Viděl jste někdy?
Do čtyř let jsem viděl úplně normálně. Téměř v pěti jsme po sobě s kamarádem házeli kameny a on se trefil, naneštěstí přímo do oka – mého. To by ještě nebyla taková tragédie, tehdy by se to dalo malým zákrokem zachránit, ale naprostý nezájem lékařů v podstatě způsobil, že nevidím. Šli jsme tehdy na pohotovost, hrál se právě hokej, takže pan doktor neměl čas, neposlal mě na jednoduchou operaci, poslal nás domů a druhý den ráno už bylo pozdě. Lékaři pak nevěděli, co se mnou, kryli tehdy prominentního primáře, tak trošku experimentovali, a tím jsem přišel i o druhé oko. Nejhorší je na tom to, že to byla vysloveně chyba lékaře, snažili se to zakrýt, zbytečně mě drželi v Ostravě ještě dalších pár dní místo toho, aby mě poslali do Olomouce, kde byla vynikající oční klinika. Tam mě pak operoval doktor Vejdovský už tajně, protože tehdy už měl zakázáno operovat. Když jsem se vrátil po studiích do Ostravy a hledal si očního lékaře, při první návštěvě mi sestra řekla, že mě zná. „Jak to,“ ptal jsem se. „No, já jsem ta sestra, která vás vezla tou sanitkou tajně do Olomouce.“ Byla tehdy v práci pár měsíců, pamatovala si, jak na ni Vejdovský řval, protože si myslel, že je to moje matka.
Takže jste úplně ztratil zrak?
V Olomouci zachraňovali, co se dalo, ale postupně se to zhoršovalo, v šesti už jsem neviděl vůbec. Díky svému otci, jeho stykům z vojny a jeho kamarádovi na ministerstvu zdravotnictví, jsem pak odjel do Oděsy, kde mi oči spravili alespoň tak, jak vidím dnes. Neměli jsme v ruce ani čárku z dokumentace, co se posílala do Ruska, v té době nebyly kopírky, a když jsme se vrátili a odevzdali veškeré papíry, taky se pak záhadně ztratily. Takže já nemám do dneška žádné doklady, lékaři nevěděli, jakou operaci mi tehdy dělali, takže mi vlastně nemohli pomoci, když se mi s věkem oči horšily. Jedno oko je protéza, do jednoho oka není přes zakalený sklivec vůbec vidět, takže až můj současný oční lékař mě poslal na specializované pracoviště, kde si jeden pečlivý doktor dal tu práci a komunikoval s Oděsou, někde v archívu něco našli, ale poté co to shlédl, mi řekl: „Necháme to tak, jak to je, buďte rád, že na tohle oko vůbec vidíte.“
Co si z toho jako dítě pamatujete?
Že jsem byl většinu času sám. Byl jsem rok a půl v nemocnici, protože mě předávkovali antibiotiky, takže mám kompletně vyměněnou krev a měl jsem zasažena játra a ledviny. Páté i šesté narozeniny jsem trávil v nemocnici. Hlavně pro rodiče to bylo strašné. Tehdy nebylo myslitelné, aby rodiče po celou dobu zůstali s dítětem v nemocnici, takže se trápili možná víc než já. Ale na to, co jsem si prožil, nemám špatný vztah k lékařům, byl jsem za posledních deset let na dvou operacích a nemám z toho žádné trauma, naopak lékařům důvěřuji. Nic jiného mi nezbývá (smích). Člověk by se neměl bát doktorů, když má třeba ve vysokém věku nějaký problém a bojí se nebo se stydí k lékaři zajít, zanedbá mnoho věcí, které by šly zachránit.
Soudili jste se?
