Markéta Sluková
Největší láska
Už delší dobu mě to táhlo k létání a snila jsem o tom, že budu jednou pilotovat dvouplošník, nebo jiné malé letadlo anebo provozovat paragliding, takže, když se mi naskytla příležitost jet se podívat s balonáři na let balónu, nezaváhala jsem ani chviličku a běžela jí sprintem naproti. Za to jsem dneska obzvlášť vděčná, protože jsem se tam potkala se svou největší láskou, Petrem. Dva moje předchozí vztahy byly láskyplné a skvělé, ale pak to vždycky začalo po delší době skřípat a já je ukončila. Teď jsem chodila s klukem, který byl vtipný, veselý, pohodový a dalo se mu říct cokoli, chápal mě jak nikdo předtím a děsně jsme si rozuměli. Hodně jsme se spolu nasmáli a taky jsme občas lítali. Když jsem se k Petrovi po roce a půl přestěhovala, nepřišlo mi to jako velká změna, protože do té doby jsem u něj stejně byla pečená vařená. I když, jak o tom tak teď přemýšlím, byla jsem do té doby zvyklá na periferii, která se spíš podobala venkovu, pocházím z Újezdu nad Lesy, což byla za mého dětství v podstatě vesnice na kraji Prahy, a najednou já, křupka z Újezdu nad Lesy, bydlím v Praze.
Věci se začaly radikálně měnit
Bydleli jsme v Petrově hezkém novém bytě v takovém třígeneračním domě, pod námi bydleli Petrovy rodiče a pod nimi prarodiče. Moc ráda jsem k Petrově babičce a dědovi chodila na čaj a vzájemně jsme si padli do noty. Trávila jsem dost času doma, protože přednášek jsem mnoho neměla, zato hodně samostudia. Kamarádily jsme se i s Petrovou mamkou až do chvíle, kdy se věci začaly radikálně měnit. Začaly mě zajímat duše. Spala jsem tak tři hodiny denně. Dostávala spoustu skvělých nápadů. Začala jsem věcem přicházet na kloub a všem jsem chtěla pomáhat. Všem. Cítila jsem najednou spoustu energie a měla mraky plánů. Sepisovala jsem si je někdy celou noc až do rána. Jenomže jsem se začala chovat divně. Postupně. Nejdřív jsem byla velice veselá a sebevědomá, pak víc a víc, řídila jsem třeba auto způsobem šílence bez pudu sebezáchovy a byla přesvědčená, že všechno, co dělám, dělám nejlíp a že mám ve všem pravdu. Přestalo se dát se mnou vydržet. A každého, kdo se mi pokusil postavit, jsem převálcovala. Proběhlo mnoho hádek a konfliktů jak s Petrovou mámou, tak u mojí mámy doma. Jezdila jsem sem a tam. Byla jsem se vším hned hotová, příliš energická i arogantní a hlavně nesmyslná a mimo. Nikoho jsem nechtěla poslouchat, jen jsem mluvila. Měla jsem už úplně vychraptěné hlasivky a vůbec mi nedocházelo, že už jsem několik dní nespala, nejedla a dlouho taky nic nepila, měla jsem přesto spoustu energie a elánu. Měla jsem pocit, že mě nikde nechtějí a taky jsem se už delší dobu chtěla osamostatnit a bydlet s Petrem sama, a tak jsem se začala stěhovat na chatičku, kterou Petr dostal.
Hospitalizace na psychiatrii
Naštěstí mě máma s přítelem naložili do auta a odvezli na psychiatrickou pohotovost. Ještě, že tak. Řekli mi jenom: „Markétko, pojedeme na ten Žižkov.“ A já plná elánu hned vesele odpověděla: „Dobře.“ Věděla jsem totiž, že zemřela naše dobrá kamarádka, která bydlela na Žižkově, a myslela jsem si, že jedeme k ní. Ve skutečnosti to nebyla pravda – nicméně já jsem to věděla. Pak u doktorů jsem věděla, že rozhovor se mnou vedou z důvodu experimentu, prostřednictvím kterého mohu pomoci mnoha lidem, díky věcem, které vím. A tak jsem se ničemu nebránila – ve snu by mě v tu chvíli nenapadlo, že jsem nemocná a potřebuji pomoc lékařů. Další týden v Psychiatrické nemocnici v Bohnicích si moc nepamatuji, a když se tu a tam něco dozvím, jsem ráda, že si nevzpomínám na vše. Na takzvaném neklidu, uzavřeném oddělení 27 v přízemí, jsem strávila asi týden úplně mimo sebe a hlavně mimo realitu. Celkem měsíc a půl hospitalizace mi jednak zachránil život a také mi pomohl začít se uzdravovat. V Psychiatrickém Centrum Praha jsem si ze začátku nejvíc rozuměla s Pepou, byl stejně trhlej jako já, povídali jsme si o energiích, silách, duchovnu a o kočkách. Mluvili jsme v přirovnáních, nedokončovali věty, ale rozuměli jsme si. Pak odešel z nemocnice na revers, a když se vrátil, byl na tom ještě hůř než předtím. Já jsem se oproti tomu už začínala chovat normálněji a měla jsem strach, že když se s ním budu dál bavit, bude mi to škodit – nějak se to na mě přenášet. Takže zas tak normálně mi to ještě nemyslelo. V tu dobu Pepovi nikdo nerozuměl, nikdo neměl pochopení, všichni byli proti němu, alespoň tak se mi zdálo, že to vnímal, byl v hrozném stavu. Skamarádila jsem se s Maruškou, má schizofrenii a byla na mě moc hodná. Už tam byla déle a chodily jsme spolu po parku a poslouchaly písničky z MP-trojky. Chtěla jsem už pryč, domů.
