Dětství prožila víceméně krásné. S rodiči často jezdili na chalupu nedaleko Jihlavy. Už možná v raném dětství se začaly u Lidky projevovat určité psychické problémy. Těžko usínala, často mlátila hlavou do polštáře, aby vůbec usnula. „Při depresích nemůžu spát, jíst a přijdu si velice slabá. V těchto stavech se nemůžu pořádně věnovat rodině, ale hlavně dětem,“ popisuje Lidka svoji nemoc. Vystudovala střední školu s maturitou v oboru knihkupec. Škola ji velice bavila. „Studovali jsme hlavně humanitní obory, které mě zajímaly. Měli jsme bezvadné učitele a ve studiu jsem docela vynikala,“ vzpomíná Lidka na školu. Poté začala studovat vysokou školu, protože je to v její rodině tradice. Maminka s tatínkem chtěli, aby také měla vysokoškolské vzdělání. V tomto období propukla u Lidky nemoc na maximum. Kvůli tomu nedostudovala a začala se léčit ambulantně u psychiatra.
Nedokázala jsem se starat o novorozenou dceru
I když Lidka nedostudovala vysokou školu, dodělala si průvodcovský kurz a certifikát z německého jazyka. Začala pracovat jako průvodkyně na zámku v Telči. Tato práce jí hodně naplňovala. Potom prodávala v obchodě se šperky. Po porodu syna Adámka začaly Lidku trápit deprese, ale ještě zvládala léčit se pouze ambulantně. „Bohužel jsem jednou potratila a nesla jsem to velice těžce. Při dalším těhotenství jsem měla strach, aby vše bylo v pořádku. Byly to těžké chvíle, ale dopadlo to dobře, “ vypráví Lidka. Druhé dítě, dcera Martinka, se narodilo předčasně. Pár dní po porodu byla v inkubátoru. Ale nakonec vše dobře dopadlo. Lidce se po narození Martinky deprese ještě více prohloubily. Hodně zhubla a neměla sílu se o ni starat. Musela být hospitalizována v psychiatrické léčebně. Maminka jí v té době hodně pomohla, protože se o novorozenou dceru starala. Léčba trvala asi šest týdnů. „Jednou jsem přišla domů na návštěvu a vzala jsem si dceru do náručí a začala jsem hodně plakat. Měla jsem výčitky, že nejsem s ní,“ říká Lidka.
Rodina mě bere takovou, jaká jsem
Když Lidka poznala svého manžela, tak se ke své nemoci hned nepřiznala. Řekla mu, že bere prášky „na krásu“. Ale později mu vše doznala. Manžel jí řekl, že ji i přesto miluje a nevadí mu to. Dokonce přiznal, že mu tím připadá i zajímavá. Postavil se k tomu férově. „V naší rodině se vyskytovalo duševní onemocnění, proto mám z jejich strany podporu a pochopení. Lidi mě berou, takovou jaká jsem,“ dodává Lidka. Má dvě hodné děti. Synovi Adámkovi je jedenáct a mladší dceři Martince sedm let. Když děti vycítí, že mamince není dobře, tak jsou na ni hodnější.
Nestyďte se za svou nemoc
K zálibám Lidky patří divadlo, kino a ráda čte. Také ji baví práce s keramikou, ovšem největším koníčkem jsou její děti. Momentálně pracuje v občanském sdružení CDS VOR v Jihlavě, které je centrem pro duševně nemocné. Jednou týdně sem chodí uklízet. Lidka zkusila pracovat na osm hodin, ale to bohužel nezvládala. Proto si zažádala o invalidní důchod. Když ho získá, pokusí se najít si nějaký přivýdělek formou brigády. „Chtěla bych vzkázat všem lidem, kteří mají psychické problémy, aby dodržovali, co jim řekne lékař. Protože potom si někteří lidé ubližují tím, že neberou léky. Přeji jim takový život, jaký si zaslouží. Nestyďte se za svou nemoc a přijměte ji. Toto mi hrozně pomohlo. Je důležité mít oporu v rodině a okolí.“
