Úraz a péče v nemocnici
Marta Vyskočilová vystudovala střední ekonomickou školu a poté pracovala jako telefonní spojovatelka. Brzy ale nastoupila na mateřskou dovolenou. Ta se při dvou dětech protáhla na několik let, a Marta se po ní chtěla vrátit ke své původní práci. Nakonec ale všechno dopadlo jinak. „V době, kdy jsem ještě byla na mateřské, stal se mému tehdy pětiletému synovi velmi těžký úraz hlavy spojený s krvácením do mozku,“ vzpomíná paní Marta na zásadní zlom ve svém životě. Stalo se to v létě roku 1985. Syn paní Marty byl po úrazu celých šest týdnů v bezvědomí, nejprve na kladenském oddělení ARO, brzy jej přeložili do dětské nemocnice v Motole, nejprve také na ARO a pak na neurologii. „Původní prognózy byly velmi špatné. Synovi totiž ochrnula celá levá polovina těla a hrozilo, že bude celoživotním ležákem,“ vypráví M. Vyskočilová. Její obětavost však byla nezměrná. Nejprve každodenně dojížděla za synem na celé dny do Prahy, a nakonec s ním v nemocnici zůstala na zvláštním pokoji pro maminky s podobně vážně postiženými dětmi, aby se naučila se synem rehabilitovat.
Když syn chodil do školy
Vážný úraz a s ním spojené celoživotní postižení syna výrazně ovlivnily další život paní Marty. Syn sice není ležákem, ale neobejde se bez invalidního vozíku. Po propuštění z nemocnice zůstala Marta se synem doma až do doby, kdy šel do školy. Školní docházku začal v internátní škole pro podobně postižené děti ve Zbůchu u Plzně. Tam strávil první tři roky. Přesto, že ho rodiče velmi často navštěvovali a i on často jezdil domů, bylo to k němu z Kladna přece jen daleko. V té době ve Stochově poblíž Kladna otevřeli podobnou školu pro postižené děti s názvem Slunce, a tak paní Marta zařídila synovu školní docházku tam, později chodil do Korálku v Kladně. Mohl tak bydlet zase doma s rodinou a paní Marta mohla začít opět normálně pracovat. V první polovině 90. let vešel v platnost zákon o příspěvku na péči o osobu blízkou, proto Marta Vyskočilová přerušila zaměstnání, aby se mohla plně věnovat synovi, než ukončí povinnou školní docházku.
Péče o postižené občany
Kvůli závažnému synovu postižení, získala rodina Vyskočilových bezbariérový byt v nově otevřeném objektu pro handicapované občany, zvaném META, v Kladně. „V roce 1994 jsme s několika dalšími maminkami postižených dětí založily v Kladně pobočku Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí - respektive klub PETRKLÍČ Kladno, kde jsem pak působila ve funkci jednatelky. Pořádáme různé akce pro postižené děti nejen z klubu, ale z celého kladenského okresu, mimo jiné také hipoterapii a rekondiční pobyty,“ uvádí paní Vyskočilová. Když syn dokončil povinnou školní docházku, nastoupil do internátu v Jedličkově ústavu v Praze. Ale paní Marta už se k původnímu zaměstnání nevrátila. Od roku 2000 začala pracovat jako osobní asistentka u postižených lidí. „V té době už jsem měla několik let kvalifikaci terénního pracovníka při péči o zdravotně postižené občany a navíc letitou osobní praxi. O takovéto práci jsem totiž vážně uvažovala již dříve, když jsem se starala o syna,“ vysvětluje paní Vyskočilová.
Našla pocit naplnění
Kvalifikovanou pracovnici s praxí v tehdejší organizaci Sdružení pro zdravotně postižené, která časem změnila název na Centrum pro zdravotně postižené Středočeského kraje, velmi uvítali. „Jako osobní asistentka u postižených jsem pak pracovala pět let a poté jsem dočasně na tři roky přešla na jinou práci, která se ale také týkala postižených. Konkrétně jsem v letech 2005 - 08 pracovala v administrativě Servisu invalidních vozíků. Práce v kanceláři mě však nebavila, proto jsem využila příležitost a znovu se vrátila k práci osobní asistentky,“ uvádí Marta Vyskočilová. V současné době tedy znovu vykonává práci osobní asistentky, a to jak v objektu METY, tak formou terénní práce ve městě Kladně a blízkém okolí. Jedná se o pečovatelskou činnost u postižených, kterým pomáhá např. s náročnější osobní hygienou, s vedením domácnosti, s nákupy, ale postižené také doprovází k lékařům, na úřady, nebo i jen tak na procházky. Stará se tak o pět svých „klíčových klientů“, kterým se věnuje téměř individuálně, ale zaskakuje i u klientů dalších. „Třebaže práce osobní asistentky je po finanční stránce značně podhodnocená, po zkušenostech se synem mě baví a rozhodně bych už nechtěla dělat nic jiného. Dává mi pocit naplnění a je pro mě i smyslem života,“ uzavírá žena, pro kterou je smysluplná práce důležitější, než náležité finanční ohodnocení.
