Vzpomínám na Kubu, jednoho z klientů Arkadie, který dochází do sociálně-terapeutické dílny v Úpořinách vzdálených asi pět kilometrů od Teplic. Na Kubovi není na první pohled jakákoli forma postižení znát, přesto mi asistentka paní Podlucká vysvětluje, že s ním musí provádět ta nejjednodušší cvičení. Jedním z nich je napsat větu a přečíst ji po sobě, třeba o tom, jak se cítí nebo co by rád udělal odpoledne. Jde o to vtisknout Kubovi jisté verbální struktury, o které by se mohl ve svém jednání opřít. Jak se dozvídám, Kuba má obzvláště rád květiny a jiné rostliny, v péči o ně je téměř nepřekonatelný. Nepotřebuje žádné vedení a činnosti provádí téměř intuitivně s darem, za který by se nemusel stydět nikdo z nás. Má možnost starat se o rostlinnou říši na statku v Úpořinách, může však mířit ještě výše. Půjde-li vše dobře, není vyloučeno, že bude jednou zaměstnán v teplické botanické zahradě, se kterou má Arkadie velmi dobré vztahy.
Naučit lidi využívat hardware
Jak často říká Josef Hon, bývalý ředitel a nyní tiskový mluvčí Arkadie, „jde o to, aby se lidé dostali v rámci možností, které jim jsou dané, co možná nejvýše.“ Podle něj k tomu mají předpoklady – hardware – jenom se ho musí naučit správně používat. Je to spíš běh na dlouhou trať. Kuba už dochází do sociálně-terapeutické dílny druhým rokem. Dělá pokroky, jeho situace není zoufalá, přesto se nedají čekat nějaká zázračná zlepšení ze dne na den. V Arkadii jsou však na podobnou dynamiku zvyklí a i v případě, že nevyjde snová varianta s botanickou zahradou, mají pro Kubu připravené uplatnění.
Ze sociálně-terapeutické dílny, kde ještě nepobírá za svou činnost plat a kde je kladen především důraz na jeho rozvíjení se v mnoha směrech, může postoupit do dílny chráněné. Těch nabízí Arkadie hned několik a je v nich už dána možnost skutečného pracovního uplatnění. Představíme-li si Arkadii jako ledovec ukrytý pod hladinou, pak výrobky chráněných dílen tvoří jeho nejviditelnější část. Projděme si nyní střediska Arkadie postupně.
Dva tisíce koal
Na statku v Úpořinách je kromě sociálně-terapeutické dílny, kam dochází Kuba, také velká chráněná dílna keramická. Asi patnáct zaměstnanců Arkadie z řad zdravotně postižených tu pracuje na výrobcích, které Arkadie prodává ve svém vlastním obchůdku. Vznikají tu nejrůznější druhy výrobků. Během mé návštěvy glazovaly některé dámy keramické hodiny, jiná slečna vyřezávala z hlíny obrysy jezevčíka, hlavně se ale pracovalo na koalách, zakázce od jedné pražské restaurace. Je třeba jich vyrobit dva tisíce, a to už je počet, při kterém se i zdravému člověku podlomí kolena. Nálada tu ale panuje dobrá, prostředí zrenovovaného statku působí velmi příjemně.
Žádné Potěmkinovy vesnice
Jak zdůrazňuje Josef Hon, naše návštěva na pracovištích Arkadie je neohlášená. Má to jednu výhodu. Všude vidím to, co se tu skutečně děje, nikde žádné nakašírované kulisy. Z keramické dílny v Úpořinách přejíždíme do chráněné dílny technické, která se nachází na předměstí Teplic v Proseticích. Tento objekt už spravuje Arkadie od roku 1998, dříve se tu mimo jiné vytvářely výrobky ze slaného těsta nebo se tu řezalo sklo do baterek. Dnes už je technická dílna skutečně zavedená. Má zakázky od mnoha firem, kterým poskytuje náhradní plnění. Jak říká Josef Hon, „ne všem chlapům vyhovuje titěrná práce s keramikou, někteří radši montují součástky do auťáků.“ Mluví o obzvlášť významné zakázce, kterou Arkadii zprostředkovala partnerská německá organizace Lebenshilfe Gardelegen. V jejím rámci mohou zaměstnanci chráněné dílny lepit těsnění do skutečných aut. Když se v jedné z poboček technické dílny objevíme, vidím všude jen kelímky. Obrovskou záplavu plastových kelímků, některé jsou polepené papírem, jiné už papíru zbavené. Asi pět mužů vykonává tuto relativně nenáročnou a sympatickou činnost, která mi velmi připomíná mé oblíbené třídění odpadu.
