Specifikem lidí s duševním onemocněním je, že vnímají jinak než lidé okolo a tím se někdy dostávají do konfliktu. Nejen ostatní, ale ani oni sami často svému vnímání nerozumějí a tak občas reagují nečekaně a mohou tím způsobovat problémy v komunikaci i běžném životě. Přemýšlíš ty sám nad vlastním vnímáním a zkoumáš jej?
Každé myšlení předpokládá, že člověk věnuje pozornost tomu, jak vnímá svět, jakým způsobem je schopen vyjádřit svou zkušenost a co mu v tom brání. Ale to je samozřejmě jen východisko. Na mém vlastním vnímání nebude zajímavé to, kdy vnímám tzv. standardním, normálním způsobem, ale moment, kdy se jej snažím nějak rozrušit. Abych viděl věc známou a najednou ji nepoznával. Není to však nic výjimečného, tohle děláme každý. Rozdíl je jen, do jaké míry máme odvahu vytvořit si tímto způsobem svět, ve kterém se již přestáváme vyznávat. Do jaké míry jsme schopni překračovat hranice standardizovaného vidění světa. Neznamená to však jeho odmítnutí, protože to bychom se o ničem nikdy nedomluvili. Podmínka sdělitelnosti je, abych byl schopen se vrátit zpět ke známému. Ale samozřejmě nastávají i okamžiky, kdy se člověk dostává tak daleko, že sám pro sebe je obtížně schopen si sdělit, co vidí, a zároveň nemůže druhému přesně říct, jakou má zkušenost. Jde pak o to najít specifický jazyk pro vyjádření něčeho, co se standardním způsobem vyjádřit nedá, co není běžné.
Často se mi stává, že díky svým odlišným zkušenostem vnímám pojem jinak než člověk proti mně chápu jej například šířeji a uvědomuji si více možností jeho výkladu. Je pak těžší se s lidmi domluvit, v některých situacích je to téměř nemožné.
Ano, je to krajní případ. I tehdy, když se spolu běžně bavíme a takzvaně si rozumíme, často se stane, že se toho druhého člověka zeptám „a jak jsi to myslel?“. My se vlastně pomocí mapy, kterou představuje jazyk, snažíme ukázat místo, na něž míříme. Ale to místo není identické se slovy, která používáme. Když s někým mluvím, tak vlastně ukazuju: je to blízko tady toho slova, možná i k tomuhle se to blíží, ale zároveň i tohle slovo je ve hře. A jako bych na té mapě ukázal: někam mezi tato tři slova mířím tím, co chci říct. Ale je třeba spousta slov. Jedním se to nepovede.
To ale zřejmě předpokládá, že druhý člověk je vstřícný a má zájem se dozvědět, jak vidím svět já.
Tahle věc je pro každou společnost nesmírně důležitá, říká se tomu sociální cítění. Společnost je tvořena naprosto individuálními jedinci, ale aby existovala, tak tihle jedinci musí projevovat určitou míru vstřícnosti k odlišnostem druhého. Pokud tuhle elementární sociální citlivost nemají, pak se ze společnosti sami vylučují. Na druhou stranu zcela nepochybně existuje obrovská spousta lidí, se kterými se tímhle způsobem bavit dá, a ti jsou nejdůležitější. Ti si říkají: “vždyť mně něco chybí, něco nevidím a když si dám tu práci a snažím se to pochopit, snažím se to spatřit, tak já najednou vidím víc a najednou jsem možná i schopen se ve svém životě jinak orientovat.” Myslím si, že v ochotě naslouchat hraje určitou roli i strach. Přece jenom život není žádná sranda a abychom se jím ve zdraví protloukli, potřebujeme mít nějakou míru bezpečí nebo jistoty. Něco, čeho se můžeme držet a bojíme se to opustit. Když se stavěla města, tak se udělaly hradby a ty cesty, které se dělaly rovně ven do lesa, nesloužily proto, aby lidi chodili na vycházky, ale aby mohli rychle utéct zpátky do města a neměli tam žádné překážky, když se v lese něčeho leknou. To byla úniková cesta. A tohle máme každý. To znamená, že jestliže já se budu snažit něčemu porozumět, musím při tom taky trochu bojovat se svým strachem. Třeba se octnu někde, kde najednou některé jistoty přestanou být samozřejmé. Elementární vstřícnost znamená také to, že člověk má odvahu být vstřícný. Takže i v někom, kdo odmítá, je také jakýsi zvláštní kontakt, kterému je také třeba porozumět.