Rodiče chtěli podat trestní oznámení, ale v té době se za primáře postavila strana, takže bylo nemožné něčeho dosáhnout. Po letech jsem se úplně náhodou setkal pracovně se synem lékaře, který to zavinil, je to velmi významný muž i politicky. Docela jsme se spřátelili, aniž bychom to o sobě věděli. A musím říct, že poté, co to zjistil, se náš vztah na určité období jakoby zkazil. Takže pocit viny tam určitě byl, to je jasné. Přitom já jsem na to vůbec nereagoval, necítil jsem žádnou nenávist nebo zášť.
Kolik toho vidíte?
To, co vidíte vy ze sta metrů, já vidím ze dvou metrů, to je naprosto praktické a změřitelné přirovnání. Stačí to na orientaci jako takovou během dne za dobrých klimatických podmínek, což je pod mrakem. Když se střídá slunce a zataženo, tak je to horší. Večer a v noci nevidím téměř nic. Naštěstí těch věcí, které člověku pomáhají v orientaci po městě, při docházce do práce, je dneska už hodně, takže mi to ulehčují. Třeba ozvučené semafory, to dříve nebylo, úžasná záležitost. Nebo tramvaje, které mluví i venku nejen uvnitř, taky skvělá věc. V prostředí, které znám se pohybuju bez hole, i když vím, že bych ji měl nosit. Když ale jedu mimo svoje teritorium, tam kde to neznám, na cesty, obzvlášť večer, tak si musím hůlku vytáhnout. Jednak pro svoji bezpečnost, ale i pro bezpečnost ostatních, zvlášť pro auta. Oni totiž nevědí, že se tam potácí někdo, kdo je slepý (smích). Netuší, že se nevracím z hospody, ale nevidím.
Jak to bylo se školou a studiem?
Když jsem se vrátil po operaci z Ruska, viděl jsem relativně o dost lépe než teď, nastoupil jsem do Opavy do speciální školy pro slabozraké, tehdy tam nebyla specializace pro žáky se zbytky zraku, dnes už tam je. Ale jak lékaři předpovídali, zrak se mi horšil, v polovině čtvrté třídy jsem musel přestoupit do Brna do školy pro nevidomé, přesto, že jsem v té době viděl lépe než nyní. Tehdy byly jen dvě kategorie, byly slabozrací, kteří mohli číst a psát zvětšené písmo, a pak rovnou nevidomí. Nebyla škola pro žáky se zbytky zraku, ta byla založena v Praze později. Takže jsem prošel celý systém speciálních škol. Na devítiletce se nějak zjistilo, že mám nadání, tak jsem začal hrát na spoustu nástrojů, ale na konzervatoři pro zrakově postiženou mládež v Praze jsem nakonec vystudoval akordeon a klarinet. Byla to tehdy jediná unikátní mezinárodní škola v rámci Evropy pro zrakově postižené.
Na konzervatoři jste se úplně osamostatnil?
Já jsem už jezdil v deváté třídě na základní školu sám do Brna, to znamená v pondělí tam a v pátek zpátky. Občas otec požádal nějakého vysokoškoláka, který jezdil pravidelně stejným vlakem, aby na mě dohlídl. Dnes by to asi nešlo. Kromě toho všeho, co jsem prožil, mi umřela maminka, když jsem měl třináct. To osamostatnění bylo už tam. Tahle základní škola byla úžasná v tom, že byla spousta volného času, který nám nikdo neorganizoval, měli jsme skvělého vychovatele. Byla tam obrovská zahrada, takže jsme po škole měli kam vypadnout, nemohli jsme na běžné hřiště, ale ta zahrada nám nabízela úplně všechno, mohli jsme hrát fotbal, byly tam kolotoče, průlezky, mohli jsme vzadu stavět bunkry, všechno to, co běžné děti dělají venku. A když jsme měli přípravu do školy, která byla povinná, přečetl nám vychovatel, co máme za úkoly, odešel a nechal nás pracovat samostatně. Pak přišel, zkontroloval, co jsme potřebovali. Většinou nás nechal samostatně pracovat, to nám hodně pomohlo. On nám jen vytvořil podmínky, nestál nad námi jako policajt. Vzájemná důvěra byla přínosem pro obě strany. Bylo víc takových, na které vzpomínám dodneška.
