Davidovi je 35 let. V devatenácti letech u něj propukla schizofrenie s manickými sklony. Došlo k tomu ještě během studia na střední škole, ročník před maturitou. Od té doby ušel i s duševním onemocněním kus cesty k osobní zodpovědnosti a vyrovnanosti.
David vzpomíná na první projevy nemoci: „Prostě přišla mánie. Od malička jsem věřil v Boha, protože mamka mě k tomu vedla a chodili jsme do kostela. Teď už sice nechodím, ale věřím dál v Boha. Myslel jsem si tehdy, že s Bohem hovořím. Byly to takové nutkavé myšlenky a já jsem si myslel, že jsou od Boha. Vedly mě k tomu, že mám utéct do Prahy. Tam už jsem měl takový šrumec v hlavě, že jsem si připadal, jako bych byl bez mozku.“ V Praze měl David bludnou představu, že slyší hlasy, je to jeho jediná zkušenost s nimi. Hlasy byly nepříjemné, reálné a hlasité, úpěnlivě naříkaly, jako kdyby někdo zemřel. David z toho byl rozhozený.
David tehdy nevěděl, jako mnoho jiných lidí při propuknutí ataky, že jeho útěk od matky má na svědomí nemoc. K akutní psychóze se přidal ještě problém s cukrovkou. „Neuvědomoval jsem si, že mamce ubližuji, že neví, co se se mnou děje, že mám cukrovku a jsem bez peněz a nemám přístup k lékům. Z Prahy jsem napsal dopis, že jsem se zázračně uzdravil z cukrovky a že si už nemusím píchat inzulin. Mamka musela hrozně trpět“.
Pomýšlel i na sebevraždu, ale naštěstí si to rozmyslel. Opětovné pokusy o dokončení studia ztroskotaly, byl příliš unavený a nemohl se soustředit. Jako jiní mladí lidé snil i on o studiu na vysoké škole. Tudy však cesta nevedla. „Když jsem byl v Praze, tak bylo zajímavé, že jsem nezkusil žádné drogy. Dokonce jsem neměl ani žádné následky z nedodržování diety na cukrovku. Vyhnul jsem se také pochybným známostem a v sexu jsem abstinoval. Musím říci, že mě tento způsob života díkybohu nepoškodil.“
Blud, který pomáhá i škodí
Toulal se po Praze a rodina ho nechala dokonce hledat policií. Pomohl mu až strýc, který ho u sebe nechal bydlet a staral se o něj. Kvůli zhoršení cukrovky byl hospitalizován na interním oddělení a zde se také poprvé dostal do péče psychiatra. David má na svou první hospitalizaci v Novém Městě nad Metují dobré vzpomínky. Na ty pozdější na tomtéž místě již ne. „Když jsem byl v Novém Městě poprvé, seznámil jsem se se ženou, která mi řekla, že jsem Ježíš. Řekl jsem jí, že je to nesmysl, ale po čase jsem tomu uvěřil. Tento blud mě pomáhal překonávat těžkosti s nemocí a nepříjemnostmi v životě.“
Nerad vzpomíná na léčebnu v Hradci Králové kvůli nepřátelskému přístupu personálu. Stejně negativně vnímal opětovné hospitalizace v Novém Městě nad Metují, kde bylo málo aktivit. Nejvíce si chválí Havlíčkův Brod: „To je pootevřené oddělení a mají tam výborného primáře. Prostě si rozumíme i ohledně prášků. Je tam takový až domácí přístup.“ Oceňuje tamější širokou škálu podpůrných aktivit, zejména hippoterapii. Při hospitalizaci upřednostňuje smíšené oddělení, kde se setkává i se ženami.
David postupem času lépe rozpoznává skutečnost: „Od osmnácti let, kdy jsem se začal léčit na psychiatrii, jsem z té nemoci pochopil a už umím rozeznat, která myšlenka je reálná a která není, i když ty nutkavé myšlenky stejně někdy přicházejí. Asi i tím, že jsem vyspěl jako člověk, jsem starší a snad i rozumnější, už umím rozeznat, co je nemoc a co je reálné.“
S přítelkyní jde život lépe
David si chválí pomoc terapeutky, která s ním probírá jeho pocity, zejména jeho případné halucinace. Domnívá se, že brzká smrt jeho otce a silná fixace matky na něj jako na syna mohla mít vliv na propuknutí duševní nemoci.
Ve třiceti letech poprvé přestal bydlet s matkou, když při jedné hospitalizaci potkal svou bývalou přítelkyni, do které se znovu zamiloval. Spolu se přestěhovali do nedalekého města. Žil s ní tři a půl roku, ale trpěla depresemi a neléčila se. Jejich vztah se nakonec vyhrotil do té míry, že ho vyhodila z bytu. Paradoxně mu tím pomohla. Postupem času se mu povedlo osamostatnit se a našel i ženu svého života. Žije teď šťastně s novou přítelkyní, která podobně jako on pracuje v chráněné kavárně:
„Máme dobrý vztah, máme se rádi, jsem s ní zasnoubený. Je také nemocná, a tak si nepřeji mít děti...“
Občas Davida trápí úzkosti, a tak využívá k terapii malování, dělá mu velkou radost a má pro něj nadání. Některé obrazy i vystavuje a prodává. Kromě toho se zapojil v místě bydliště do programu Blázníš? No a!, aby informoval studenty středních škol o nástrahách spojených se zanedbáním duševního zdraví. Už ví, že onemocnět není ostuda, je však třeba pochopit nemoc jako určitou informaci, která může být jak pro něj samotného tak i pro druhé velmi cenná.
Rozhovor vedl Tomáš Vaněk, autorka článku Dana Hendrychová
David maluje obrázky, občas píše i básně a povídky. Na jeho díla se můžete podívat zde
