Na čtrnáctce
„Prostředí tam pro mne bylo značně nepříjemné. Ošetřující personál hned ráno zamknul pokoje a pacienti chodili celý den po chodbě bez cíle sem a tam, když si chtěli na chvíli lehnout, museli ležet na podlaze. Nejoblíbenějším místem byla kuřárna,“ popisuje Luboš. V roce 1993 mu byl přiznán plný invalidní důchod, dnes důchod III. stupně. Než se tak stalo, byl skoro rok na vůbec nejhorším oddělení - na pověstné čtrnáctce, mezi pacienty, kteří měli soudem nařízenou léčbu, takzvanou ochranku. „Na čtrnáctce byly rvačky mezi pacienty na denním pořádku. Já měl už naštěstí zkušenost, že když si nedám nic líbit, nikdo si netroufne. Jednou na mně pacient vychrstl vařící čaj, zvedl jsem křeslo s tím, že bych ho mohl praštit, tak rychle couvnul. Na čtrnáctce pacienti pili iron, pitralon a podobný jiný „sajrajt“, který měl v sobě trochu, byť sebenekvalitnějšího, lihu. Důvod byl prostý - drobné flaštičky se daly na oddělení dobře propašovat třeba v kapse. Nejnepříjemnějším zážitkem bylo, když jeden pacient ze železného věšáku vymontoval silnou železnou tyč a začal demolovat oddělení. I když z protialkoholního oddělení zavolali na pomoc další dva ošetřovatele, na agresivního pacienta si ani v pěti netroufli a volali pro policisty do nedaleké Roudnice. Než však dorazili, muž oddělení téměř zdemoloval,“ říká Luboš.
Kamarádi
Ale i v takovém prostředí si Luboš našel pár kamarádů. „Vyloženě jsme si sedli s Honzou Pacákem, byl o rok mladší než já. Honza byl sice nesvéprávný, ale přirozená inteligence mu nechyběla. Jeho smůla byla v tom, že dokázal dělat až neskutečné kousky. Pamatuji si, jak do Beřkovic zavolal hasiče, že tam hoří. Když pak do léčebny dorazila dvě hasičská auta a jejich posádky žádný požár neviděly, přišoural se zkroušeně Honza s tím, že chtěl jen vidět, jak jsou hasiči připraveni. Co si na něm mohli vzít, když byl nesvéprávný? Nejraději vzpomínám na to, jak jsme s Honzou skládali posměšné říkanky, třeba na spolupacienta pana Fáberu. Pamatuji si ji dodnes: „Pan Fábera měl velký pech, chytli ho v Praze ve slipech a když bláznil čím dál víc, odvezli ho do Bohnic.“ Byla založena na skutečné události – Fábera, chlap v té době asi šedesátiletý, popíjel v nějaké pražské hospodě a protože neměl na zaplacení, stáhli ho číšníci z kalhot. A on si to jen ve slipech ,,hasil" na Václavák. Tam ho sebrala policejní hlídka a skončilo to jeho hospitalizací na psychiatrii v Bohnicích,“ vypráví s úsměvem Luboš. Dalším kamarádem byl Pepík Kučera, který měl za sebou kriminál ve Valdicích, pak ho zbavili svéprávnosti, ale on si ohromnou vůlí a pracovitostí v beřkovické léčebně dokázal svéprávnost doslova vybojovat zpět. „Pro normální lidi byl jen kriminálník a blázen, pro mě jedním z nejférovějších chlapů, jaké jsem kdy poznal. Stejně jako já byl vášnivým trampem. Po letech jsme se potkali v České Lípě. Já tenkrát sháněl maskovací batoh, který tehdy nebyl moc k mání, a v Lípě ho skutečně měli. Jenže já u sebe neměl dost peněz. Pepík vytáhl pětistovku a se slovy: „Jdi si ho koupit“ mi ji vrazil do ruky. „Kdy ti to vrátím?“ ptám se. „Nedělej si starosti. Až se zase někde někdy potkáme.“ Pětistovku mu už nevrátím. Jak jsem se později dozvěděl, Pepík Kučera je po smrti. Na nějakém vandru spadl ze skály. Kamarádů, a dobrých, jsem měl v Beřkovicích mnohem víc. V nepříjemném prostředí totiž lidé nějak víc drží při sobě. Do léčebny v Horních Beřkovicích už jako pacient nechodím. Ted se léčím v ideálním prostředí malé léčebny v Sadské,“ uzavírá své vzpomínky Luboš.
Luboš Hora
