Léčil jsem se ve Vietnamu

„Táta pracoval ve sklárně ve Vietnamu a tam se zmínil, jaké mám zdravotní problémy,“ vypráví Zdeněk (34). „Překladatelka mu řekla, že by bylo dobré, aby mě do Vietnamu dostal na léčení, že by mi tu mohli pomoci,“ dodává. V Čechách mu totiž řekli, že už mu moc pomoci nemohou, protože neví jak. Proto chtěl využít nabízené příležitosti. Jeho otec by mu rád pomohl, ale nebylo to jednoduché, především finančně. Letenka byla totiž dost drahá. Vietnamský podnikatel ing. Do Ngoc Viet Duong a česko-vietnamský sklářský podnik jim nabídli pomocnou ruku. Zaplatili mu letenku do Vietnamu i zpět. A tak se cesta za léčbou mohla uskutečnit.

„Pan ing. Duong mi nejenže zaplatil letenku do Vietnamu, ale pomohl mi i vyřídit vízum, aby to netrvalo tak dlouho. Když jsem odlétal, tak mě doprovázel. Já sám bych to nezvládl, protože v té době jsem na tom byl zdravotně opravdu špatně. On mi nosil moje zavazadla, já byl rád, že jsem vůbec zvládl sám sebe. Taky neumím žádný cizí jazyk, kterým bych se mohl domluvit, takže bych měl v Abu Dhabi ve Spojených arabských emirátech, kde jsme vystoupili z letadla a čekali jsme, až natankují palivo a při přesedání na jiné letadlo v Bangkoku v Thajsku, určitě problémy. Pan Duong mi taky domluvil schůzku s doktorem Nhoiem, kapitánem vojenské nemocnice letectva, a dělal mi překladatele, abych se s lékařem mohl dorozumět. Prostě mi hodně pomohl, a pomáhal i v budoucnu,“ oceňuje Zdeněk svého průvodce.

Ve Vietnamu bydlel Zdeněk u otce na ubytovně, což byla velká výhoda. Zbývalo tedy jen zaplatit stravu a léčbu, která probíhala v hlavním městě Hanoji. „Nejdřív mě lékař vyšetřil a vyptal se mě, jaké mám potíže. Všechno jsem mu popsal. Viděl, že mám pravé oko zašité třemi stehy. To mi udělali čeští lékaři, aby mi nevysychala rohovka, protože jsem nemohl mrkat,“ popisuje Zdeněk vstupní prohlídku. Lékař mu slíbil, že se ho pokusí vyléčit. Jen prý je škoda, že nepřijel hned po operaci, to by výsledky mohly být ještě lepší, než nyní, dva a půl roku poté. Lékař dojížděl za Zdeňkem na ubytovnu a každý den mu aplikoval akupunkturu, masáže a vařil mu speciální čaje, které měly podpořit imunitu a celkově organismus posílit. „Z počátku jsem té léčbě nedůvěřoval. Říkal jsem si: Jak mi nějaké zapichování jehel do těla může pomoct? Taky to dost bolelo. První dny jsem vysloveně protrpěl. Ale když jsem před zrcadlem viděl, že jsem začal mít v necitlivé tváři záškuby, které tam předtím vůbec nebyly, a že se mi líp chodí, tak jsem tomu všemu začal víc věřit. Pak mě už vpichy tolik nebolely, protože jsem se léčbě přestal podvědomě bránit. Celkově jsem se uklidnil,“ vzpomíná mladý muž.

Volný čas trávil na ubytovně sklárny nebo ve městě. Vždycky, když přišel Zdeňkův otec ze zaměstnání, šli spolu a s kolegou do města. „Byl to pro mě nový svět, i když Hanoj se mi zpočátku moc nelíbila, bylo tam tenkrát hodně špíny. Asi třikrát během prvního tříměsíčního pobytu jsme si vyjeli na víkend asi 100 nebo 200 km od hlavního města do přírody. Tam bylo moc krásně. Nádherná pro nás nezvyklá příroda,“ vypráví Zdeněk. Na tyto výlety jim vedení sklárny půjčovalo auto, vždy na celý víkend. Dostali se i na návštěvu do rodin, k chudším lidem. Tam viděli, v jakých podmínkách tam žijí, a že i přesto vypadali šťastně. Navštívili například rodiny otcových spolupracovníků, kteří je srdečně zvali. I pro tyto rodiny to totiž byla velká událost, hostit lidi z takové dálky. Místní tyto návštěvy brali svým způsobem jako poctu. Ve sklárně se ke Zdeňkovi hlásilo hodně Vietnamců, kteří dříve pracovali v Československu, a kteří uměli ještě z těch dob trochu česky. „Když mě vzal táta poprvé do ulic Hanoje, viděl jsem, jak to tam chodí se stravováním. Hygiena tam nebyla moc dobrá, tak jsem si myslel, že se asi moc nenajím. Ale člověk si zvykne na všechno. Je fakt, že jsem tam jedl jídla, do kterých bych se doma nepustil, ale tím, že byla dobře připravená, tak mi dokonce i chutnala. Za týden nebo deset dní už mi bylo jedno, kde jím a co jím,“ říká Zdeněk s tím, že si k jídlu (například k polévce) vždy koupili i láhev alkoholu – na „spálení“ případných bacilů. Také se tam ze stejného důvodu používá do jídla větší množství ostrého koření.

