Jak se lze vypořádat se strachem z jinakosti? Ze šílenství?
No, to je téma asi na mnoho odborníků. Jedna z možností, jak se s tím vypořádat, je uvědomit si, že to, čemu se říká šílenství, je prostě věc dominantně kulturní povahy. Kultura je to, co definuje šílenství. A tam je takový zvláštní vzorec, stejně jako to město a ten les: uvnitř a vně. A jestliže se šílenství bude spíš chápat jako určitý vnějšek třeba racionálního světa, tak potom to ještě neznamená, že to musí zůstat úplně vně. Ono je možné nějak to šílenství integrovat do kultury. To jsou příklady různých bláznů a podobně, kteří jsou moudrými rádci králů. Nedá se říct, kde je hranice mezi tím, čemu říkáme normální a čemu říkáme nenormální, protože když se ráno probudím a měl jsem nějakou noční můru, tak samozřejmě jsem prožil něco, co velmi nebezpečně odpovídá vypuzení z racionálního světa. Ale já si řeknu „to byl sen“. Vlastně už od základní školy mám vysvětlení, takže mě to nechává chladným, většinou. Kultura je nástroj, jak zacházet s těmihle zkušenostmi, které jsou vlastně svým způsobem nepříjemné, nebezpečné právě proto, že nás z té kultury jakoby vyhánějí. Ale to znamená, že kultura je slabá. Protože tohle se děje jenom v té kultuře, která se bojí, která má strach, a která vlastně všechno, co je jí nepříjemné, ačkoli to patří do lidského světa, nazve vnějškem a odsune to za své hranice. A my, kteří v takovéhle kultuře žijeme, jsme vlastně poznamenáni tímhle schématem a také máme sklon jaksi všechno, co se nám zdá být divné, podivné, nebezpečné, nepříjemné, označit za nenormální a vysunout to ven místo toho, abychom se naučili s tím žít jako s něčím, co prostě patří do našeho světa.
Když bychom nežili v rámci nějaké uzavřené společnosti, která to takhle vnímá, od které se učíme vzorce, myslíš si, že bychom tím zůstali nepoznamenaní? Že bychom vnímali všechno stejně a neměli z ničeho strach? Nebo bychom si my sami vytvořili mínění o tom, co je dobré, co je špatné a potom se začali některých zkušeností bát a některých ne?
No jo, to je mimořádně zajímavá otázka, jejímž úskalím je to, že si vlastně nemůžeme takovou situaci představit. Jaksi nevinných lidí, nezatížených ničím, kteří sami ze sebe spontánně budou vytvářet nějakou kulturu. My vždycky v nějakých rámcích, světech, kulturách žijeme. Kultura nastavuje nejrůznější zrcadla, ve kterých se společnost vidí a vidí se v nich různým způsobem. Vlastně je to reflexe té společnosti. A třeba to, jak se kultura vztahuje k šílenství, k duševní chorobě, už to, jak tomu říká, je určitá výpověď o společnosti. Je strašlivě důležité, abychom si uvědomovali, že my vlastně vždycky uvažujeme na pozadí určitých rámců a ty rámce jsou vlastně závazné jenom proto, že je za závazné chceme mít. Ale ne proto, že jsou závazné samy o sobě, protože jsou velmi proměnlivé.
Když jsem procházela atakou, dostávala jsem se do stavu, kdy jsem vnímala svět úplně nerozlišeně. Neexistovaly žádné pojmy, obsahy, neexistovala žádná přesvědčení, nic, co je dobré a špatné. Ocitla jsem se v bodě, od kterého jsem byla nucená sama pro sebe si rozhodnout, co chci přijmout a co ne. V souvislosti s tím, jestli chci existovat v této společnosti a tím pádem přijmout některé z jejích pravidel tak, abych byla schopná dál žít, anebo ne.
To už se dostáváme opravdu na samy hranice zkušeností, protože to, o čem mluvíš, je vlastně sestup zpátky před realitu, která je nějakým, třeba jenom elementárním způsobem, rozčleněná. A která tu členitost začne ztrácet. My se najednou ocitneme před holou materialitou světa nebo potencialitou nebo něčím takovým. Což je vlastně látka, která je formovaná různými konvencemi, zvyky, tím, co je pohodlné, nepohodlné, dobré, zlé a tak dále. Ale ty ses jakoby dostala k tomu ještě nezformovanému, tomu, co teprve zformováno nějakým způsobem má být. A co je hrůzné na té zkušenosti je to, že sama tahle látka, která se nějak později bude formovat, sama o sobě neříká, jak má být zformována. Čili ona může být zformována jakkoliv. A velké úskalí potom je, že když si řeknu „já bych si to zformoval třeba takhle nebo takhle,“ tak potom odpovědnost padá na mě. Takže já když bych si v takovéhle chvíli absolutního vzduchoprázdna a jakési nerozhodnutelnosti a nerozhodnutosti řekl „tohle je dobře a tohle je špatně,“ tak já odpovídám za to, co je dobře a co je špatně, nikdo jiný. A ta odpovědnost padá jenom na mě. Kdežto my žijeme ve světě, kde plus mínus to, co je dobře a co je špatně, je nějak dáno, v uvozovkách „přirozeně.“ Takže nemusíme hloubat nad tím, jestli to, co děláme, je dobře nebo špatně, protože nějaké míry tady jsou. A ty jsi se octla ve světě, ve kterém tahle míra neexistovala. A pak je velmi obtížné věřit, upřímně řečeno, všem těm pravítkům a měřítkům a rámcům. Protože mám zkušenost, že ony jsou vlastně velmi vratké, mohou se zrušit a jak to, kde se tady vzaly? To není samo sebou. Někdo nám je vnutil.
Já jsem v této situaci strach nejdřív vůbec neměla, ale pak jsem si uvědomila důsledky toho všeho a začala jsem se bát. A bojovat sama se sebou a s tím, jak mě vnímá svět a jak ho vnímám já. Člověku to dává jednak velkou svobodu, protože si věci může zhodnotit ze svého hlediska a tím pádem vlastně si říct „a proč ne,“ a najít vztah, kde původně není. A najít si svou cestu, kterou chce. Není vázaný předpokladem, že tohle je dobré, a proto mě společnost přijme, a tak to musím udělat. Ale zároveň to na něj vytváří tlak té společnosti, protože často potom narážíme na konflikty a padáme do třeba depresí. Nerozumíme tomu, co po nás ostatní chtějí, protože pro nás je to jasné, my jsme si to nějak stanovili, ale není to slučitelné třeba se vztahy s ostatními.
