Realita byla najednou divadlem
Nemoc u Milana propukla ve třinácti letech, kdy se mu stal děsivý zážitek. „Šel jsem po ulici a cítil jsem, že mi není dobře. Začala se mi točit hlava a nadměrně jsem se potil. Najednou se to stalo. Byla to jen chvíle, ovšem pro mě to bylo horší než pocit smrti. Zastavil jsem se a musel jsem si kleknout na zem. Měl jsem pocit, že najednou ve vteřině vidím své tělo a má duše je mimo moji osobu. Pak to přestalo. Začal jsem se celý třást, protože jsem nevěděl, co se se mnou děje,“ popisuje svůj zážitek Milan. Tento stav se u něho ještě několikrát opakoval. Postupem času se to přeměnilo. Najednou jako by realitu vnímal jako divadlo nebo izolovaně za sklem. Až když se po letech začal léčit se schizofrenií, popisoval tento stav psychologovi. Ten ho uklidnil a poučil, že těmto příznakům se říká depersonalizace, která se občas přidruží k duševnímu onemocnění. „Podle mně to má spousta lidí, ale bojí se o tom mluvit. Buď se bojí, nebo ani často neví, co se s nimi děje. Jednou jsem o mém zážitku říkal kamarádovi a on se mě snažil přesvědčit, že šlo o astrální projekci,“ říká Milan.
Lidská duše není zdaleka prozkoumaná
Milan bere svou duši jako součást těla, ale nestydí se o tom mluvit. Dnes už o tom ani tolik nepřemýšlí jako kdysi. V posledních letech se mu stav, kdy duše vystoupí z těla, neopakoval. „Chtěl bych si někdy promluvit s člověkem, který depersonalizaci prožívá nebo se s ní nějaký čas potýkal. S psychiatrem toto neřešíme, jen občas jsem si o tom promluvil se svým psychologem. Dodnes přemýšlím, jak prožívají realitu ostatní lidé. Stále si nejsem jistý, zda touto poruchou ještě trpím nebo jestli vnímám realitu normálně,“ končí svůj příběh Milan.
Depersonalizace – Komentář psychologa Mgr. Martina Šťastného Depersonalizace a derealizace patří mezi poruchy idiognoze (schopnost a dovednost sebeuvědomování, rozpoznávání procesů a stavů vlastního – osobního - vědomí, chování a prožívání a jeho odlišení od chování a prožívání druhých osob). Jsou charakterizovány tím, že se člověku zdají vlastní zážitky a pocity cizí nebo se mu zdá cizí, jiné jeho okolí. Většinou si dobře uvědomujeme, že se jedná pouze o subjektivní prožitek, proto se vlastně nejedná o psychotický příznak. Při autopsychické depersonalizaci nastává pocit změněného prožívání sebe sama, připadáme si jako odcizení, ve snu nebo jako „mechanické, strojové bytosti“. Může nastat i pocit, jako že se na sebe díváme zpovzdálí, nebo jako bychom byli mrtví, jakoby naše myšlenky byly cizí, odcizené. V tomto stavu je častý pocit ztráty emocí, ale není narušeno hodnocení skutečnosti. Při somatopsychické depersonalizaci se pak dostavují pocity cizoty nebo neskutečnosti vlastního těla nebo jeho částí, přičemž je zachované vědomí nereálnosti vlastních pocitů. Někdy je součástí prožívání i pocit změněných rozměrů těla nebo jeho části (končetiny, hlava, tváře apod.) a také pocit vnímání vlastní osoby z „nadhledu“. ¨O derealizaci či alopsychické depersonalizaci hovoříme tehdy, pokud se zdá naše okolí neskutečné, vzdálené, jako by se změnila jeho kvalita (ztrácí barvu, nebo je naopak vyumělkované, venku je divadlo a ostatní hrají své role apod.) Osoby mohou připadat jako mrtvé nebo mechanické, jako by byl ztracen dojem reálnosti či skutečnosti vnějšího světa. Depersonalizace a derealizace se může vyskytovat u řady psychických poruch (psychózy, afektivní poruchy, intoxikace, panické poruchy, organické poruchy, epilepsie apod.) Jestliže jde o hlavní příznak onemocnění, pak je porucha klasifikována jako samostatná diagnóza ve skupině neurotických poruch. Mírnou depersonalizaci prodělá v životě 30-70 % lidí; obvykle se objeví v dospívání, zatímco počátek po čtyřicátém roku je nesmírně vzácný. Obecně je depersonalizace a derealizace kvalitativní poruchou vědomí. Jinak se také může vyskytovat při dlouhodobé senzorické deprivaci (snížení až chybění vnějších smyslových podnětů), při usínání či probouzení (jako hypnagogní fenomén). |
