Byl jsem rád, že si s někým povídám
„Asi v 18 letech jsem začal slyšet hlasy, ale nevadilo mi to. Byl jsem rád, že si s někým povídám. Nebylo to pro mne nepříjemné,“ vypráví Martin. Tuhle novinku si nechal sám pro sebe. Rodiče neinformoval. Proč taky? Domníval se, že to tak mají všichni lidé. „Neviděl jsem v tom nic špatného. Asi deset let jsem si povídal sám se sebou, většinou o politice, o kterou jsem se začal zajímat,“ vysvětluje Martin. Do osmadvaceti let se tedy neléčil. Byl vyučený elektromechanik, do práce chodil do strojírenského podniku v místě bydliště. Práce ho bavila a byl v ní spokojený.
Nepřátelské hlasy a hospitalizace
Jenže hlasy s ním po čase začaly manipulovat. Už to nemohl dál vydržet a chtěl se pokusit o sebevraždu. „Když jsem se dostal do léčebny, to jsem už bláznil hodně. Hlasy mi říkaly, že jsem časový agent a budu cestovat časem. A já myslel, že je to skutečnost. Tak mě napadlo, že to přeruším tím, když se mi na chvíli zastaví srdce. Řekl jsem to mamce. Nechala mě převézt do psychiatrické léčebny. Tam mi dali injekci, po které jsem dlouho spal,“ vzpomíná Martin na svou první hospitalizaci. V léčebně byl tři měsíce, a jak říká – pomohlo mu to. Znovu nastoupil do práce. Ale už to nebylo ono. Asi po třech letech získal částečný invalidní důchod. Jenže postupně se mu zdravotní stav zhoršoval. „Nemohl jsem pracovat, nemohl jsem spát. Pak mě propustili z podniku. Snižovali stavy. Najednou jsem byl bez práce,“ vypráví Martin. Byl to další zlom v jeho životě. Zpočátku zkoušel brigády a nakonec požádal o plný invalidní důchod. „Léky mě dost tlumily, tak jsem si jejich dávky sám snížil. Jenže to nedopadlo dobře. Skončil jsem znovu v blázinci,“ říká Martin.
Samostatnosti se nebál
S rodinou žil Martin do dvaceti let. Potom rodiče vyměnili byt za dva menší a Martin se mohl osamostatnit. Nedělalo mu to problémy, protože na domácí práce byl zvyklý, jen si zašel k mamince na oběd anebo si k ní dal vyprat prádlo. Když si našetřil na pračku, pral si sám. Pak si byt koupil do osobního vlastnictví. Polovinu peněz měl našetřenou, druhou polovinu splatil úvěrem ze stavebního spoření. Po několika letech mu posudkový lékař snížil invalidní důchod na 2. stupeň. Martin se přihlásil na úřad práce a hledal si přivýdělek. Kvůli stresům se mu nemoc opět zhoršila a Martin musel být znovu hospitalizován v psychiatrické léčebně. Po novém přezkoumání zdravotního stavu získal Martin zpět invaliditu 3. stupně. Je to pro něj důležité, aby finančně zvládal svoji situaci, protože zaměstnání je v dnešní době těžké sehnat, obzvláště pro člověka se zdravotním postižením, ale především by práci ani nezvládl.
Námaha vyvolává úzkosti
V poslední době se Martin cítí celkem dobře. Stará se o sebe, snaží se, aby nepřibíral, takže si hlídá jídelníček. „Nechci se nepřejídat. Nakupuju přiměřeně, protože když toho mám doma víc, tak chodím a „luxuju“ ledničku,“ přiznává se. Když mu bylo líp, chodil do fitness – centra, ale kvůli únavě přestal. „Když mám nějakou námahu, tak mám úzkosti a často si pak musím vzít Neurol. Mám to tak hlavně když uklízím nebo když cvičím,“ svěřuje se Martin. Volný čas také zaplňuje sledováním televize nebo dochází do komunitního centra VOR, kde se účastní psychoterapeutických skupin. Tam má i kamarády, se kterými si chodí popovídat. „Taky jsem si chtěl najít přes inzerát přítelkyni, ale není to jednoduché. Ozvaly se mi Rusky, které neuměly česky a taky dvě černošky. To bych nechtěl. Snad najdu jednou dívku, se kterou bych si rozuměl,“ uzavírá Martin své vyprávění.
Schizofrenie (z řeckého skhizein - rozštěp; a phren - mysl) je závažné duševní onemocnění projevující se hluboce zkresleným vnímáním reality, progresivním (postupujícím) rozpadem myšlení, nezvyklým chovánám a obzvláště sociálním stažením, či netečností. Celkové příznaky zahrnují halucinace, bludné představy, poruchy pozornosti, vůle, ochuzení citového a společenského života, narušení pohybové koordinace. U pacienta, jenž trpí schizofrenním onemocněním, dochází k rozštěpu, rozpadu mysli a celkovému úpadku osobnosti. Pacient bývá obvykle při všech typech schizofrenie vztahovačný, nedůvěřivý, mluví si pro sebe, vytváří vlastní, složitý svět, o jehož zákonitosti často opírá bludné přesvědčení aj. Existuje mnoho druhů schizofrenie, z nichž asi nejznámější je paranoidní schizofrenie. Postižený trpí bludy, pocity, že je neustále pronásledován, je nesmírně vztahovačný a má tendenci zveličovat nepodstatné projevy svého okolí a považovat je za hrozbu pro svoji vlastní osobu. Převažují halucinace, především sluchové (slyšení hlasů, které se o dotyčném baví, komentují jeho chování, případně mu přikazují). Jeho chování je zapříčiněno nadměrným příjmem informací, mezi nimiž nemocný mozek vytváří nesouvislé spoje a asociace, které poté zodpovídají za bludy, paranoiu i nezvyklé chování. Prvotní příznaky se ze statistického hlediska rozvíjejí nejčastěji v pozdní adolescenci a rané dospělosti, přičemž diagnostikovaný výskyt v populaci je asi 1 %. Bezprostřední počátek onemocnění bývá většinou plíživý, často doprovázený zastřeným vědomím, bouřlivými poruchami chování a halucinacemi. 30 % pacientů se zbaví projevů své poruchy docela, často na základě pouze ojedinělého záchvatu. Na další třetinu, občas i přes následující plnohodnotný život, čeká mírné množství relapsů a další třetina ve vyšší či nižší míře prožívá příznaky prakticky po celý život, a to i přes jakkoli vynaloženou snahu v psychiatrické péči. Citové strádání a posměch či pohoršování neznalých lidí pouze prohlubuje pacientovy problémy a schizofrenik se tím oprošťuje od společnosti v mnohem vyšší míře, což souvisí i se skutečností, že poměrně mnoho schizofreniků se ocitá v populaci lidí bez domova. K těmto zmiňovaným příznakům se občas přidružují i psychomotorické poruchy, tzv. katatonie (psychiatrický příznak projevující se mechanickým, bezúčelným chováním a strnulou, křečovitou, velmi proměnlivou hybností). |