S platem i bez platu
Abych však neměl dojem, že je práce v technické dílně až tak snadná, vysvětlují mi pracovní asistentky, jak tu probíhá kompletace stojanů na reklamy. To už se pracuje s vrtačkou, šroubovákem a také je potřeba skládat kovové růžky. A také lepit, jak připomíná Lukáš, který tu navštěvuje sociálně-terapeutickou dílnu. Možná je na místě vysvětlit, proč má Arkadie dílny chráněné a dílny sociálně-terapeutické, často umístěné ve stejném objektu. Zatímco v chráněných dílnách jsou zdravotně postižení právoplatnými zaměstnanci a pobírají za svou práci řádný plat, klienti sociálně-terapeutických dílen využívají sociální službu a na práci v chráněných dílnách se teprve připravují. Přestože nepobírají plat, pomáhají Lukáš s Alešem svým kolegům zvládat určité návaly pracovní činnosti, ne vždy je totiž zakázek stejné množství. Odměnou jim je smysluplné naplnění času a také přítomnost milých asistentek, které s nimi probírají i další činnosti, jako je vaření nebo nakupování.
V denním stacionáři
Z technické dílny se přesouváme do teplického stacionáře, který je určen pro lidi s těžším mentálním postižením, kteří se nemohou uplatnit na trhu práce. Přesto dokážou vykonávat běžné denní činnosti, jako je mytí nádobí nebo úklid – mají za tím účelem vytvořené rozpisy, které jsou schopni pochopit, přestože někteří z nich de facto neumějí číst. Své jméno ale poznají nebo se zeptají někoho, kdo je v této činnosti zdatnější. Společně tráví čas lehčí prací, ale i sportem nebo různým aktivním odpočinkem. Čas je hodně strukturovaný, ale s dostatečným množstvím přestávek.
Individuálně se klientům stacionáře navíc věnuje ergoterapeutka. Je zajímavé a pro dnešní dobu příznačné, že se nejvíc chtějí naučit zacházet s počítačem. Psát e-maily, hrát hry a dělat podobné věci, které běžně vykonávají jejich vrstevníci. „My se snažíme naše uživatele co nejvíc aktivizovat, protože jednak stárnou přirozeně rychleji než třeba my, za druhé rodiče už jsou unavení, nemají na ně čas nad rámec běžné péče. To se odráží v denním, týdenním i ročním plánu. Denní aktivita začíná skupinou, kde s nimi probíráme aktuální témata. Teď třeba mluvíme o volbách, o tom, co je to Česká republika, aby si uvědomovali svoje češství. Nebo třeba o chřipce, o základech hygieny, aby sem nechodili, když jsou nakažení. Pak je svačina a od deseti se věnují pracovní činnosti. Není to jen u nás ve stacionáři, ale snažíme se, aby měli kontakt i s pracovníky v jiných dílnách,“ popisuje vedoucí stacionáře Zuzana Nétková.
Někteří z klientů stacionáře tedy vyráží s pracovním asistentem do svíčkařské dílny nebo na keramiku do Úpořin, jiní pracují přímo ve stacionáři na zakázkách, které jim přeposílají z technické dílny. Po obědě se věnují denním službám, které se pravidelně střídají. Nad rámec těchto programů jezdí uživatelé stacionáře na hipoterapii, do solné jeskyně nebo třeba na plavání.
Chtěli by panenku
Práce ve stacionáři není jednoduchá. Pokroky zde nejsou na denním pořádku, přesto k nim dochází. Obzvlášť zraňující jsou proto případy, kdy rodina po čase přestane těžce mentálně postiženého člověka do stacionáře posílat a drží ho jen doma u televize bez přísunu jiných podnětů. Postižený člověk tak velmi rychle ztrácí schopnosti nabyté ve stacionáři i možnost kontaktu s lidmi. V denním stacionáři by se přitom mohl účastnit mnoha společných zájmových aktivit, které teplický okres nabízí. Jezdí se na hory, chodí za kulturou, mentálně postižení se učí znát a využívat svá občanská práva. Za účast ve stacionáři se však vybírá část příspěvku na péči, který se některé rodiny rozhodnou investovat jiným způsobem.