Nepoznala jsem, že se se mnou zase něco děje
Když mě na jaře pustili, bylo vše nesmírně těžké, překlepat každou hodinu. Každé ráno bylo těžké vstát a každé odpoledne bylo těžké přetrpět. Měla jsem pocit tíhy, žádné cíle před sebou a do ničeho se mi nechtělo. Znovu jsem bydlela zpátky u mámy a z velkých plánů o přestěhování se na chatičku nezbylo nic. Rozpadly se na prach. A k té děsné tíze jsem byla utlumená jak nikdy předtím. Vadily mi ty léky. Dneska už jsem toho názoru, že po tak velké euforii a po takovém výdeji energie je propad prostě nutný a odpočinek snad ještě potřebnější. Léky byly nezbytné a pomohly mi. Chodila jsem do ambulance k panu doktoru Hankovi, kterého jsem si oblíbila. A těšilo mě každé snížení dávky léků. Stále jsem s ním smlouvala o snížení dávek léků, ale plně jsem vždy respektovala jeho doporučení, léky jsem brala poctivě. Když mi po dvou letech léky dovolil vysadit, skákala jsem radostí. Mezitím jsem už zase chodila do školy a měla v úmyslu dodělat bakaláře. Něco přes půl roku jsem byla v pohodě, ale pak jsem zase začala málo spát, v noci sepisovat dopisy kamarádům, své plány a nápady. Byla jsem přesvědčená, že skrze odkazy na internetu, na které klikám se mnou komunikuje můj Petr a pak později v noci jeho máma, můj „úhlavní nepřítel“, který ho donutil jít spát, protože už bylo velmi pozdě. Říkám si, jak to, že jsem vůbec nepoznala, že se se mnou zase něco děje, ale to je právě to, člověk v mánii a psychóze ztrácí náhled – nemá prostě reálný pohled na situaci. Nedokáže se na sebe nebo na své myšlenky podívat s odstupem nebo z nadhledu. Bludy jsou pro něj pravda a skutečnost. Tato skutečnost je ale jenom v jeho hlavě a lidé vidí jinou realitu, tu opravdovější. Nebylo o tom pochyb, druhá ataka nemoci byla tady.
Šlo mi už o život
Přestože jsem po konzultaci s mým psychiatrem opět nasadila léky, můj stav se rapidně zhoršoval, a opět jsem musela být hospitalizovaná v bohnické nemocnici. Podobně jako poprvé jsem měla manické a psychotické příznaky, ale vše šlo ještě mnohem víc do hloubky. Léčba v nemocnici trvala čtyři měsíce. Když se můj stav tři týdny nezlepšoval, přesto, že mi dávali velké množství léků, a šlo mi už o život, lékaři rozhodli nasadit elektrokonvulzivní terapii (laicky řečeno elektrošoky). Díky nim se můj stav konečně začal zlepšovat. Kromě péče lékařů, terapeutů a sester, která byla prvotřídní, mi taky nesmírně pomohli moji blízcí, kteří za mnou chodili do nemocnice, trávili se mnou neuvěřitelně mnoho času a věnovali mi značný kus sebe, když mi bylo nejhůř. Jsem jim za to všem nesmírně vděčná. Tato obrovská podpora pokračovala i během celého zotavování , které následovalo, a mnohdy bylo velmi těžké. Dodnes chodím pravidelně na psychoterapii ke skvělé terapeutce a snažím se co nejlépe o své zdraví pečovat. Je to už dva roky od mé druhé hospitalizace a mám dojem, že jsem stihla za tu dobu docela dost věcí, ale ještě větší množství věcí jsem stihnout chtěla a stihnout chci, a tak jsou mnohé z nich na řadě. Postupuji ve svém zotavování, snažím se poznat sama sebe a také mé blízké a pochopit lépe naše vzájemné vztahy. Což bude asi nikdy nekončící úkol a prostor pro zdokonalování se.
Zažívám pocit radosti a štěstí
Vystřídala jsem několik (asi čtyři) prací a nyní jsem spokojená peer lektorka v Peerklubu v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Mám pocit, že moje práce je přínosná pro množství lidí, se kterými se osobně znám, což mě těší. Je pro mě naplňující a také mě baví. Vždy v pondělí učím v Peerklubu španělštinu, takže jsem i blízko mému oblíbenému oboru, a mám tak možnost poklábosit si pravidelně španělsky a zároveň sdílet své zkušenosti s duševním onemocněním s dalšími lidmi s toutéž zkušeností a být pro ně inspirací. Dnes už se totiž cítím dobře. Zažívám pocit radosti a štěstí, pociťuji vděčnost, mám krásné a zdravé vztahy s partnerem, rodinou a blízkými, dělám práci, která mě baví, a věnuji se věcem, kterým chci. Začala jsem taky tancovat flamenko, ke kterému mě to táhlo už několik let, je to pro mě ideální koníček. Jsem toho názoru, že každý si může vydobýt to, že bude šťastný, někdy je holt cestou hodně překážek a dřiny. Ale vše, co za něco stojí, není zadarmo.
