Nevlastní matka i cizí rodina měly zájem
,,Otec měl o mě vždy zájem, ale znovu se oženil, jeho paní měla už tři děti a s mým otcem pak další dvě. I nevlastní matka mě měla ráda. Vzpomínám, jak za mnou oba do Prahy jezdili,“ uvádí paní Mirka. Naopak vlastní matka ji poprvé navštívila až v době, kdy chodila do čtvrté třídy, a to jen ze zištných důvodů. V Jedličkově ústavu zůstala Mirka do osmnácti let, pak ji přeložili do ústavu v Košumberku u Hradce Králové. Tam ji seznámili s rodinou, která si ji vzala na tři měsíce k sobě. I když se jednalo jen o delší návštěvu, je dodnes Mirka této rodině vděčná. „Za mého pobytu u nich mi vlastně cizí lidé zařídili návrat do pražského Jedličkova ústavu, na který jsem byla zvyklá. Tam jsem pak strávila další asi dva roky. Pomáhala jsem rozvážet poštu a nakonec jsem pracovala jako vrátná,“ říká paní Šindelářová. V ústavu jí mezitím zařídili bydlení v nově otevřeném bezbariérovém objektu, zvaném META v Kladně. Ve vlastní garsonce začala bydlet v roce 1991, a žije zde dodnes.
Její život má smysl
Třebaže je paní Mirka těžce tělesně postižená a tráví celý život na invalidním vozíku, není v ní ani trocha zášti nebo trpkosti z krutého osudu. Naopak se cítí spokojena. „Mám vlastní soukromí ve svém bytečku, v Metě využívám pomoc pečovatelské služby i zdravých kamarádek. Jedná se hlavně o pomoc s hygienou, úklid nebo věšení prádla. Mám velmi ráda zvířata, starám se o pejska z útulku i o kočičku. V poslední době jsme s kamarádkou začaly jezdit občas vlakem do Prahy,“ pochvaluje si Mirka. Vede i jinak aktivní život, například v letošních krajských volbách byla členkou volební komise. Mirka Šindelářová nese svůj osud statečně a její život má rozhodně smysl.
Text: Luboš Hora
