Ve škole to bylo těžké
Než nastoupil do školy, měl dva odklady. „Když jsem měl jít do školy, bál jsem se, aby mi děti neubližovaly. Chodil jsem do zvláštní školy, protože jsem měl větší problémy s psaním a hlavně s matematikou. Postupným trénováním jsem se v psaní zlepšoval, ale matematika byla stále „tvrdý oříšek. V sedmé a osmé třídě to bylo obzvláště těžká a třídní učitelka mě nechala propadnout. Nemusela to udělat, ale udělala. Ředitel věděl, jaké mám zdravotní potíže i to, že se hodně snažím. Ale dopadlo to, jak to dopadlo. Mrzelo mě to. Tehdy mi poprvé šly hlavou takové myšlenky, že jsem jinačí než ostatní. Taky jsem se bál, že se mi kvůli tomu budou děti smát,“ vypráví Martin o svých pocitech. V deváté třídě přemýšlel, co bude dělat dál. Probíral to s rodiči i výchovným poradcem ve škole. Nejdříve uvažovali, že by mohl být zahradníkem, jenomže se mu zhoršoval atopický ekzém (lidově lišej). Nabídli mu tedy kuchařské pomocné práce. „Já zůstal jako opařený. Říkal jsem si, že tam budou ty velké hrnce a kotle, že to nemůžu zvládnout. Ale pak jsem se snažil najít i klady té práce, že budu v teple, pod střechou, že budu u jídla,“vzpomíná Martin..
Trpěl jsem šikanou
Učiliště bylo v Třešti, Martin každý den dojížděl. „Věděl jsem, že to bude boj nejen s dojížděním a učivem, ale spolužáci se na mě dívali nějak divně. Sice tam také byly děti s různými problémy, například v chování, ale s takovým handicapem jako jsem měl já, jsem tam byl sám. Bylo mi jasné, že budu muset zatnout zuby a snažit se to zvládnout,“ říká Martin. Měl to o to těžší, že se mezi spolužáky našel jeden, kvůli kterému poznal, co je to šikana. „Posmíval se mi, mlátil mě ručníkem, nastavoval mi nohu, abych upadl, neustále mi dělal naschvály. Všimla si toho i mistrová. Také mamka doma poznala, že se něco děje. Trvalo to celkem dva roky. Řešilo se to u ředitele a protože měl ten kluk vroubků víc, chtěli ho z učiliště vyloučit. Jeho rodiče nesouhlasili. Pak ale udělal další průšvih a tak ho konečně vyhodili. Ty dva roky byla muka,“ popisuje Martin těžké období. Učiliště však zvládl dobře. Dokonce ho zakončil s vyznamenáním. Stresem na učilišti se Martinovi zhoršil ekzém a býval často nervózní. „Od té doby jsem poučený. Když jdu po ulici a slyším: Hele, ten je nějakej divnej, tak si v duchu říkám: Vy nevíte, čím vším jsem prošel. Kdoví, kdybyste tím prošli vy, jak byste pak mluvili. Takže mi ta šikana na jednu stranu hodně ublížila, ale na druhou stranu mě to naučilo, jak se k takovým lidem stavět,“ hodnotí ta léta Martin.
Chtěl jsem se uplatnit
Když se po vyučení hlásil na úřadu práce, doporučili mu požádat o invalidní důchod. „To byl pro mě další šok. Dalo mi tolik práce se vyučit a teď mi ten papír byl k ničemu. Vysvětlili mi, že není práce ani pro maturanty a zdravé lidi a že nemám šanci nějaké zaměstnání sehnat. Byl jsem z toho nešťastný. Nevěděl jsem, co mám dělat. Za čtrnáct dní jsem tedy o invalidní důchod zažádal. U komise to byl šílený stres. Měl jsem spoustu papírů od lékařů, a přesto se mě posudková lékařka snažila nějak nachytat. Třeba se ptala, jestli doma myji nádobí. Řekl jsem jí, že mám silný atopický ekzém, a nemůžu s rukama do saponátů. Chtěla vědět, proč beru tolik léků a na co. Nakonec se zeptala mojí mamky, na co že mě doma má, že si mě může dát akorát za obrázek. Zůstali jsme na ni jen koukat. Byli jsme z toho jednání úplně vyřízení,“ říká Martin. Pozvali si je ještě jednou, že prý své rozhodnutí přehodnotili. Martin tam nechtěl jít z obavy, že ho budou zase urážet. Nakonec tam s maminkou šel a posudková lékařka se jim za své chování omluvila. Martin dostal plný invalidní důchod. Celá záležitost ho ale rozhodila natolik, že se psychicky zhroutil a musel vyhledat psychiatrickou pomoc. Lékař mu diagnostikoval depresi.
Hledal jsem svoje místo ve společnosti
Když se dal trochu dohromady a odpočinul si, začal řešit co bude dál. Co s volným časem. Protože má rád kulturu, zařídil si permanentku do Horáckého divadla v Jihlavě. Jeden příbuzný se nabídl, že by mu sehnal počítač. „Já z toho měl obavy, protože jsem netušil, jak se s tím pracuje. Začal jsem si shánět časopisy a různé brožurky o práci na počítači pro začátečníky. Doma jsem neměl moc místa, tak jsme počítač dali k dědovi. Ten mě přivedl k zájmu o historii Jihlavy, kterou jsme pak na počítači sepisovali. Z toho jsme vytvořili brožury, ze kterých jsem čerpal, když jsem v občanském sdružení VOR dělal besedy na tohle téma.. Chtěl bych o tom sepsat knihu, text už celkem mám, teď ještě sháním fotky a pohlednice staré Jihlavy, aby ta knížka byla živější. S dědou jsme stvořili ještě jednu knihu s názvem „Nejkrásnější místa a památky naší planety Země“. Pojednává o zajímavých místech, například kaňonech, řekách, palácích,… Nejsou to knihy na prodej, máme je jen pro vlastní potřebu a radost,“ říká Martin o svých zájmech.
Radost vyjádřená zpěvem
Martin se také přihlásil do sokolského pěveckého sboru Foerster, které hledalo nové členy. Sbormistr ho zařadil do druhého basu. „Zpěv mě bavil odmalička. Ze školy jsem byl vysílán na různé „Slavíky“, takže byly i nějaké úspěchy. I tak jsem měl obavy, jak to zvládnu ve sboru a také, jak mě tam přijmou. Ale zjistil jsem, že je tam bezvadná parta lidí. Začalo mě to bavit. Pravidelně se scházíme před zkouškou ještě ve vinárně, protože jsem i milovník vína, a i tam si zazpíváme. A hned je ten život veselejší. Hudba a zpěv mě drží nad vodou,“ vypráví Martin. Ve sboru zpívá už osm let a jezdí s ním na různé akce i mimo Jihlavu. Ta zatím poslední bylo vystoupení v Karolínu v Praze na oslavě 150. výročí založení Sokola.
Baví mě život
Martina hodně podporuje rodina, což mu dodává sílu do každodenního života. Také rád chodí do VORu, kde nedávno založil pěvecký kroužek, který už měl své první úspěšné vystoupení.. „Přál bych si najít přítelkyni, se kterou bych si rozuměl. Nejraději asi se stejným postižením, abychom se dokázali pochopit, a samozřejmě pokud možno s podobnými zájmy. Já jsem takový obyčejný člověk, ale mám radost, že i když mám takovéhle zdravotní problémy, tak že mám spoustu zájmů a baví mě život,“ vyznává se Martin.
