Byla to jen chvilka
Když se Markétě poprvé přihodila mozková mrtvice, bylo jí 30 let. „Rozčílila jsem se, protože mému synovi dal nějaký kluk cigaretu. Proto jsem utíkala do školy, abych ho rázně napomenula, a silně rozrušená jsem se vracela k sestře. Sestra mi uvařila kávu a najednou se to stalo: šálek mi vypadl z rukou, začala jsem mluvit nesmyslná slova. Sestra se mě dotýkala a mně ty dotyky byly nepříjemné. Byla jsem někde jinde. Byla jsem v tunelu a viděla jsem světlo a moc mi vadilo, že na mě sestra mluví. Přitom to byla chvilka,“ vybavuje si Markéta. Volala svému tehdejšímu příteli, že je jí špatně, aby přijel. Čekala, ale nic se nedělo. Musela mu zavolat podruhé. Tvrdil, že jí nevěřil. Byla odvezena do nemocnice, tam dlouhé hodiny čekala. Poté jí sdělili, že má migrénu. Poslali ji domů a oznámili, že má jít na neurologii a na vyšetření srdce. Srdce bylo v pořádku. A z neurologie byla poslána na CT. Tam jí jedna sestřička poskytla informaci, že její potíže mohou být zapříčiněny antikoncepčními prášky. Konzultovala toto tvrzení s lékaři, ale ti nesouhlasili. Proto antikoncepci brala dál. „Jednou večer o půl deváté mi vypadlo všechno z rukou včetně mobilu. Snažila jsem se ho zvednout, abych mohla zavolat sestře, řekla jsem o potížích příteli a ten mi navrhl, že mi udělá čaj a abych si šla lehnout. Sestře, se kterou jsem telefonicky hovořila, se něco nezdálo a přišla se na mě podívat. Když mě uviděla, zhrozila se. Nechodila jsem, nemluvila jsem,“ pokračuje ve vyprávění Markéta. Při první mrtvici měla těžkosti s levou rukou. Nyní měla nehybnou pravou ruku. Naložili ji do auta a jeli do třebíčské nemocnice. Pamatuje si, že byla na CT, kde se lékaři dohadovali, co s ní udělají. Bylo jí opravdu hodně špatně, byla velmi unavená. Nakonec ji záchrankou převezli do Brna. Tam dorazili o půl čtvrté ráno. Co se s ní celou tu dobu dělo, neví. Druhý den se vzbudila o půl jedenácté, měla skleslou pusu, ruku nehybnou. Dávali jí injekční stříkačkou do pusy pití a jídlo po lžičkách. Zhubla deset kilo za tři týdny. „Brečela jsem, nebo se zase smála. Co jiného jsem mohla dělat, když se mi nedařilo říci jediné písmeno a nemohla jsem se hýbat. Nevěděla jsem, zda vůbec budu někdy mluvit. Když se vzbudíš v nemocnici a celé příbuzenstvo je u tebe, říkáš si, já umírám,“ líčí Markéta a v očích se jí lesknou slzy.
Připadala si jako idiot
Kdyby nebylo mámy, tak nežije. Maminka ji naučila komunikovat očima. Nedovolila lékařům, aby ji zbavili svéprávnosti, protože se Markéta neustále smála a brečela. Maminka vybojovala, aby k ní začal chodit logoped. Donesl jí obrázek, kde byl stoleček, vázička. Komunikoval s ní jak s malým dítětem. Měla mu ukázat stoleček a připadala si jako idiot. Ukázala mu ho, ale cítila se hrozně. Pozice člověka, který všemu rozumí, a dívá se do tváří lidí, kteří si o něm myslí, že je blázen, je strašlivá. V člověku se střídají pocity bezmoci, smutku a neštěstí. Nemohla mluvit. Jak jim tedy mohla sdělit, že všemu rozumí, jak jim mohla říci, že je normální? Nemohla ani psát. Je zajímavé, jakými záhadnými cestami se mozek ubírá. Potichu číst dokázala. Maminka do nemocnice přinesla abecedu a domlouvala se s dcerou pomocí písmen. Ale Markéta nebyla schopná najít třeba písmeno D, potichu v textu ho však zvládla přečíst. Mrzelo ji chování personálu, nebrali svoji práci jako poslání. Spíše ji připadalo, že denně šli do továrny, kde si odpracovali směnu a poté odešli zase domů.
Zase se naučila mluvit
Návrat do života, byl krutý. Vrátila se bez řeči, s rukou nehybnou. Začínala jako malé dítě Bývalý přítel nedokázal pochopit, jak je to pro ni obtížné třeba jen uvařit. „Nikdy se nesmířil s mojí nemocí. Každý člověk je nějaký, každý máme špatné a dobré stránky. A můj ex-přítel moji nemoc neunesl. Tak jako bych já neunesla, kdybych měla například postižené dítě. Dodnes mu vděčím za mnohé. V začátku vztahu, když jsem byla po rozvodu, se o mne postaral, nakoupil základní věci do domácnosti - televizi, žehličku, nádobí. Ale po nemoci se všechno změnilo,“ posteskne si Markéta. Věděla, že od něho odejde. Nová cesta však byla plná nesnází. Nebyla schopná najít si někoho nového. Vždycky to ztroskotalo na faktu, že je v invalidním důchodu. Ale štěstí se na ni přece jen usmálo. Dnes je vdaná, má hodného manžela a je šťastná. Zase se naučila mluvit. Krásně mluví, ale jenom když je v klidu. Pokud ji něco třeba jen maličko rozruší, působí Markéta jako cizinka.
Snad bude mít ještě dítě
Když se všechno zlé a špatné zdálo být minulostí, mrtvice se zopakovala potřetí. Přestala cítit ruku, byla mrtvá. Byla to sice slabá mrtvice, ale nahnala jí strach. Řekli jí, že může ochrnout. Ruku rozpohybovali, ale není to ono. Nemá v ní tolik citu. Dnes si je jistá, že na vině bylo přetížení. Vdávala se, stěhovali se do prázdného bytu. „Můj neurolog je výborný lékař a velmi hodný člověk. Nedám na doktora Štefka dopustit. Ptal se mě, zda plánujeme dítě. Styděla jsem se mu přiznat, že stále doufám, že až se mé tělo zregeneruje, otěhotním. Schválil mi to, ale upozornil mě, že nejdříve musím myslet na sebe. Tělo buď bude chtít, nebo ne. Mamka by mě přerazila, protože má o mně strach. Po těch mozkových příhodách jsem přehodnotila veškerý svůj život. Zjistila jsem, že nemusím mít všechno, že peníze nemají zdaleka takovou cenu, že nemusím být všude. Posunuly se mi hranice hodnot. Mám ráda svého manžela, syna a všechny své blízké, velmi si cením každé chvilky v jejich společnosti,“ vyznává se Markéta.
