„Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Střídaly se mi pocity horka a poté zimy. Zašla jsem k neurologovi a on mi řekl, že mi začíná schizofrenie,“ komentuje začátky své nemoci. Časem měla takové stavy, že opakovaně utíkala do zahraničí a jednou tam pobývala tři měsíce. Po příjezdu domů byla hospitalizována v psychiatrické léčebně. Absolvovala dohromady dvě hospitalizace, kdy první trvala tři a druhá dva měsíce. „Bylo to nejtěžší období mého života, protože když je člověku špatně a vlastní rodina ho dá na takové místo, tak to nese ještě hůř. Když jsem tam ležela, tak jsem měla pocit, že tam budu snad napořád,“ vzpomíná Marie na pobyty v psychiatrické léčebně. Měla pocit, že se k ní ošetřující personál nechoval moc hezky.
Nemoc mne naučila chování k bližním
Svoji nemoc bere Marie jako velký dar a je s ní vyrovnaná. „Hodně mě to posunulo a také hodně dalo, i když první roky to bylo velmi náročné. Vlastně i to, když jsem musela říkat, že jsem v invalidním důchodu a bylo mi teprve dvacet let,“ svěřuje se Marie. Z toho důvodu se vyhýbala lidem i známým, ale časem se za to přestala stydět. Začala chodit nakupovat starým lidem, pomáhala v nemocnici jako duchovní služba. Brala to jako pomoc bližním. Pomáhala, kde se dalo, vařila na faře a v klášteře. „Sice jsem nechodila do práce nebo na brigády, ale měla jsem spoustu jiných aktivit. Postupem času jsem se z nemoci trochu „vypracovala“ a dnes to beru jako velký dar, protože mě to vyškolilo k chování vůči bližním,“ říká s úsměvem Marie. Snaží se mít slušné chování, brát lidi takové jaké jsou a být na ně hodná.
Přátelé mě přestali zdravit
Když onemocněla schizofrenií, tak z toho její maminka byla zprvu špatná. Sama Marie zpočátku nevěřila, že je nemocná a říkala si, že je to hloupost, ovšem jen do chvíle než viděla jaké má příznaky. Nechtěla brát léky a začala je užívat spíše z poslušnosti. Maminka s ní chodila na procházky, když byla Marie hodně slabá. Matka se modlila, aby to dcera lépe zvládala a tím jí hodně pomáhala. „Měla jsem například takové stavy, že jsem nevydržela stát na místě. Musela jsem mít pořád změnu. První čtyři roky jsem vydržela jen u pletení. Pořád jsem pletla jen ponožky, a pak jsem je rozdávala lidem,“ vypráví Marie. Maminka při ní zprvu stála, ale časem se z toho hodně unavila, začala Marii dost hlídat a pak i ponižovat. Její sestry to braly celkem normálně, ale od okolí cítila, že pro ně skoro nic neznamená. Pociťovala, že je vyřazena z běžného života, zvláště u lidí, kteří jí znali dříve. Když viděli, že nechodí do práce a nezakládá rodinu a nemá takové běžné priority jako ostatní, tak jí někteří lidé přestali i zdravit. Ale Marie si našla hodně nových přátel, třeba v občanském sdružení CDS VOR v Jihlavě. Také v církvi má spoustu mladých přátel, kteří ji i přes její nemoc berou takovou jaká je. Zažívá s nimi plno krásných dobrodružství. Společně jezdí do Medjugorje (posvátné místo v západní Hercegovině, kde došlo ke zjevení Panny Marie). Podle jejích slov to jsou úplně jiné vztahy, než znala předtím.
Pochopení a podpora
Marie má přítele Františka, se kterým se poznala před čtyřmi lety. Také jeho otec trpí schizofrenií, proto lépe chápe tuto nemoc a je Marii velkou oporou. Chová se k ní hezky, a jak sama říká: „Nikdy mě ani slovem neurazil ani neponížil. Cítím v něm oporu, snaží se mi pomáhat v běžných životních situacích.“ Do budoucna by si chtěla Marie najít nějakou brigádu nebo práci na zkrácený úvazek a i v tom ji František podporuje, ale zároveň se snaží, aby byla zdravotně v pořádku. Pomáhá jí finančně, protože ještě neumí tolik hospodařit s penězi. Pokud to bude možné, chtěli by se s Františkem vzít. Zatím je v tom hodně nerozhodná, protože má strach, aby všechno zvládala. Jak sama soudí, je to velká zátěž, kdyby v budoucnu měli rodinu.
Mladá žena si ráda zajde s přáteli na kávu do kavárny ve VORu. Baví jí chodit na vycházky do přírody, zpěv, plavání a občas si zajet na nějaký výlet. „Strašně jsem si přála jet k moři a letos se mi to možná splní, protože léta pomáhám v charitě, dostala jsem od nich zájezd do Itálie pro dvě osoby, tak jsem za to strašně ráda,“ sděluje Marie. Baví jí ruční práce a práce s lidmi.
Najít sílu přežít den
Marie by chtěla vzkázat lidem, kteří mají podobné postižení, aby to přijali jako určitou součást života, která je pro ně velmi cenná. „Myslím si, že ten kdo trpí touto nemocí, je svým způsobem vyvolený pro určitý plán, který s ním bůh má. Tito lidé jsou více otevření, mají lepší srdce, vyznávají jiné hodnoty, žijí jinak,“ podotýká Marie. A když se jejich stav zhorší, tak ať se nebojí pomodlit. Budou zase dny, kdy to bude lepší. Víra pro Marii znamená nejvíce, ale zároveň s láskou spojená. Bez víry by těžké životní období nezvládla, protože měla první roky i sklony k sebevraždě a jen víra jí dávala sílu přežít den. „Celou dobu jsem se modlila a víra mi dávala sílu k životu. Také jsem si uvědomila, že mi to pomáhá být i nad věcí a potom ty těžkosti, které přichází, i když o nich vím, tak je zvládám mnohem lépe.“
Ondřej Souček