Na konzervatoři se o vás už nikdo nestará, to byla skutečně škola života. Měli jsme sice vychovatelku, za kterou jsme mohli zajít, ale ona byla tak příšerná po tom úžasném člověku na základní škole, že jsem ji viděl tak jednou za čtrnáct dní. Skutečně se o nás nikdo nestaral, nikdo vám neříkal, co se máte učit, a kdo neměl v sobě takový ten pocit zodpovědnosti, tak tam dlouho nevydržel. Jinak jsem využíval všeho, co škola a Praha nabízela. Nebyl týden, abych nešel do Rudolfina na koncert, tenkrát to šlo, lístek na schody stál deset korun. Byl jsem na úžasných koncertech, které bych dneska vůbec nezaplatil. Chodil jsem do divadla, měl jsem permanentku, s tím pak souvisely pozdní příchody na internát, takže jsem byl výborný student, ale nežádoucí (smích). Později jsem odešel do vlastního podnájmu, a pak ta samostatnost samozřejmě musela být úplná.
Tahle konzervatoř nebyla stavěná na to, aby vychovávala hráče do orchestru nebo sólové hráče, byla vysloveně zaměřená na pedagogiku, už se počítalo s tím, že jednou budete učit. Museli jsme studovat dva nástroje současně, a klavír byl povinný, takže vlastně třetí nástroj. Měli jsme prostě více pedagogiky a teorie. Ze všech, co tam studovali, znám jen několik, kteří skutečně někde hrají, ostatní jsou učitelé. Lidé vzpomínají na školy různě, ale já musím říct, že kromě toho odloučení od rodiny, které člověku časem přestane vadit, tak já na školu vzpomínám strašně rád.
Mohli by se děti se zbytky zraku učit v normální škole?
Dneska po dvaceti letech integrace už s tím tolik nesouhlasím. Integrace, tak jak se dělá u nás, je tak z poloviny, možná ze tří čtvrtin, není v plné míře. To je špatně, spousta škol vezme takového žáka, ale vůbec není připravena na to, že nevidomé dítě bude chodit třeba na tělocvik. Děti pak mají individuální hodiny, buď chůze s bílou holí, nebo nějaký zvláštní tělocvik, kdy jsou naprosto vyčleněné z kolektivu. Ve výtvarné výchově totéž, učitelé si mnohdy nedají práci zjistit techniky, které mohou dělat, znají jen prstové barvy a na většině škol to tímto končí. Neznají třeba konturovací pastu, kterou se dají dělat obrysy. Takže řekl bych, že je spousta předmětů na základních školách, které se snaží nevidomým žákům zpřístupnit, ale ne vše je dotaženo.
Vím to ze zkušenosti, chodí mi tady děti, vyptávám se a zjišťuji si to. Integrace ano, je to výborná věc, ale pokulhává. Proč se nemůže společně hrát normální fotbal, když jsou ozvučené míče? Proč se nemůže hrát nějaká jiná přizpůsobená hra, myslím, že zdravé děti by to přijaly, naopak, ještě by se tím chlubily, zvláště na prvním stupni. Ty menší děti nemají takové zábrany jako dospělí. Nebo ve výtvarce, můžete lepit tvary, dělat prostorové grafiky, použít všechny tvarové a materiální techniky. Jsem pro integraci, ale když, tak kvalitně. Vím, že spousta škol a učitelů se snaží, mnohdy naráží na různé překážky, a těm moc fandím a držím palce.
Jedna věc mě šokovala. Maminka mého žáka zcela nevidomého, který nastoupil do běžné základní školy, ho na druhý stupeň dala zpět do speciální školy. Všichni se na ni dívali jako na blázna, ale ona řekla, že chce, aby si dítě zažilo úplně stejné zážitky jako jeho vrstevníci, s těmi zdravými to neprožije jako ostatní, nemá si s nimi o čem povídat. On si s nimi nemůže povídat o tom, že zkoušel hrát fotbal a jaké to je, že se netrefil do míče a proč. Ale stejně postižené děti jsou schopné o tom mluvit. Tohle jde podle mého názoru řešit tak, že dítě je integrované, ale dejme tomu letní tábor tráví s dětmi sobě rovnými, aby měli společné zážitky, patřit do obou kolektivů, ne jen se vyčlenit.
