Slyšela jsem jakési hlasy
Až v jeden osudný večer se to stalo. Byla jsem doma a najednou jsem slyšela, jak někdo v místnosti pode mnou hovoří. Můj byt je v prvním patře. Vzala jsem klíče od kočárkárny a šla se podívat na ty řečníky. Mohlo být mezi desátou až půl jedenáctou večer. Když jsem místnost odemkla, k mému úžasu v ní nikdo nebyl. S údivem jsem se vrátila zpět do svého bytu a slyšela jakési hlasy stále, bylo jich asi deset. Říkali mi: „Zabije tě, na potkání tě zabije!“ Tak jsem zavolala bratrovi, že mám strach o svůj život, ať pro mne přijede a odveze mě do bezpečí. Pak jsem také zavolala svým sousedům. Když zvedli telefon a ptali se, kdo volá, nebyla jsem schopná říci jediné slovo, nemohla jsem vůbec mluvit. Později jsem se jim za tento incident omluvila. Bratr přijel rychle a byl dost překvapený. Řekla jsem mu, ať mě odveze do svého bytu do bezpečí. Když jsme jeli, jako bych viděla svého „vraha“ v autě za námi, jak tasí zbraň a střílí. Auto bylo červené barvy. Žádné auto za námi nejelo, byly to moje schizofrenní bludy, jak jsem se dozvěděla po té, co jsem byla hospitalizována pro schizofrenní onemocnění v Psychiatrické léčebně Bohnice. Do nemocnice se mnou zašel můj otec, který mě pak ještě chodil navštěvovat a nosil mi časopisy o malířství.
Objevila jsem arteterapii
Když mě primář docent MUDr. Maršálek poprvé viděl, tak řekl: „Máme tu rozkvetlou zahradu, tady si odpočinete.“ Bylo to na jaře, v době mých 26. narozenin. Já najednou měla pocit bezpečí a pomalu se vzpamatovávala z velikého strachu. Nasadili mi tlumící léky a vzali krev. Léky začaly účinkovat, a pak jsem spatřila obrázek myšky, který – a spoustu ještě dalších obrázků – jsem zpaměti namalovala. Jako by se ve mně probudil tvůrčí duch a zároveň způsob, jakým lze porazit schizofrenii – arteterapií. Začala jsem aktivně malovat. Jednalo se o obrázky hlavně pro děti, ale některé se líbily i dospělákům. Zpočátku jsem vůbec nemohla chodit, jako bych byla ochrnutá, nemohla jsem přejít z místnosti do místnosti a také jsem moc nemluvila. Postupně jsem se s pomocí lékařů a sester začala zvedat. Chodila jsem do tělocvičny, na esoterickou hudbu, na keramiku a kreslení, na hipoterapii a na komunitu, kde se řešily denní problémy. Také se zde uklízelo a mylo nádobí. V Bohnicích jsem se seznámila s paní veterinářkou, která byla asi v mém věku, a ta si myslela, že ji nějaká vnější energie zabije, a jakoby stále studovala jakési nakreslené schéma. Byla dost hubená, tak jsem jí radila, ať hodně jí. Jednoho dne se ztratila. Hledali ji po celém areálu i venku, mysleli si, že se jí podařilo utéct domů. Nakonec ji našli ve stáji s koňmi, ke kterým měla blízko. I ona se nakonec uzdravila.
Mohu žít spokojený život
V Psychiatrické léčebně v Bohnicích jsem byla hospitalizována měsíc a půl a pak jsem začala pravidelně docházet do ambulantní ordinace k MUDr. Vítovi Horažďovskému na konzultace a pro léky a někdy i injekce. Byla jsem poučena, že jako schizofrenička musím léky pravidelně užívat, protože regulují hladinu hormonu dopaminu v mém mozku, který je příčinou mých halucinací a bludů. A právě díky lékům se mi daří nemoc, jakou je schizofrenie, úspěšně zvládat a žít spokojený život. Jednoho dne jsem viděla film Čistá duše od Silvie Nasar o geniálním matematikovi, který trpěl schizofrenií. Podobný příběh jsem přece zažila i já.
Lenka NovákováSchizofrenie (z řeckého skhizein - rozštěp; a phren - mysl) je závažné duševní onemocnění projevující se hluboce zkresleným vnímáním reality, progresivním (postupujícím) rozpadem myšlení, nezvyklým chováním a obzvláště sociálním stažením, či netečností. Celkové příznaky zahrnují halucinace, bludné představy, poruchy pozornosti, vůle, ochuzení citového a společenského života, narušení pohybové koordinace. U pacienta, jenž trpí schizofrenním onemocněním, dochází k rozštěpu, rozpadu mysli a celkovému úpadku osobnosti. Pacient bývá obvykle při všech typech schizofrenie vztahovačný, nedůvěřivý, mluví si pro sebe, vytváří vlastní, složitý svět, o jehož zákonitosti často opírá bludné přesvědčení aj. Citové strádání a posměch či pohoršování neznalých lidí pouze prohlubuje pacientovy problémy a schizofrenik se tím oprošťuje od společnosti v mnohem vyšší míře, což souvisí i se skutečností, že poměrně mnoho schizofreniků se ocitá v populaci lidí bez domova. K těmto zmiňovaným příznakům se občas přidružují i psychomotorické poruchy, tzv. katatonie (psychiatrický příznak projevující se mechanickým, bezúčelným chováním a strnulou, křečovitou, velmi proměnlivou hybností). Prvotní příznaky se ze statistického hlediska rozvíjejí nejčastěji v pozdní adolescenci a rané dospělosti, přičemž diagnostikovaný výskyt v populaci je asi 1 %. Bezprostřední počátek onemocnění bývá většinou plíživý, často doprovázený zastřeným vědomím, bouřlivými poruchami chování a halucinacemi. Existuje mnoho druhů schizofrenie, z nichž asi nejznámější je paranoidní schizofrenie. 30 % pacientů se zbaví projevů své poruchy docela, často na základě pouze ojedinělého záchvatu. Na další třetinu, občas i přes následující plnohodnotný život, čeká mírné množství relapsů a další třetina ve vyšší či nižší míře prožívá příznaky prakticky po celý život, a to i přes jakkoli vynaloženou snahu v psychiatrické péči.
