Lidsko-právní rozměr
Před padesáti lety převládal názor, že zdravotně postižení lidé mají právo na základní zajištění bytu a stravy. Současný pohled vychází z toho, že bez ohledu na to, jaký handicap nás v životě potká, máme právo žít standardně. „Nyní máme v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením jasný lidskoprávní rámec, který ratifikovala naše země a celá EU. Transformační nebo deinstitucionalizační článek 19 jasně říká, že bez ohledu na to, co člověka v životě potká, jaký typ nesnází nebo handicapu, má právo žít v běžném životě a má mít možnost jako ostatní vybrat si s kým a kde žít,“ říká MUDr. Jan Pfeiffer, kterého na jaře 2009 tehdejší eurokomisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti Vladimír Špidla pověřil vytvořením skupiny odborníků, jejímž úkolem bylo vypracování zprávy pro Evropskou komisi o přechodu od institucionální péče na péči komunitní.Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením
V článku 19 nazvaném „Nezávislý způsob života a zapojení do společnosti“ se uvádí, že státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, přijmou účinná opatření, aby osobám se zdravotním postižením usnadnily plné začlenění a zapojení do společnosti, mimo jiné tím, že zajistí, aby:a) „osoby se zdravotním postižením měly možnost si zvolit, na rovnoprávném základě s ostatními, místo pobytu, kde a s kým budou žít a nebyly nuceny žít ve specifickém prostředí;
b) osoby se zdravotním postižením měly přístup ke službám poskytovaným v domácím prostředí, rezidenčním službám a dalším podpůrným komunitním službám, včetně osobní asistence, která je nezbytná pro nezávislý způsob života a začlenění do společnosti a zabraňuje izolaci nebo segregaci;
c) komunitní služby a zařízení určená široké veřejnosti byly přístupné, na rovnoprávném základě s ostatními, i osobám se zdravotním postižením a braly v úvahu jejich potřeby.“
Transformace sociálních služeb v ČR
V roce 2007 přijala vláda České republiky „Koncepci podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti.“ Autoři tohoto dokumentu konstatují, že země dnešní Evropské unie se od 70. let minulého století zabývají realizací procesu deinstitucionalizace a podporou práva žít v přirozené komunitě pro všechny občany. Současně vysvětlují, proč bychom se i u nás měli rozhodnout pro deinstitucionalizaci sociálních služeb. Co se přesně rozumí slovem deinstitucionalizace je napsáno v úvodu: „Evropská unie používá pojem deinstitucionalizace pro manažerský proces změny systému (…), pojem deinstitucionalizace je používán ve smyslu přechodu směrem k poskytování sociálních služeb zaměřených na individuální podporu života člověka v přirozeném prostředí.“ Deinstitucionalizace tedy neznamená okamžité, nezodpovědné rušení ústavů, ale promyšlenou a profesionálně prováděnou transformaci služeb s ohledem na důstojnost a kvalitu života lidí, kterým mají tyto služby pomáhat.Lůžko, jídlo a péče
Na našem území má ústavní péče dlouhou tradici – od Rakouska-Uherska až do současnosti. Dlouhá léta jsme byli zvyklí všechny invalidy, choromyslné a sirotky zavírat do ústavních zařízení, kde se o ně personál postará. Staré mocnářství stavělo velkorysé budovy – nemocnice, kasárna, ústavy, které mnohdy využíváme dodnes. V těchto institucích vládl pořádek a vojenský duch. Před sto padesáti lety to byl jistě velký pokrok – handicapovaní lidé neumírali na ulici. V daleko tvrdších životních (ekonomických) podmínkách než jsou dnes, šlo o záchranu holé existence – dát postiženému člověku lůžko, jídlo a základní péči.Na tuto tradici po svém navázalo i socialistické Československo. „Sociální politika našeho státu se před rokem 1989 zaměřovala především na práceschopné obyvatelstvo, kterého byla většina. Jako svých nástrojů používala zejména finančních dávek a subvencí. Uvedený přístup ignoroval osoby, které se ocitly mimo zaměstnanecký svět. Z centra pozornosti tak byly vytěsněny především osoby se zdravotním postižením, ať už se jednalo o postižení tělesné, mentální, duševní, smyslové či kombinované,“ uvádí socioložka Soňa Vávrová v článku „Dopady institucionalizace na životy lidí se zdravotním postižením žijících v pobytových zařízeních sociálních služeb.“
O tom, že by společnost měla těmto lidem pomáhat žít běžným způsobem života v přirozeném sociálním prostředí, nebyla za socialismu řeč. „Péče o osoby se zdravotním postižením bývala často, již od jejich nejútlejšího věku, svěřována ústavním zařízením, která mnohdy vznikala přestavbou zámků nebo budov primárně určených k jiným účelům. Osoby se zdravotním postižením bývaly vylučovány do tzv. sociálních ghett (ústavů sociální péče) přispívajících k jejich institucionalizaci,“ píše S. Vávrová.
