Se zbytky zraku do života
Lenka Šulerová měla problémy se zrakem od malička, rodiče zjistili vadu, když jí bylo půl roku. Různě jí běhaly oči a součastně měla astma. Musela být tři týdny pod kyslíkem a někteří lékaři si mysleli, že díky tomu došlo ke zhoršení zraku. Jiní měli názor, že je to dědičné. Ale v jejich rodině neměl nikdo potíže se zrakem, až na tatínka, který má vadu zraku, ale zcela odlišnou. Lence zůstal minimální zbytek zraku. Vidí například, že je něco na zdi, jenom vůbec neví, co to je. Vnímá obrysy, stíny, světlo.
Svět snů nevidomého člověka
Lenka je přesvědčená, že i člověk, který nikdy nespatřil krásy světa, má stejné nebo podobné sny jako člověk vidící. Nevidomý si umí svět ohmatat. „Když se mi něco zdá, tak se mi vybavuje konkrétní auto, člověk či přesný obličej, který nejsem schopna ve dne vidět. Je to zvláštní a zajímavé. Myslím si, že není možné, aby si to člověk vydedukoval,“ zamýšlí se Lenka.
Počítač a žádost o pejska
„Jsem ráda, že mohu navštěvovat Tyflocentrum Jihlava, a tam kurz práce s počítačem. Tady lektor propaguje, aby měl nejprve člověk doma počítač. A já si myslím, že je to správné, protože je nutné, abych si vše, co se v kurzu naučím, mohla vyzkoušet doma. Jsem poté schopná prokonzultovat s lektorem všechna úskalí, se kterými se potýkám. Vím, že jsou také Tyflocentra, kde nejprve musíte absolvovat kurz a teprve poté máte nárok na počítač,“ konstatuje Lenka.
Než nevidomý dostane pejska, musí absolvovat kurz prostorové orientace. V Jihlavě ji učili 4 měsíce, než zvládla sama někam dojít s bílou holí. „Fyzicky se to zvládnout dalo, ale psychicky jsem to velmi těžce nesla. Styděla jsem se za fakt, že jdu s bílou holí,“ přiznává Lenka. Chodit s bílou holí není až tak jednoduché. Člověk se musí neustále něčeho držet, třeba nějakého obrubníku nebo zdi, protože v samotném prostoru se snadno ztratí. Ale zvládne se to naučit každý. Lenka dnes ví, že kdyby jí třeba pejsek onemocněl, bude schopná si dojít sama nakoupit.
Životní katastrofy se nevidomým nevyhýbají
„Je mi 44 let a mám dvě holky, jedné je 14 let a druhé 17 let. Jsou radostí mého života. Zemřel mi manžel a holkám tatínek. Selhaly mu ledviny. Zastavil se nám svět, ale člověk musel jít dál. Snažím se, jak to jen jde, ale občas se ptám: Copak nestačí, že nevidím? Proč jsem ještě k tomu musela přijít o manžela? Jenže čím bolestnější je život, tím více se člověk vyvíjí. Lidé, kteří neřeší žádné problémy, se zřejmě ve svém vývoji daleko nedostanou,“ přemýšlí Lenka. Kdyby neměla dvě děti, těžko by se s novou situací vyrovnávala. Ale musela zmobilizovat všechny síly a postavit se na nohy. Řekla si, že tady má dvě dcery, o které se musí postarat a to bylo její největší hnací silou. Když manžel zemřel, poznala Lenka opravdové přátelé. Lidi, kteří to s ní mysleli upřímně a soucítili s ní. Pak ale byli i lidé, kteří si šeptali cosi za rohem. Je pravda, že manžel měl poslední rok problémy s alkoholem. Neustál vzniklou obtížnou finanční situaci a řešil ji pitím. Přesto se Lenka moc zlobila, když jí jedna paní řekla: „Ale vždyť, co jsi s ním měla za život?“ To ji vyvedlo z míry. Nesouhlasila s tímto tvrzením. „Byli jsme s manželem šestnáct let. Ze začátku jsme žili skromně, ale bylo to hrozně fajn. Měla jsem svého manžela ráda a on měl rád nás. Když se situace zlepšila, postavili jsme si domeček. Jezdili jsme na dovolené,“ vzpomíná Lenka.
Nenechat se zlomit
Spousta lidí Lence říká, že není nikdy smutná. Sama tvrdí, že nejhorší ze všeho je, když si člověk sedne sám doma, začne přemýšlet a fňukat, že je chudáček. Sedí doma, je zoufalý a čeká na smrt. Podle Lenky, je to ta největší katastrofa. I ona se denně potýká se spoustou těžkostí. Nemá život jednoduchý. Taky bojuje se strachem. Je přesvědčena, že když se něco má stát, tak se to stane, třeba i v obýváku jejího vlastního domu. Lenka je plná života. Přes svůj handicap je velmi aktivní. Její pozitivní energie s milým úsměvem vytváří krásnou energii.
Ráda by někoho poznala
Lenka dobře ví, že její holky jednoho dne odejdou. Vdají se a začnou vlastní život. Mají na to plné právo, i když maminku mají velmi rády. Proto by Lenka ráda našla spřízněnou duši. Někoho, s kým by mohla trávit příjemné chvíle, poznávat nepoznané, zažít kousek štěstí. Nevadilo by jí, kdyby měl nějaký handicap, i když si myslí, že pro společný život by byl lepší tělesný handicap, než další nevidomost. Věří, že v pravý čas se s takovým člověkem setká.
