A už jsem odhodlaně kráčela směr sad, hnaná vidinou prvních jablek a jejich neodolatelnou vůní, kterou jsem neomylně začala vnímat i přes tu vzdálenost. Přítelkyně ještě chvíli seděla na lavičce a nevěřícně za mnou koukala. Když ale viděla mé odhodlání, nezbylo jí nic jiné, než vstát a vydat se za mnou. Ušla jsem asi dvacet metrů, když se mi moje slabé nožky podlomily a já se sklátila k zemi. „Pomóc!“ zařvala jsem. Přítelkyně přistoupila ke mně: „Co je?“ „Já už nemůžu. Moje nožičky odmítají poslušnost.“ „A vstaneš ze země sama?“ „Ne,“ přiznala jsem se. „Vidíš, vidíš,“ pokárala mě. „Pán Bůh tě potrestal.“ „Vždyť jsem ještě nic neukradla,“ bránila jsem se. „Ale jsi chtěla. A už to je hřích.“ „Tak jo, lituji, polepším se. Už nikdy na žádnou krádež, ani jediného jablka, ani nepomyslím,“ začala jsem slibovat. „Jen mi pomož, prosím.“
Přítelkyně tam nade mnou chvíli stála jako Bůh pomsty, poté se otočila a odcházela pryč. „Prosím,“ volala jsem za ní. „Neopouštěj mě!“ Zastavila se: „Vždyť jo, pošlu ti sem někoho s vozíkem, kdo tě zvedne a odveze zpět. A ty tady zatím přemýšlej nad tím, jestli ti tvá zvrhlá touha po kradeném jablku stála za to.“
Věra Schmidová
