Sám ve velkém domě
Učil se dobře a škola ho i bavila. I když žil odloučen od rodičů, na pobyt v ÚSP nijak špatné vzpomínky nemá. Po ukončení povinné školní docházky se vrátil k rodičům do Kolče. Otec s matkou ale museli chodit do zaměstnání a v tomto období se o něj starali především prarodiče. Když ti ale zemřeli, musel být v rodinném domě na vesnici během pracovní doby sám, což jistě muselo být pro člověka s jeho postižením obtížné. ,,Vzpomínám si, že v této době si maminka kolikrát odskočila na chvilku z práce se na mě alespoň podívat a případně mi něčím posloužit,“ říká Milan. Přesto samotu, zejména po smrti dědečka, ke kterému měl vřelý vztah, nesl těžce. Milan se i v této situaci dokázal chovat více než statečně. Po několik let dokonce vykonával domácí práci. ,,Jako domácí dělník jsem vyráběl vodítka a obojky pro psy,“ uvádí.
Dobré zázemí v objektu pro handicapované občany
Zlomem v jeho životě byl rok 1990. V nedalekém okresním městě Kladně otevřeli velký bezbariérový objekt pro různě postižené občany, známý pod názvem META. Milan se do něho krátce nato přestěhoval nejen kvůli pocitům samoty, ale i proto, že nechtěl být nikomu na obtíž. A v METĚ žije Milan již plných 22 let a cítí se zde spokojený. Má tu svou pečovatelku, která mu pomáhá s úkony, které by sám nezvládl a navíc i rodiče za ním dojíždějí pomoci s vedením domácnosti. ,,Bydlím v normálním bezbariérovém bytě 2+1 a díky pomoci pečovatelek i rodičů mi tu vlastně nic nechybí. Již po několik let využívám dvakrát v týdnu také službu osobní asistence a to především jako doprovody na vycházky, nákupy a do společnosti,“ pochvaluje si muž, který se se svým závažným postižením dokázal nejen vyrovnat, ale i naplno žít. Celých 19 let pracoval Milan v družstvu Meta pro pražskou výstřižkovou službu. Práce s tiskovinami ho bavila. Sám hodně čte, sleduje veřejné dění kolem sebe, dívá se na televizi, ale jak sám říká ještě raději poslouchá rozhlas. Mezi podobně postiženými sousedy z domu se již necítí osamělý. Při svých vyjížďkách na elektrickém vozíku do města si dokázal navíc najít přátele i mezi lidmi zdravými. Především jednoho pána ze sousedního sídliště, se kterým se Milan seznámil v nedalekém lesoparku ,,Bažantnice“ při krmení kachen. Rád si také popovídá s vedoucí kladenské pobočky Centra pro zdravotně postižené občany Středočeského kraje Martinou Hrubou, která dokáže udržovat s mnohými handicapovanými klienty mimořádně citlivý a přátelský vztah. V objektu tzv. METY našel závažně postižený Milan Anděl velmi dobré zázemí a díky němu žije i přes svůj handicap plnohodnotným životem.
Dětská mozková obrna (DMO) je označení pro soubor poruch vývoje motorických oblastí mozku nebo jejich jiné poškození v raném stádiu vývoje. Důsledkem jsou zejména poruchy hybnosti. DMO není chorobou nakažlivou, ani dědičnou. Rodič si této poruchy všimne teprve tehdy, když je pohybový vývoj dítěte opožděn nebo se začne opožďovat. Velmi často to bývá po zhruba prvním půlroce života. Tato choroba je důsledkem určitého poškození mozku, zejména hypoxii. Může vzniknout během jednoho ze tří následujících období: v těhotenství, při porodu, v prvních měsících života dítěte. DMO je choroba, která se nedá vyléčit. Dá se však pomocí léčby dosáhnout zlepšení podmínek a životních možností dítěte, což většinou příznivě ovlivňuje kvalitu jeho života. Lékařské pokroky posledních let a hlavně pokroky v léčbě postižených s DMO vedly k tomu, že dnes již mnozí z těch, kteří byli včas a správně léčeni, mohou vést téměř normální život. |