Co máte proti institucím?
Institucionalizace je podle sociologů negativní jev, ke kterému dochází u osob dlouhodobě izolovaných od běžného každodenního života ostatních členů společnosti. „Jde o proces, kdy se člověk stává postupem doby závislý na organizaci, která mu zpočátku chtěla pomoci řešit jeho tíživou životní situaci,“ uvádí S. Vávrová. V každé lidské společnosti (a v té moderní zvlášť) funguje obrovské množství různých institucí. Lze říci, že instituce jsou důležitou součástí lidského života. Problém nastává v okamžiku, kdy se lidský život stává pouhou součástí nějaké instituce. „Již v roce 1961 rozpracoval Erving Goffman koncept tzv. totálních institucí. Totální instituce viděl jako organizace, které vytvářejí pro své členy prostředí, jež se v zásadním ohledu liší od životního světa běžných občanů moderní společnosti,“ píše S. Vávrová. Podle Goffmana jsou pobytová zařízení sociálních služeb typem totální instituce (viz Pět typů totálních institucí na konci článku). „Jde o místo, které slouží současně jako bydliště i pracoviště a ve kterém větší počet podobně situovaných jedinců, odříznutých na delší dobu od vnější společnosti, vede společně navenek uzavřený a formálně spravovaný způsob života,“ uvádí S. Vávrová. Důsledkem života v takové instituci je postupné zpřetrhání sociálních vazeb, oslabování rodinných, přátelských nebo profesních mezilidských vztahů a předčasná „sociální smrt.“ Stejné důsledky mají i dlouhodobé, opakované hospitalizace v psychiatrické léčebně.Právo na život v přirozeném prostředí
V úvodu již zmíněné Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb se píše: Vývoj humanizace společnosti a antidiskriminačních opatření začal v Evropě již v období po druhé světové válce. Náhled na práva lidí závislých na solidaritě a pomoci „zdravé“ většiny se simultánně vyvíjel ve svobodných demokraciích směrem k úctě ke každému jedinci a k vědomí spoluodpovědnosti společnosti za kvalitu života každého jejího člena.“ Zvýšená citlivost k lidským právům v poválečném světě se projevila přijetím Všeobecné deklarace lidských práv a celé řady dalších mezinárodních dokumentů. Právo lidí se zdravotním postižením na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti výslovně pojmenovala Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením, která je od února 2010 součástí právního řádu České republiky (viz Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením na str. 7, dále jen Úmluva).Jak je naplňována Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením
Organizace zastupující zájmy osob se zdravotním postižením v České republice předložily koncem letošního roku Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením Alternativní zprávu, která informuje o tom, jak Česká republika plní závazky vyplývající z Úmluvy. V části, která se týká práva osob se zdravotním postižením na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti (článek 19), autoři Alternativní zprávy konstatují, že pobytové sociální služby jsou ve velké většině poskytovány v ústavních zařízeních, kde je podpora a péče poskytována desítkám, stovkám a v některých případech až tisícovkám osob se zdravotním postižením. „Jako veliký nedostatek vnímáme, že chybí komplexní strategie transformace ústavních služeb pro všechny osoby se zdravotním postižením. Markantní je zejména chybějící koncepce transformace ústavní psychiatrické péče, kdy v České republice je psychiatrická péče poskytována v zařízeních čítajících více než tisíc lůžek. Rovněž chybí koncepce transformace seniorských ústavních služeb a v regionech dochází k podpoře oprav a budování nových institucí pro seniory, a to včetně institucí s více než sto lůžky,“ uvádějí autoři Alternativní zprávy. V doporučeních k článku 19 Úmluvy konstatují, že „stát by měl přijmout národní politiku pro transformaci institucionální péče týkající se všech lidí s postižením s detailním plánem realizace práva na život v komunitě.“Josef Gabriel
Pět typů totálních institucí
Erving Goffman rozlišuje pět typů totálních institucí:1. Instituce ustavené za účelem péče o ty, o nichž se soudí, že o sebe sami pečovat nedokážou (lidé přestárlí, sirotci, osoby silně tělesně či mentálně postižené, atd.).
2. Zařízení pro osoby, které o sebe pečovat nedokážou a navíc mohou být z různých důvodů pro společnost nebezpečné (například lidé trpící nakažlivými chorobami, nebezpeční šílenci apod.).
3. Instituce zřízené kvůli ochraně společnosti před nebezpečnými osobami. Zde nejde o blaho chovanců, nýbrž o ochranu druhých (vězení, ústavy pro převýchovu nezletilých, sběrné tábory).
4. Zařízení pro realizaci určitých technických záležitostí souvisejících s provozem společnosti (kasárna, námořní lodě, internátní školy apod.).
5. Zařízení, jež mají umožnit svým obyvatelům stáhnout se ze světa (kláštery a azyly nejrůznějšího druhu).
Zdroj: Jan Keller, Sociologie byrokracie a organizace, Praha 1997