Co je pro tyhle děti důležité?
Samostatnost. Protože jsem prošel celým systémem internátních škol, od šesti let až do osmnácti, tak tvrdím, že je důležité i pro zdravé děti alespoň jednu část školy absolvovat mimo domov. Ono se totiž pozná, které dítě bylo na internátu nebo na kolejích samo, a které sedělo doma a chodilo jen na vysokou. Ta samostatnost je pak u lidí úžasně vidět, i u zdravých, natož pak u těch postižených. Mnoho bývalých žáků mi říká, že když vystřelili z domu na nějaký internát nebo koleje, tak jim to pomohlo, mnohdy to upravilo i vztah s rodiči. Začali si sebe více vážit, i když mluvím především o těch zrakových vadách, myslím, že je to u všech úplně stejné.
Kamarád, který se zabývá výchovou dětí a přednáší na Karlově univerzitě, používá krásnou větu: „Největším nepřítelem postižených jsou jejich rodiče.“ Lidé si to často neuvědomují, ale když se nad tím zamyslíte, je to tak. Rodiče své postižené děti příliš chrání. Ta ochranná křídla v určité fázi musí složit. Proč nemůže tohle dítě vyjít před barák a vynést koš jako každý jiný? Proč nemůže nevidomé dítě umýt nádobí, já tvrdím, že to udělá mnohem lépe než zdravé, protože to dělá hmatem. A začíná to právě u těch domácích jednoduchých sebeobslužných věcí. Když mu maminka do deváté třídy každé ráno maže rohlík, on pak ani neví, kde je lednička, protože tam nikdy nebyl a nevidí ji, nepotřeboval to a neumí si ten rohlík namazat. Pak přijede na tábor, kde jsou stejně postižené děti, které byly od malička zvyklé si chystat snídani, on to neumí, stydí se a je tam za blázna, a příští rok už nejede. Stáhne se a v tu chvíli končí.
Ta samostatnost je hodně důležitá. Když jsem vyrůstal, měli jsme partu dětí, které mě znali odmala, takže když se hrál hokej, tak se hrálo kvůli mně pukem, který já jsem viděl, když se hrál fotbal, tak se hrálo balonem, který jsem já viděl na trávě. Měl jsem úplně normální dětství a velmi si vážím svého otce, že mi dal tu volnost a důvěru. Ptal se vždycky, kdy přijdu, nikoliv kam jdu. A já v tolik skutečně přišel. Bohužel mi to zůstalo dodneška (smích), nesnáším, když se někam chodí pozdě.
Předpokládám, že si musíte spoustu věcí pamatovat.
Samozřejmě si píšu poznámky. Kdysi jen na pichťáku (Pichtův psací stroj), to je ten stroj, co píše Brailla (Braillovo slepecké písmo), nebo jsem používal jako vy diktafon, když jsem nechtěl rušit, pichťák dělá hodně hluku. Dnes už si sebou nosím notebook a píšu si všechno, co potřebuji. Píšu hodně rychle, takže stíhám normálně mluvené slovo. Na konzervatoři jsme měli jako jeden z předmětů administrativu, přestože jsme byli umělecká škola, psali jsme na stroji. Věděli jsme, že rukou nikdy psát nebudeme, ale někdy jsme psát potřebovali. Brailla jsme se učili na základní škole.
Co vám dělá největší potíže?
