Petra se musela podrobit závažné gynekologické operaci. Bylo pro ni opravdu nesnadné vyrovnávat se s tímto faktem, trápilo ji to, protože se necítila ženou. Tentýž rok se rozvedli její dva synové. Začal boj o děti a výši výživného. Petra to nesla velice špatně. Pohár přetekl.
„Nikdy jsem nenavštívila psychiatra. Nikomu jsem se s problémy nesvěřila, ani kamarádkám. Bolest, kterou jsem prožívala, byla nesnesitelná. Jednoho dne jsem se rozhodla spáchat sebevraždu. Nechtěla jsem už žít,“ svěřuje se Petra.
Místo věčnosti léčebna
Nachystala si oblečení, napsala dopis na rozloučenou a spolkla prášky. Víc si nepamatuje. Vzbudila se až na intenzivní péči interního oddělení. Zde byla 3 dny, a poté byla převezena na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny. První dojmy z uzavřeného oddělení byly šokující. Chybělo jí zde soukromí, chování zdravotnického personálu jí připadalo netaktní a ponižující. Zdravotní stav Petry po nezdařené sebevraždě byl velmi vážný. Nemohla vůbec chodit. Proto také hospitalizace trvala tři měsíce. Většina psychiatrických pacientů je hospitalizovaná vícekrát. Stav se upraví, ale nemoc se opakuje. Pacienti svádějí boj o remise (stav pacienta, kdy je stabilizován) a Petra nebyla výjimkou. Ve svém životě byla hospitalizována mnohokrát.
Hipoterapie
V psychiatrické léčebně v Jihlavě, pokud má pacient zájem, může využívat hipoterapii jako součást léčebného programu. Krása a inteligence koní Petru vždy přitahovaly.
S úsměvem Petra vzpomíná: „Vzala jsem si kostku cukru a šla jí dávat kobylce. Dávat koním cukr bez dozoru chovatele bylo zakázané. Přesto jsem neodolala. Jenže jsem byla chycena při činu. Z povzdálí mě viděl chovatel koní, který mi hodně vynadal. Musela jsem mu dát za pravdu, koním to škodí, a kdyby je každý krmil, tak mohou onemocnět.“ Petra se však nedala odradit. O vycházkách často navštěvovala koně ve stáji nebo se na ně chodila dívat k ohradě. Jedno dne se odvážila a požádala paní doktorku, zda by mohla chodit ke koním. Paní doktorka souhlasila.
V koňském sedle
„Ve svých devětačtyřiceti letech jsem se začala všechno učit. Jak přistupovat ke koni, jak čistit koně, jak nasedlat a nauzdit. Když jsem poprvé seděla na koni, klepala jsem se celá hrozným strachem, a přesto jsem byla neskonale šťastná. Opravdu to byl jedinečný pocit a stál za to. Koně mi vedl chovatel a já si tolik přála, abych mohla koně vést sama. Jenže všechno chce svůj čas. Ale moje přání se mi brzy splnilo. Začala jsem nejprve chodit v kroku, později krok vystřídal klus a cval,“ říká Petra s tím, že nic není zadarmo. Ježdění vyžadovalo mnoho trpělivosti, úsilí a dřiny. „Byly i pády a někdy hodně nepříjemné. Po nějakém čase, jsem zatoužila zkusit nižší skoky. Podařilo se mi skočit asi osmdesát centimetrů. Bylo to úžasné! Vyzkoušela jsem si i drezúru a zúčastnila se několika závodů. Sklidila jsem i úspěch. Největším zážitkem byla pro mě účast na Mezinárodním mistrovství paradrezury v Praze. Když jsem byla dekorována, slzy radosti mně stékaly po tvářích,“ pokračuje Petra.
Jak se z koně stane koníček
Za svým koníčkem dojíždí Petra do Jihlavy třikrát týdně. Když je ve společnosti koní, cítí se velmi dobře. Někdy jí nemoc způsobí, že se nemůže dostat z postele a přesto nasedne do vlaku a jede dvacet pět kilometrů za svými kamarády. Koně ji nejen udržují ve fyzické kondici, ale i zásadně zlepšují psychickou pohodu. „Když přijdu do stáje a kůň se na mě podívá, vidím jeho bezelstné oči, cítím lásku a klid. Když si na koně sednu, nejsem to jenom já, ale jsme oba. Vzájemně si musíme věřit, spolupracovat. Vyjížďka přírodou z koňského hřbetu se snad nedá k ničemu jinému na světě přirovnat. Jízda na koni, je komunikace beze slov. Spoléhám na svůj cit, a vím, že kůň mě vnímá,“ říká Petra. Hipoterapie je prospěšná hned z několika důvodu. Při drezúře se cvičí paměť, je nutné si zapamatovat úkol, pacient musí s koněm komunikovat a ještě kontrolovat držení těla v sedle. To vše zlepšuje jeho koordinaci.
Co dokáže blízkost
Koně pro hipoterapii jsou specielně vybíráni a vychováváni. Musí projít náročným výcvikem. Každý kůň má svou povahu, tak jako my lidé. V psychiatrické léčebně jsou koníci Cyril, Bert a kobylka Shery. Je zajímavé, že i tak skotačivý koník jako je Cyril vycítí, kdo je zkušený jezdec, a kdo úplný začátečník. Dokáže rozeznat psychické a fyzické onemocnění a přizpůsobí se. V jihlavské psychiatrické léčebně navštěvuje stáj mnoho pacientů, kteří nejezdí. Mají třeba z jízdy na koni strach, anebo po tom ani netouží. Ale už jenom pouhé pohlazení a kontakt s koněm jim dělá dobře. Někteří jsou zase šťastní, když si koníka vyčistí.
Petra dodává: „Jsem ráda, že mě psychiatrická léčebna, umožnila trénovat a zúčastnit se závodů. Jsem jí vděčná za to, že mi otevřela překrásný nový svět - svět koní. Chtěla bych také poděkovat svému bratrovi, který věnuje na hipoterapii každoročně sponzorský dar. Můj život není snadný, má nemoc dokáže být zákeřná. Ale já se raduji z každého dne a jedním z velkých důvodů jsou právě koně,“ svěřuje se Petra. Láska ke koním jí pomáhá zdolávat nástrahy nemoci.
