Marcela - Věří v úplné uzdravení

Všichni ji sledovali

Přestože má Marcela nemoc diagnostikovanou relativně krátkou dobu, první psychické problémy se u ní začaly projevovat již při studiu na střední škole. ,,První potíže jsem vnímala v autobuse, když jsem dojížděla do školy do sousedního města. Měla jsem nepříjemné pocity, že se na mě všichni dívají, sledují mě, pozorují a negativně hodnotí. Poté jem přestoupila na jinou střední školu. Jakési příznaky probíhaly v podstatě dále i při samotném vyučování. Pociťovala jsem tlaky uvnitř sebe v reakci na okolí a kdybych se neovládla, vybuchla bych jako sopka,“ vzpomíná na počátky choroby Marcela. Postupně se její psychické problémy začaly stupňovat, cítila se velmi nepříjemně kdekoli mezi lidmi, i na ulici. Pak přirozeně přišlo i období, kdy téměř nevycházela z bytu, jen ležela v posteli, nebo se dívala na televizi. ,,Když už opravdu nebylo co jíst, mezi lidi do obchodu jsem stejně musela vyrazit. A tam jsem měla pocity (snad i oprávněné), že je na mě zaměřen místní detektiv, který mě sleduje, jestli v obchodě nekradu. To bylo nepříjemné. Na první pohled jsem tehdy musela vypadat strašně,“ uvádí mladá žena, která si zakládá na své poctivosti.

Kladné i záporné hlasy

Svoje pocity sledovanosti a ustavičného pozorování si vysvětlovala představou, že ji v minulém životě musel někdo ublížit a stále žila ve strachu, kdy jí ublíží někdo znovu. Tady je trochu problémem Marcely, že až možná příliš věří v duchovno a duchovní nadpozemský život a svět. Dokonce více věří tzv. esoterikům, než lékařům. Esoterici tvrdí, že kolem nás existují duše, které musejí tak nahlas mluvit, aby je někteří lidé slyšeli. ,,Osudové pro mě bylo setkání s mužem, do kterého jsem se zřejmě zamilovala. Chybou tenkrát z mého pohledu byl fakt, že jsem se s ním přestala reálně stýkat, protože jsem se za sebe styděla. Problémem bylo, že onoho muže jsem pořád nosila v hlavě,“ svěřuje se Marcela. Psychické problémy pak vyvrcholily velmi nepříjemnými hlasy, jak kladnými, tak zápornými. To už byla jasná známka paranoi a schizofrenie. ,,Hlasy, které jsem zcela zřetelně slyšela, si se mnou pohrávaly jako kočka s myší. Jedny mi říkaly ,,Miluji tě “ a druhé naopak ,,Ty jsi fakt pitomá, když si myslíš, že bych tě mohl milovat“, popisuje mladá žena. Pak již netrvalo dlouho, než se její zpočátku utajovaná a ignorovaná choroba provalila a ona se s pomocí rodičů dostala na psychiatrii. Před čtyřmi lety byla dva a půl měsíce hospitalizovaná na psychiatrickém oddělení nemocnice v Mostě. Marcele byl posléze přiznán plný invalidní důchod, ale ten pobírala pouhé dva roky. Protože si u posudkové komise na nic nestěžovala, byl její stav překvalifikován na I. stupeň invalidity. ,,Nyní jsem tzv. zaléčená a ikdyž jsem ještě nedávno pociťovala ,,cizí myšlenky“, které jsou podobné hlasům, v poslední době už nepřicházejí a cítím se zdravě. Můj život je nyní mnohem bohatší než před nemocí. Seznámila jsem se s novými kamarádkami i dobrým kolektivem lidí v tréninkové práci, kteří mají podobné zkušenosti a je příjemné je s nimi sdílet. Již se necítím sama a divná,“ uvádí Marcela.

Plány do budoucna

Marcela dokázala i při svém onemocnění úspěšně absolvovat kurs Pracovníka v sociálních službách, a může tak vykonávat práci pečovatelky. V současné době má i velmi pozitivní plány do budoucna. ,,V tréninkové kavárně bych chtěla v brzké době skončit a chtěla bych si otevřít malé rychlé občerstvení u turisticky atraktivního místa na Lounsku. Tuto práci bych chtěla skloubit i s prací pečovatelky. Také chci pracovat na tom, abych již za své životní prohry byla ráda a přijala svůj život se vším co obnáší,“ uzavírá Marcela Dvořáková. Do budoucna věří v úplné uzdravení a zároven úplné začlenění do normální společnost, i když jak sama říká: ,,V té ,,nezdravé“ je také dobře, možná i lépe.“