Srážka s blbcem (smích). Z hlediska oční vady bych to shrnul tak, že mi všechno trvá déle. Ať si potřebuju nastudovat skladbu, vyhledat nové noty, přečíst článek nebo si něco napsat, všechno mi trvá dlouho. To je jediné, co mi skutečně vadí. Nevidomý člověk dokáže téměř vše, ale některé věci mu mohou trvat dvakrát déle, některé desetkrát. Ten čas, který s tím strávíme zbytečně, jakoby navíc oproti ostatním, to je daň tomu postižení.
Jinak problémy nemáte?
To je strašně těžké říct. Nepočítám takové ty běžné věci, jakože slyším dojíždět tramvaj, vím, že na ni jdu pozdě a nemůžu se rozběhnout, protože nevidím, jestli je to ta správná nebo jestli nejede auto. Samozřejmě si nepřečtu příbalové letáky, musím si je dát do počítače, a to je to, co říkám, trvá mi to dlouho. Taky nakupování je někdy komplikované, protože pultových obchodů ubývá, všechno jsou samoobsluhy. Když jdu na velký nákup, tak potřebuji pomoc. Ta sociální bariéra mezi mnou a lidmi ale není. Nemám problém se přiznat, že nevidím a říct si o pomoc. Umět si říct o pomoc je strašně těžké, to jsou naučené sociální a komunikační dovednosti. Člověk, který najednou přestane vidět třeba v dospělosti, má problém se zeptat, mnohdy hloupě položí otázku, je mu na ni špatně odpovězeno, uzavře se a už nikam nemůže jezdit. Dám vám příklad. Stojíte na zastávce a nemůžete se ptát, je to osmička, ten člověk si nemusí všimnout, že nevidíte, kývne hlavou, pak si myslíte, že vám nikdo neodpověděl. Je potřeba se zeptat, co to je za tramvaj, a když neuslyšíte odpověď, zeptat se znovu. To jsou věci, které se musíte naučit, zkušenosti, které získáte od těch starších spolubojovníků (smích), ale nemám nějaký závažný problém, který by mě srážel dolů.
A co komunikace se ženami?
Neměl jsem se ženami nikdy problém (smích), oženil jsem se ještě na škole, po maturitě, když jsem si dodělával pedagogickou nadstavbu. Po spoustě let jsme se v Praze našli se spolužačkou ze základní školy, bylo to krásné, máme spolu dvě krásné děti. Dcera teď končí vysokou školu, syn se chystá na střední. Ale časem jsme zjistili, že nejsme schopni spolu žít. Pak jsem se oženil podruhé a teď mám čtyřletého syna. A musím říct, že si to užívám. Je to určitě jiné, když jsem starší, ne že bych si to s těma většíma neužil (smích).
Co volný čas a koníčky?
Hodně sportuji. Jednak vrcholově, ale i jen tak pro zábavu. Vrcholově hraju showdown, což je speciální aplikovaný stolní tenis. V minulosti jsem byl v reprezentaci, mám zlatou medaili z mistrovství světa a bronz z evropského šampionátu. Taky jezdím na tandemovém kole, každý rok najezdím kolem 1000 km, když bylo hodně dobře tak i 5000 km. To je druhý sport, který mě hodně baví. S partou asi dvaceti lidí máme projetou Francii a Holandsko, jezdíme pravidelně každý rok někam alespoň na týden. Letos jsme byli na Blanensku. Zámků a hradů už bylo dost, letos jsme si užili zimu v jeskyních. Musím mít výborného pilota, toho řidiče vepředu, musím k němu mít absolutní důvěru, protože mnohdy jedete velmi rychle, na rovince je běžná rychlost asi 25-30 km/h, z kopce jsme už jeli i 80 km/h. Musíte opravdu důvěřovat pilotovi, musíte vědět, že je kolo v pořádku, a nejezdíte tam, kde to neznáte. Já mám štěstí, že mám takového spolehlivého kamaráda.