Po třech měsících, když pak odlétal z Vietnamu, byl na tom daleko líp než před léčbou. „Když jsem letěl domů, šlo se mi mnohem lépe. I zavazadla už jsem si nesl sám,“ přiznává Zdeněk úspěchy v léčbě.

Když letěl Zdeněk do Vietnamu podruhé, doktor Nhoi mu řekl, že pro něj už víc nemůže udělat, že už mu víc nedokáže pomoci a doporučil ho k profesoru Nguyen Tai Thuovi, za kterým ale musel Zdeněk dojíždět do nemocnice, protože tento lékař byl hodně pracovně vytížený. Neléčil ho však celou dobu sám. Někdy mu aplikoval akupunkturu jeho asistent (profesorův žák), ale Zdeněk cítil, že profesor byl zkušenější. Po jeho léčbě se cítil více unavený (to byl vedlejší účinek správné léčby) a tělo více reagovalo zlepšením. Po třech až čtyřech měsících byl už tak unavený, že léčbu nedokázal zvládat, musel ji ukončit a letět domů. Při tomto druhém pobytu měl akupunkturu třikrát týdně. „Všichni lékaři se ke mně chovali výborně. Jen jsem měl strach z toho, jak v nemocnici tehdy prakticky nepoužívali žádnou desinfekci. Když mi chtěli píchat nějaké jehly do těla, tak jsem jim naznačoval, že nechci, ať nejdřív místo desinfikují. Nechápali, co chci. Později to občas udělali. U těch jehel z akupunktury jsem strach neměl, ty jsem měl u sebe a používali je jen na mně. Ale když mě píchali jehlou, aby zjistili, jak citlivě mi reagují nervy v těle, to žádnou desinfekci nepoužívali. Když jsem pak přiletěl domů, nechal jsem si raději udělat krevní testy. Vše bylo naštěstí v pořádku, ale pro jistotu jsem se před dalším odletem nechal očkovat proti žloutence typu B. Také mi lékař při druhé návštěvě Vietnamu řekl, že mi rozříznou to zašité oko, aby s ním mohli lépe pracovat. Tehdy jsem viděl, že čistota v nemocnici není nic moc, ale na operačních sálech to bylo lepší. Chodil jsem na převaz a tam jsem poznal, že tam zdravotní sestry fungují jinak než u nás. Tam se o pacienty v nemocnicích zdravotní personál nestaral, o nemocné se musela postarat jejich rodina, včetně donesení jídla,“ vzpomíná Zdeněk na odlišnosti, se kterými se v daleké zemi setkal.

Celkem byl Zdeněk na léčení ve Vietnamu čtyřikrát. To si vzdálených a exotických krajů moc neužil, byl příliš zaměřený na své zdraví a na léčbu. A také byl hodně unavený. Teprve když se tam dostal popáté, vysloveně na rekreační pobyt, užil si všech krás přírody a všech výletů dosyta a měl mnohem větší zážitky.

„Léčba ve Vietnamu mi hodně dala. To, že mi tam zlepšili můj fyzický stav, mi hodně pomohlo i psychicky. Než jsem odjel do Vietnamu, tak jsem na sobě moc nepracoval. Chyběla mi motivace. Ale když jsem se pak po léčbě cítil lépe a viděl jsem pozitivní výsledky, tak jsem začal na sobě pracovat mnohem víc. Víc jsem cvičil i běhal. Kdybych tam nejel, myslím, že bych byl na tom dneska o dost hůř. Lékaři z Vietnamu mi pomohli strašně moc a zároveň i moji rodiče, kteří mi veškerou léčbu financovali a podporovali mě,“ končí své vyprávění Zdeněk.