Katrijn minikoník
Asistent s kopýtky
Na pejsky provázející nevidomého člověka jsme si už zvykli, ale maličký koník a slepecká hůl, s tím jsme se u nás ještě nesetkali. A přitom je takový koník mnohdy učenlivější než pes! „Zatímco výcvik vodícího psa trvá minimálně osm měsíců, s Katrijn jsme to zvládli za pouhé čtyři“, říká její průvodkyně a instruktorka v jedné osobě, Zuzana Daušová, které takových pejsků už prošlo pod rukama bezpočet. Je totiž ředitelkou výcvikového střediska HELPPES, jehož prvořadým posláním je výcvik vodicích a asistenčních psů. Na nápad zkusit to pro změnu s vodícím koněm nepřišla sama, ale inspirovala se kolegy v Americe, kteří s projektem na výcvik vodících koní pro lidi se zrakovým postižením začali už v roce 1999. „Ten nápad mě velice zaujal, ale k jeho následování jsem se rozhodla až po té, když jsem získala tréninkové video“, říká paní Daušová a dodává: „A tak jsem si řekla, proč to také nevyzkoušet v Evropě, a proč ne právě u nás Česku".
Z pastvin přímo na Václavák
Vybrali jsme si plemeno Minihorse-Minihorse, což jsou menší koníci vážící okolo 60 - 80 kg a podle standardu dosahující maximální výšky 86,36 cm v kohoutku. Náš koník je klisnička, kterou jsme přivezli z Holandska a jmenuje se Katrijn v.d. Meier. Byla koupena jako dvouletá a do té doby běhala jenom po stráních, kde kromě ošetřovatele žádného člověka nepoznala. S očekáváním jsme se pustili do výcviku a už za pouhé čtyři a půl měsíce šla Katrijn poprvé s nevidomým člověkem po Václavském náměstí a svezli se i městskou hromadnou dopravou.“
Botičky místo podkov
Paní Daušová ukazuje při té příležitosti na lesklé botičky a vysvětluje, že nejsou na parádu, ale kvůli pohybu koníka na kluzkém povrhu. Kromě toho je koník potřebuje při jízdě na eskalátorech a při nástupu do MHD, kde jsou železné hrany nástupů či schodů. Koňská kopýtka jsou přece jenom něco jiného než psí tlapky a na hladkém povrchu by koník mohl snadno uklouznout a zranit se. „Jenže takové botičky pro minikoníky u nás nejsou k sehnání, a tak Katrijn zatím nosí botičky psí“ vysvětluje instruktorka. „ Teď už ale čekáme na pořádnou obuv, kterou šije speciálně pro ni sedlář. Trvalo to přes rok, než se nám takového šikovného sedláře, který je schopen funkční botičky pro koně vyrobit, podařilo sehnat, ale trpělivost přinesla ovoce.“
Vodícím koňům vstup dovolen
Ostatně, vycházková obuv se vyplatí i jinde. Jak paní Daušová prozrazuje, výjimkou nejsou ani návštěvy restaurací a zábavných akcí. „Byly jsme spolu třeba v non stop podniku Las Pegas v Myslíkově ulici nebo v mezinárodní restauraci v Mánesu, kde hrála kapela, a tak se kobylka dostala dokonce i na parket. I když ji všude lidé vítali s úsměvem, nedělali jsme to jen z plezíru, jak se může na první pohled zdát. Pro každého zvířecího pomocníka je totiž důležité, aby dokázal pracovat v nejrůznějších prostředích, a na to se musí během výcviku řádně připravit. Je jedno, zda se jedná o psa nebo o minikoníka.“ Jak se zdá, s koníkem můžete skoro do všech zařízení, kam smí pes. Určitý problém je s venčením, ale to se dá vyřešit pomocí nepropustného sáčku, který zvířeti upevníte pod ocas, jak to dělá třeba městská jízdní policie. Podle tvrzení cvičitelky vyvenčený koník potřebu ve veřejné místnosti stejně skoro nikdy neudělá, v nejhorším si jde odskočit na chodbu, takže žádný hoteliér neměl kvůli jeho přítomnosti námitky. „Menší nedorozumění vyvstaly pouze v obchodech s ochrankou“, přiznává paní Daušová, „ale když jsem hochům ukázala označení vodicí kůň, řekli pardon a ještě nám klestili cestu.“
Koník či pes?
Člověk si při pohledu na malého koníčka nutně řekne, že se pro zrakově postižené lidi otevírají opět nové perspektivy. Cvičený koník je dokáže provázet městem, umí podat ze země klíče či jiný předmět, který jim upadne, a pokud se na zemi ocitnou sami (což se může nevidomým snadno stát), má na rozdíl od psa dostatek síly, aby jim pomohl postavit se na nohy. Je tudíž velmi vhodný zejména pro osoby s kombinovaným, tj, zrakovým i tělesným postižením, protože díky své robustní postavě může poskytovat výbornou oporu při chůzi.
Velké rozdíly nejsou ani, co se týká financí. Nákupní cena koníka plemene minihors se pohybuje mezi 30 až 50 tisící a výcvik přijde zhruba na cca 120 tisíc, což je levnější než u psa. Koník se kromě toho dožívá okolo čtyřiceti i více let, zatímco vetší pes přibližně12 či o málo více, a jeho aktivní doba, kdy je schopen bezpečně provázet postiženého člověka, se pohybuje mezi osmi a deseti roky. U koníka je to od 30 až do 50 let, a to je rozdíl.
Společník téměř na doživotí
Jeho pořízení na druhou stranu ale vyžaduje velkou zodpovědnost. „Člověk, který si takové zvíře chce opatřit, musí být schopen pro něj vytvořit podmínky, aby u něho mohlo žít. Současně ale musí také vědět, co bude dělat za takových 30 nebo až 50 let“, vysvětluje paní Daušová. „To znamená, že bude stále obývat rodinný domek či usedlost s přiměřeným pozemkem a nepřestěhuje se během této doby do paneláku. To je rozdíl oproti psovi, který s vámi může klidně bydlet i v maringotce a bude šťastný. S koněm to nejde. Velký problém může nastat i s dovolenou. Pejska si často můžete vzít s sebou nebo vám ho pohlídají příbuzní, s koněm je to složitější. Na pokoj vám ho obvykle nevezmou a zaparkovat ho jako auto před hotelem také není možné. Proto tvrdím, že se koník může volně pohybovat po městě, ale žít může pouze v rodinném domku s přiměřeně velkou zahradou.“
Ach, ty bariéry!
Nicméně pro obyvatele příměstských bloků tady rozhodně určitá šance je, i když k nim zdravotně postižení obvykle nepatří. Další otázkou je bezbariérovost. Podle zkušeností paní Daušové to u nás zdaleka není takové, jak bychom si představovali. V Americe jsou bezbariérové cesty i na vesnicích, a proto tam vodící kůň najde uplatnění. U nás se tato situace pomalu zlepšuje ve velkých městech, ale v menších obcích je to stále velký problém.
„Souhvězdí“ koně
Katrijn je proto i v tomto směru hvězdičkou ukazující směr, kterým by se měl vztah mezi postiženými a ostatní „zdravou“ populací v budoucnu ubírat. Pro nás je zatím spíše atrakcí, ale i to vlastně patří k počátkům nových myšlenek. Ostatně vzpomeňme, jak se lidé v 19. století dívali na první automobil! „V Americe si koně v podzemní dráze nikdo nevšimne“, tvrdí paní Daušová, „ale u nás je to senzace. Lidí najednou zapomínají na každodenní starosti a i ti největší mrzouti se začnou usmívat. A to je určitě dobře!“