Dalším palčivým problémem je partnerský život mentálně postižených, po kterém většina z nich touží. Velká část mužských uživatelů služby si však představuje svou budoucí partnerku poměrně zjednodušeným způsobem. Měla by to být nejspíš vysoká štíhlá blondýna s bujným poprsím. Přesto se v Arkadii podařilo utvořit několik partnerských dvojic, některé spolu i bydlí nebo bydleli v chráněném bydlení, které občanské sdružení také provozuje (v současnosti se jedná o devět bytů, kterými uživatelé služby prochází směrem k samostatnému bydlení).
Sněhová koule hozená na svah
Ze stacionáře přejíždíme do budovy soukromé školy. O aktivitách Arkadie říká Josef Hon, že to byla v podstatě „taková sněhová koule, hozená na svah, která udělala lavinu.“ Začalo to všechno v roce 1991 založením základní školy. Vznik chráněných dílen se datuje až mnohem později: „V době, kdy nám začali vycházet ze škol první absolventi, bylo potřeba najít pro ně další uplatnění. Proto jsme v roce 1998 založili první chráněnou dílnu,“ vysvětluje.
Škola tedy byla tím, co stálo na úplném počátku dění v Arkadii. Stále z ní vychází každý rok šest až osm nových absolventů, pro které je třeba hledat uplatnění. Jen zřídkakdy se stane, aby byl takový absolvent schopen samostatného vstupu na volný trh práce, a tak počet lidí, o které se Arkadie stará, stále narůstá.
Tak trochu jiná škola
Základní škola praktická (dříve zvláštní škola) a základní škola speciální (dříve pomocná škola) tvoří dva pilíře základního vzdělávání v Arkadii. Na ně navazuje jednoletá nebo dvouletá praktická škola (patří do systému středních škol), která žáky připravuje na budoucí pracovní uplatnění. „V současnosti máme na školách 76 dětí a 25 zaměstnanců. V každé třídě je učitel a asistent pedagoga,“ shrnuje ředitel Ivan Růžička. „Škola“ je obecně prospěšnou společností, financovanou ze státních dotací a školného, které činí 600 korun měsíčně. Část žáků ze sociálně slabšího prostředí má školné snížené. Třídy jsou velmi útulné, v každé z nich je interaktivní tabule a dva počítače napojené na vnitřní síť. Vyučovací hodiny jsou čtyřicetiminutové. Protože jednou ze služeb Arkadie je také svoz žáků do školy a zaměstnanců do chráněných dílen, je potřeba, aby ve škole byla k dispozici i družina, kde by mohli žáci trávit čas před vyučováním a po něm. Fungují tu taky různé kroužky a časté jsou výjezdové pobyty.
Financování Arkadie
S rozpočtem pohybujícím se kolem 25 miliónů korun ročně patří Arkadie mezi největší nestátní neziskové organizace v ČR. V současné době zaměstnává v chráněných dílnách asi 90 lidí se zdravotním znevýhodněním, na jejichž plat dostává 75ti procentní příspěvek ze státního rozpočtu. Na provozní náklady, práci asistentů a další výdaje si však musí chráněné dílny vydělat samy.
I z toho důvodu je nutné krátit úvazky lidem se třetím stupněm invalidního důchodu, kteří si nejsou schopni na svůj plat vydělat od doby, co se prosadila nová legislativa. „Kontraproduktivní rozhodnutí, přijaté parlamentem, nemá logiku,“ naráží Josef Hon na skutečnost, že minimální plat zdravotně postiženého člověka, jehož snížená pracovní výkonnost je kompenzována invalidním důchodem, musí být od tohoto roku podle zákona stejný jako u člověka bez postižení.
Provoz sociálních služeb, ať už jde o stacionáře, sociálně terapeutické dílny, podporu samostatného bydlení či poradenství, je dotován z rozpočtu MPSV. Ten je ale v letošním roce silně podfinancován. Doprava ale například není dotována vůbec. Získané finanční prostředky na celý provoz zdaleka nestačí. Další peníze je třeba sehnat z různých nadací a sponzorských darů. Arkadie má už jisté portfolio stálých přispěvatelů, přesto musí o svou existenci každoročně bojovat. I proto, že do školy přicházejí stále nové děti, které budou podporu Arkadie ve svém životě potřebovat.
