Někdy se Marta zamyslí. Teď je Vítek ve věku, kdy by už chodil za děvčaty. Kdyby byl zdravý. Ach jo. Kdyby byl zdravý, všechno by bylo jinak. Ne, takhle nemůžu uvažovat. Hlavně, že je Vítek šťastný a že se máme s Milanem rádi. A je vůbec Vítek šťastný? Podívala se na jeho tvář. Určitě je šťastný. Staráme se o něj, jak nejlíp můžeme. „Až budeš chtít Vítka přenést do vany, tak řekni, já se teď budu chvíli dívat na fotbal,“ zavolal Milan z obývacího pokoje. To zas bude… Vítek se koupe nerad, proto ho někdy jen otírají mokrou žínkou, ale občas je pořádná koupel potřeba. Marta šla vařit večeři, aby ty své dva mužské nasytila. Přemýšlí o tom, že by zítra vzala Vítka ven. Sousedovic kočka ho vždycky potěší, rád ji hladí, snad taky bude venku. Domů mu nakoupili spoustu plyšáků, líbí se mu dotýkat se jejich hebké srsti. Taky rád staví hrady z kostek. Ráno ho povezou do školy. Do speciální. Mezi ostatní postižené děti. Vítek se tam těší. Vozí ho tam dvakrát týdně. Jinak je doma s Martou. On je její sluníčko.
Jen kdyby všechny ty domácí práce nebyly tak pořád dokola. Martu bolí často hlava. Často si připadá opuštěná. Někdy má pocit, že se na ní všechno valí. Že už nemůže. Hučí jí v uších a svírá úzkost. Trvá to už několik měsíců. Milan to neví. Kdyby se s ní něco stalo, co bude s Vítkem? S Vítkem. Musí to přece zvládnout. Cítí, že už nemůže. Prostě nemůže. Sbalí si kufry.
„Zdeno, počkej mi prosím u Vítka, než přijde Milan z práce, já už nemůžu. Řekni mu, že je mi to moc líto,“ vysvětluje kamarádce. „Neblázni, kam chceš jít? Přece je tady nenecháš samotné!“ diví se Zdena. „Já už nemůžu, fakt nemůžu. Mám pocit, že se zblázním. Nebojte se o mne, ale musím pryč, jinak mě to tu zavalí.“ Políbila Vítka na čelo a odešla.
Milan mlčky vyslechl Martin vzkaz. Dlouho mlčel. Nastala situace, která ho nikdy v životě nenapadla. Co teď bude dělat? „Kde je máma?“ ptal se Vítek a upřeně se díval na otce. „Máma odešla.“ Vítek se díval udiveně. Milan nevěděl, jestli to syn chápe nebo ne. Co teď? Musím to promyslet. Proč ale odešla? Vždyť jsme si nežili špatně. Jak nás tu mohla takhle nechat? Jak to zvládneme? A co ona? Kam vůbec šla? Aby se jí tak ještě něco stalo. Přijde za týden? Za měsíc? Přijde ještě vůbec? Milanovi se rojily všechny možné otázky. Překřikovaly se mu v hlavě jedna přes druhou. Dal si hlavu do dlaní a v očích se mu objevily slzy.
Co jsem to udělala? Odešla jsem od muže a dítěte. Postiženého dítěte. Odpustí mi někdy? Marta se cítí špatně, jde k lékaři. K psychiatrovi. Všechno mu řekne. Dostane recept na léky a doporučení na psychoterapie.
Volá jí manžel: „Marti, co je s tebou, kde jsi? “
„Prosím tě, nezlob se na mne, je toho na mne moc, potřebuju být sama. Nevolej mi, až mi bude líp, sama se ozvu. Neboj, budu v pořádku, chci být zase v pořádku.“ Co se mnou bude? Co s nimi bude? Snad s pomocí léků skončí probdělé noci. Snad už se konečně jednou vyspí. Má v hlavě zmatek, cítí se provinile, ale nemohla jednat jinak, už to nešlo. Myslí na Vítka. I na Milana. Musela pryč. Teď chce jen ticho a klid. Jen ticho a klid. Ještě, že se jí tak rychle podařilo sehnat tuhle garsonku. Nepotřebuje moc věcí. Nechce žádné věci. Mohly by ji zavalit.Uběhlo půl roku. Martě už je líp. Teprve před nedávnem byla schopná jít domů na krátkou návštěvu, jinak byla s Milanem ve spojení telefonicky. Nejdřív nechtěla, aby ji navštěvoval, teď už ho vidí zase ráda. Vrací se jí síla, ale pořád cítí na sobě ten cejch krkavčí matky. Sousedi si to určitě myslí. Známí taky. Myslí si to všichni. Jen Milan a doktor ji chápou. Milan. Statečný Milan. Vítek – můj kvíteček. Chtěla bych ho pohladit. Stýská se mi.
Milan přišel domů z práce. Co to? Něco tady voní! Jako by se pekla nějaká buchta. Srdce v něm poskočilo. To není možné! Marta. Marta se vrátila. Bože, ať je to pravda. Vyšla z kuchyně. Mlčky se prudce objali. Nemohli se pustit. „Jsem zpátky. Myslím, že napořád.“
