i proleženiny, které se objevily i přesto, že mě ošetřující sestřičky pravidelně obracely. Dokonce tím byl ohrožen i můj život. Dneska už jsou k dispozici polohovací lůžka, kompresorové matrace a různé druhy speciálních podložek, tak by k těmto komplikacím nejspíš nedošlo. Z Rokycan jsem byl kvůli proleženinám už v kritickém stavu převezen do Prahy na Bulovku. Tam jsem během dalšího zhruba třičtvrtě roku prodělal celkem devět operačních zákroků. Přitom některé z nich nebyly dosud u nás v praxi použity a já byl vlastně jakýmsi pokusným králíkem,“ říká dnes pan Karel a je zcela zřejmé, že se se svým neštěstím již dávno vyrovnal.
První vítězství
Z Bulovky se Karel Kuchař dostal do Kladrub, kde prodělal půlroční rehabilitaci a dosáhl svého prvního velkého vítězství. Právě tam ho poprvé posadili na invalidní vozík, na kterém nakonec už zůstal. „V Kladrubech jsem se již jako vozíčkář učil znovu základním úkonům, jako je osobní hygiena, schopnost se sám najíst, nebo psát,“ vzpomíná pan Karel. Po zhruba dvou letech, strávených v různých zdravotnických zařízeních, se vrátil domů do vesnice na Rokycansku. A uvědomíme-li si jeho původní stav i předpovědi, musel to pro něj být návrat vítězný. „Žil jsem pak asi osm let doma u rodičů, kteří mi velmi obětavě pomáhali a náš rodinný dům dokonce upravili jako bezbariérový,“ říká s vděčností Karel. Rodiče však již byli ve vyšším věku a když pak otec umřel, musel si Karel Kuchař hledat bydlení s pečovatelskou službou. Tehdy na počátku 90. let to nebylo nijak snadné. Nakonec se musel stěhovat ze západočeského Rokycanska do středočeského Kladna. Tam v roce 1990 otevřeli velký bezbariérový objekt pro podobně postižené občany zvaný Meta a Karel Kuchař se do něho hned následujícího roku přestěhoval a bydlí zde dodnes.
Nový začátek
V kladenské Metě pro něj začal docela nový život. Našel si zde podobně postiženou přítelkyni, se kterou se vzali a dnes vychovávají zdravého jedenáctiletého syna. Bydlí společně v pěkně zařízeném bezbariérovém bytě 3+1. Pan Kuchař se v objektu Meta, kde sídlí i různé organizace pro zdravotně postižené občany, velmi aktivně angažuje. Byl spoluzakladatelem a posléze předsedou občanského sdružení, kterému se podařilo zajistit pro zde bydlící postižené občany pečovatelskou non-stop službu přímo v objektu. Kromě toho se i jako postižený snažil vždy pracovat a vykonával nejrůznější práce, od domácí rukodělné tvorby až po lektorskou práci pro firmu ACZ. Karel Kuchař je známý jako tvůrce nejen vlastními obrázky s přírodními motivy, ale i svými unikátními ptačími budkami, které sám vyrábí a jsou velmi pěkné. (viz : < target="_blank" href="http://www.karlovobudky.cz">www.karlovobudky.cz.). Uplynulo bezmála 30 let a Karel Kuchař žije nikoli jako trvale ležící pacient. V boji s následky nešťastného úrazu prokázal svou maximálně bojovnou a houževnatou povahu. Vyrovnat a hlavně porvat se s perspektivou doživotní nemohoucnosti na lůžku vyžaduje téměř nadlidskou vůli a je to běh na dlouhou trat.
Každým rokem v naší republice přibývá kolem stovky dalších lidí po poranění míchy, kteří potřebují k pohybu invalidní vozík. Tento trend se již nejméně 10 let nemění a i ve starší odborné literatuře můžeme nalézt obdobný počet. Podle výšky míšní léze (tj. poškození, postižení) rozeznáváme dvě hlavní skupiny, paraplegii a tetraplegii. Při poranění míchy v úrovni hrudní či bederní páteře hovoříme o paraplegii. Paraplegik má různě závažnou poruchu hybnosti trupu a dolních končetin. Vzhledem k tomu, že má neporušenou hybnost na horních končetinách, je schopen být zcela samostatný v přiměřeně přizpůsobeném prostředí (bez schodů, široké dveře a dostatečný prostor v sociálním zařízení apod.). Pokud je míšní léze v bederní páteři, pak může být částečně zachována hybnost dolních končetin a takový člověk je pak s různými pomůckami schopen i chůze. V případě, že dojde k poškození míchy v úrovni krční páteře, je porušena hybnost dolních končetin, trupu a v různé míře i horních končetin, hovoříme o tetraplegii. Takto vysoká míšní léze s poruchou hybnosti horních končetin již zpravidla neumožňuje úplnou samostatnost a tetraplegik je odkázán na pomoc druhé osoby. Z celkového počtu míšních poranění se téměř v polovině případů jedná o míšní lézi v úrovni krční páteře a ze 40–45 procent je léze kompletní. Systém péče o spinální pacienty V současné době je v České republice velmi dobře fungující systém péče o spinální pacienty v prvním roce po zranění. Bezprostředně po úrazu s poškozením páteře a míchy je pacient transportován na spondylochirurgické pracoviště, kde je proveden urgentní operační zákrok – dekomprese míchy a stabilizace páteře. Po stabilizaci vitálních funkcí (stabilní krevní oběh a spontánní dýchání), nejčastěji v prvních dvou týdnech po úrazu, je pacient přeložen na spádovou spinální jednotku. Spinální jednotky se nacházejí v Brně, Liberci, Ostravě a Praze. Zde pokračuje léčebná a ošetřovatelská péče. Postupně se pacient učí zvládat polohu vsedě, případně vstoje, využít zbylý svalový potenciál k zajištění nejvyšší možné úrovně vertikalizace a ke zvládnutí maximální možné sebeobsluhy a všech aktivit v běžných denních činnostech. Po dvou až třech měsících, kdy je zdravotní stav zcela stabilizován, je pacient překládán na rehabilitační spinální jednotku v rehabilitačním ústavu, kde pokračuje v intenzivní rehabilitaci po dobu dalších 4–5 měsíců. Rehabilitační spinální jednotka je zřízena v Rehabilitačním ústavu Kladruby, v Hrabyni a v Hamzově odborné léčebně Luže-Košumberk. Další možnosti rehabilitace po propuštění z rehabilitačního ústavu jsou omezené. V místě bydliště si může každý občan zajistit ambulantní rehabilitaci, která je většinou krátkodobého charakteru a není odborně zaměřená na osoby s míšním poškozením. Zde mohou pomoci různé neziskové organizace zaměřené na rehabilitaci či sport zdravotně postižených. Již několik let u nás pracuje profesní organizace Česká společnost pro míšní léze při České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně na zlepšení léčebné, ošetřovatelské a rehabilitační péče o spinální pacienty. Celorepublikově sdružuje lidi po poranění míchy Svaz paraplegiků. |