Kromě toho hraju divadlo. Takové malé soukromé klaunské divadlo MIMO Ostrava. Byli jsme s ním i v Japonsku, člověk prostě musí zkusit všechno (smích). Kamarád vymyslel krásné představení na festival neslyšících v Kolíně, takové rádoby černé divadlo, napsali k tomu hudbu, ale ta se nedala nahrát dopředu, protože musela reagovat na pohyby postav na jevišti, takže potřebovali dalšího, který by hrál. Tak jsme ve třech vystoupili v Kolíně, kde se to všem líbilo, a rázem jsme dostali pozvánku na Jiráskův Hronov. Tam jsme z desetiminutového představení vyrobili dvacetiminutové. Měli jsme štěstí, že tam byli manažeři ze všech koutů světa, takže po představení za námi na jeviště přiběhl jeden Japonec a Australan: „My vás chceme vidět u nás.“ My jsme se tomu pochopitelně smáli, ale na jaře přišel dopis, že v červenci odlétáme na turné do Japonska, ale představení musí mít hodinu. A my jsme měli udělaných dvacet minut! Takže nás to stálo dva měsíce každodenního vlastně každonočního zkoušení, od osmi večer mnohdy do rána. Opravdu jsme to dva měsíce vydrželi, nazkoušeli, a byl to úžasný zážitek, na který nikdy nezapomenu. Od té doby jsem s tím divadlem pevně spjatý. Nejsem žádný herec (smích), jsem skladatel hudby a na jevišti hrající muzikant, občas na jevišti musím něco říct, ale to není herectví.
Spoustu času věnujete práci, rodině, sportu, divadlu…
Hlavně nemám čas se litovat. Spousta lidí zdravých nebo s handicapem přijde o práci, sedí doma a čumí na televizi. Litují se, nadávají, jak je ten svět nespravedlivý, a nic pro to nedělají. To opravdu nemám rád. Mám pár kamarádů, kteří přišli o práci, ale nebaví mě s nimi ani zajít na pivo, protože poslouchám to samé dokola, jsou to jen stížnosti a žádná činnost.
Největší díl času mi zabere práce, jednak učím hodně dětí a taky mám hodně složitou třídu. Učím převážně děti se zrakovými vadami, ale takové se obvykle nevyskytují samostatně, takže mám i děti s kombinovanými vadami, děti s autismem, předškolní děti a úplné minimum zdravých žáků. Jsem tady od začátku této školy, nejdřív jsem spolupracoval na částečný úvazek, to jsem chodil jen na pár hodin, později jsem přešel na plný úvazek, protože jsem poznal, že sem tak nějak patřím.
Prošel jsem hodně škol, než jsem zakotvil v Ostravě. Když jsem učil v Praze, stala se mi taková příhoda, která mě nasměrovala na tuhle školu pro děti s handicapy. Potkával jsem pravidelně paní s malým chlapečkem, asi šestiletým, a bylo mi divné, proč chodí na hudebku tak pozdě. Měli hodinu asi v půl osmé večer. Protože špatně vidím, tak jsem si ničeho nevšiml a zeptal jsem se na to kolegyně. Odpověděla: „Ty to nevidíš, ale on chodí o berlích a ostatní rodiče si nepřejí, aby tady chodil v době, kdy jsou tady jejich zdravé děti, protože se musí dívat, jak má zkroucené nohy a blbě chodí.“ To jsem se tenkrát rozčílil, paní ředitelce jsem vynadal, ona to tenkrát nevěděla. Na pedagogické radě se pak rozhodlo, že to neexistuje, že tenhle klučina bude normálně chodit do školy s ostatními, a když s tím bude mít někdo nějaký problém, tak přijde za mnou. Nepřišel nikdo.
Když jsem našel inzerát v novinách na tuhle školu, líbil se mi nápad paní ředitelky Soukupové, i když se ostatní tvářili divně. Dokonce jsem slyšel, ty tam budeš učit ty blbečky? No to bylo něco na mě! Ale bylo to správné rozhodnutí. A největší odměnou je, že mi žáci neodcházejí, že se vracejí, a vracejí se teď i jejich děti.
Fotografie z archívu školy:
