Dva měsíce v kómatu
Po havárii museli hasiči pana R. vystřihávat z auta, pak ho převezli vrtulníkem do Přerova. „Probudil jsem se až v nemocnici. Ptal jsem se rodičů, co se stalo. Byl jsem v nemocnici a netušil jsem proč. Převáželi mě letecky proto, že mi dávali tak 20% šance, že se vůbec vzbudím. Mělo to být, jak se říká, na dožití. Byl jsem pořád v kómatu. Rodina se dozvěděla, že mi nijak nemohou pomoci, že musí samo moje tělo chtít. Dělali mi bazální stimulaci - při té by měl pacient dostávat oblečení, které má rád, spreje, parfémy, zvuky, aby ho to probudilo. Zajímavé zjištění pro mě je, že člověk vnímá, i když je kómatu. Pamatoval jsem si například, co říkal lékař nebo sestřičky. Našim jsem pak říkal, o čem se bavili. Ještě taková perlička. Fandím Spartě ve fotbale. A tam někde byla zapnutá televize, když hrála Sparta s Plzní. Sparta dostala gól a křivky na přístrojích začaly okamžitě skákat. Emoční záležitost. A pamatoval jsem si to,“ vzpomíná R.
Nerad prohrával
Po havárii měl pan R. poškozenou lebku, což způsobilo, že nemohl chodit a levá ruka byla spastická. Museli ho krmit, protože pravou rukou se nedostal k puse. V Přerově už nemohli vymyslet nic speciálního. Doporučovali rehabilitaci. Tak se dostal R. do Hrabyně. Ležel tam na spinální jednotce, kde jsou pacienti s přerušenou míchou, ale on věděl, že nemá přerušenou míchu, že mám šanci, že ještě bude chodit. A to byl jeho cíl. Jako zarytý sportovec, ať hrál cokoliv, tak nerad prohrával. A zrovna tak v životě. „V Hrabyni jsem se učil například oblékat ponožky, to byl pro mne problém. A tak dlouho jsem se snažil, potil jsem se, až jsem si ty ponožky natáhl. Furt jsem šel za tím svým cílem chodit po svých nohách. Napřed jsem jezdil na invalidním vozíku, pak jsem se začal učit chodit o berlích, všechno od začátku, jak malé dítě. Lozit po čtyřech a držet hlavu. Neudržel jsem hlavu dvacet minut. Ztratil jsem asi patnáct kilo svalové hmoty a Z toho důvodu jsem měl špatnou dikci, mluvil jsem a četl strašně monotónně, bez emocí, bez otázek, pořád stejně. Učil jsem se básničky, četl jsem knížky ve staročeštině, a tak jsem trénoval mluvu. A také krátkodobou paměť. S tou mám problémy pořád,“ vypráví R.
Vždy se zastával těch druhých
V Hrabyni byl tři měsíce, místo plánovaného půl roku. Propustili ho dříve, protože to tam kritizoval. „Byl tam starší pán, nějak jsme se hodně sblížili. Měl mrtvičku. Oni ho měli naučit mluvit. A tomuhle pánovi se stal úraz. A nikdo nezavolal doktora. Museli ho nakonec operovat a proto jsem začal vykřikovat, že je to koncentrák. Viděl jsem to jako strašnou křivdu, že se nezachovali, jak se měli zachovat,“ zlobí se ještě dnes R.. Když byl propuštěn z Hrabyně, začal shánět někoho, kdo by mu odoperoval ruku. V Brně na Panávce říkali, že mu dají umělý loket, ale až tak v šedesáti letech. Tak to rodina zkoušela dál, až se R. dostal do Prahy do Motola. „To bylo taky přes známé. Protože dneska, když člověk nemá známé, tak je těžké dostat se do dobré nemocnice a k dobrému doktorovi. Teta se zná s profesorem Sosnou. A ten mi zachránil pravou ruku, mám svůj loket. Není to stoprocentní, neotočím zápěstí a nenarovnám ruku, ale oholím se, vyčistím si zuby, vlastně všechno pravou rukou udělám. Profesor Sosna mi v roce 2007 také operoval nohu, prodlužoval achilovu šlachu. Díky němu stojím na nohou a mám svoji ruku,“ říká R. Jemu přijde, že chodí pořád stejně, i když známí říkají, že se rok od roku lepší. Svého cíle dosáhl a odhodlání není tak veliké jako dříve. Že kulhá je spíš věc zvyku, je těžké přestat po tak dlouhé době kulhat. Ale teoreticky by to šlo. Na doporučení profesora Sosny byl R. třikrát v Janských lázních. A loni v Čeladné, hlavně kvůli poláriu. Zdá se mu, že tady dělají pro pacienty víc.
A duševní stránka
R. bral hodně prášků kvůli bolesti. Byl úplně zmatený. Musel chodit k psycholožce. Před nehodou měl přítelkyni ze Slovenska. Když se vrátil z Hrabyně, tak si mohl vybrat: buď léčebnu dlouhodobě nemocných, domov důchodců nebo být doma. Zvolil si domov, nechtěl být v domově důchodců. S přítelkyní se rozešli. „Prostě jednoho dne zavolala, že už nepřijede. Tak to jsem byl psychicky na tom dost špatně. Ležel jsem, díval se do stropu a přál jsem si umřít. Vůbec jsem nenašel nějaký motiv. Pak vlastně díky mamce jsem se z toho nějak dostal. Teď jsem na tom už dobře. Mám přítelkyni, se kterou plánujeme budoucnost. V Luhačovicích jsme koupili pozemek a chystáme tam stavbu domu. Ona mě vlastně přinutila k tomu, abych dělal zase nějaký sport. Tak jsem začal chodit na spining a také do posilovny. To mě baví hodně. Po nehodě jsem fotbal už hrát nemohl. Bylo to těžké, když byl v televizi fotbal, ze začátku jsem se nemohl ani dívat. Teď už to tak neprožívám. Ani nohy mi necukají, když se jdu podívat na kluky z oddílu, když hrají zápas,“ říká R. Svůj život bere tak, že před nehodou, léčením, nemocnicí a rehabilitace – to byl minulý život a teď dostal druhou šanci, nový život. „Samozřejmě, ten den si vůbec nepamatuji. Třeba když máma vzpomíná, kdy se nehoda stala, tak kdyby mi to nepřipomněla, tak já už to mám úplně vymazané. Měl jsem to tak, jako by mne tou nehodou někdo vypnul a pak zase zapnul. Byl to časový úsek, kdy jsem byl mimo. Pamatuji si věci z mládí, ale ten osudový den vůbec ne. Už je to dlouhá doba, rok 2005 a teď je 2012. Teď když vidím, že se mi líp chodí, všechno je hned lepší, Teď mi přijde, že jsem i zdravější, než někteří lidé, kteří tu jsou. Většinou se snažím to zlehčovat. Někteří to berou strašně vážně“ usmívá se R.
