Luboš - Mimořádně aktivní člověk

Lidé mi chtějí uškodit

„Opakovaně a často trpím velmi silnými úzkostmi a strachy z toho, že mi lidé chtějí nějak uškodit, třeba, že mě chtějí připravit o důchod, znemožnit mi práci novináře nebo mi zabránit v tom, abych se dál vzdělával při studiu na Univerzitách 3. věku,“ popisuje své potíže Luboš. Také se mu stává, že ho kvůli maličkosti někde na úřadě nebo na nádraží popadne najednou vztek a křičí na lidi. Přidělal si tak nejednu potíž. Když je mu dobře a nemoc neútočí, je Luboš milý a zábavný, dobrý kamarád, který rád pomůže a postará se o někoho, komu je mnohem hůř než jemu samotnému. Často se ale svým přátelům a kolegům na dlouho ztratí z dohledu a doslechu. „Stavy fobie se projevují tím, že se zavřu doma, nedokážu opustit byt, s nikým nekomunikuji, neberu telefony, nečtu mejly ani sms zprávy. Nejsem ani schopen se dostavit ke svému ambulantnímu psychiatrovi nebo praktickému lékaři,“ říká Luboš. Když se nemoc ohlásila poprvé, byl hospitalizován v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích, v posledních letech při atace nemoci jezdí do pobočky Kosmonos na psychiatrické oddělení léčebny v Sadské. Ta je menší, taková domácká a pobyt tam Lubošovi pomáhá. Zná už dobře všechny lékaře i některé pacienty, kteří se také opakovaně vracejí, a když se jeho stav zlepší, vrhá se do práce.

Tahle práce mi maximálně vyhovuje

„Těžko bych při své nemoci mohl chodit pravidelně do klasického zaměstnání, tak říkajíc od – do. Ale mám velmi nízký invalidní důchod a je pro mě nezbytnou nutností si nějak přivydělat. Před 15 lety jsem tuto nutnost začal řešit externím psaním do různých listů. Tímto způsobem, bez řádné pracovní smlouvy a pravidelné pracovní doby, si nějakou tu korunu přivydělávám dodnes, ale jde jen o malé částky v řádu několika set měsíčně,“ svěřuje se Luboš. Takové peníze ovšem nezlepší rozpočet, navíc když přicházejí nepravidelně nebo vůbec – to v případě zhoršení zdravotního stavu. Proto se Luboš velmi dlouhou dobu pohyboval na hranici finanční nouze a chudoby. Nepříjemné také bylo, že neměl pevnou smlouvu, a tak přibyla další fobie – že přijde o práci a nebude mít z čeho žít. Nějaký čas pracoval také v chráněné dílně občanského sdružení BAOBAB, v kladenské pobočce. A tam se dozvěděl o práci novináře v nově vznikajícím zdravotně sociálním webu Lidé mezi lidmi. „Tato práce mi maximálně vyhovuje, mohu psát doma a posílat články e-mailem, nemusím být pevně stanovenou dobu na určitém místě, což je při mých psychických problémech to nejdůležitější. I tak se mi stává, že zaměstnavateli nedám o sobě třeba tři týdny vědět. Ale to nevadí, protože Dobré místo zaměstnává pouze osoby se zdravotním postižením, a podobné problémy jako já mají i další kolegové,“ pochvaluje si Luboš. Když je v pořádku, mnohonásobně svou absenci vynahradí, protože je pilný a mohl by jít příkladem i mnohým zcela zdravým lidem.

Psaní je pro mě formou terapie

„Práce v Dobrém místě mi zdaleka nepřináší jen pravidelný finanční příjem, ale též naplňuje beze zbytku mou potřebu se nějak prosadit a být platný společnosti. Tím, že píšu články o zdravotně postižených lidech a organizacích jim pomáhajícím, dělám – myslím – kus dobré práce. Psaní se pro mne stalo jakousi formou psychoterapie, prostě mi to pomáhá,“ říká s uspokojením Luboš. Ale to jeho vysoce aktivní povaze nestačí. Doma trénuje fotbalový potěr a pomáhá ve sportovním oddělení Okresního archivu v Kladně. Mozek si cvičí studiem na dvou univerzitách 3. věku, které úspěšně zvládá.