A nebylo divu. Tam, kde má každé miminko roztomilý úsměv, či rtíky našpulené v pláči, zela díra a obličej byl rozštěpen až k nosu. Matka ho zděšeně odmítla, nedokázala pochopit, že se jí narodilo dítě s obličejovou vadou. Zklamaná a nešťastná přece jen dítě vzala do náruče a jala se ho konejšit. Ne tak zdravotní sestry, které jí novorozeně odebraly s tím, že mu musí být poskytnuta náležitá péče. Maminka na porodním sále osaměla a dítě se ocitlo v jiném pokoji, plném ostrého světla a v postýlce úplně samo. Zatímco se lékaři radili co dál, malinká holčička usedavě plakala, ale její pláč nikdo neslyšel.
Domů přišla až po roce
Maminka se na své dítě mohla jen občas podívat, nebylo možné přiložit je k prsu a dát mu pít. Obličejová vada to nedovolila. Dítě krmili sondou. Jak se asi musela malá cítit, když jí pravidelně zaváděli hadičku do žaludku? Po krmení ji sestřičky převlekly a přebalily a nechaly ležet v postýlce. Žádný mámin úsměvu ani pohlazení. Pak už tam ani máma nebyla. Čekaly totiž na ni doma další dvě malé děti, a tak musela z nemocnice odejít a zanechat novorozenou dcerku osamělou a opuštěnou. V následujících týdnech a měsících podstoupila holčička tři plastické operace a celou dobu byla v kojeneckém ústavu bez mámy a rodiny. Teprve po roce mohla konečně přijít domů. Maminka ji měla stejně ráda jako své další děti a bránila ji i proti tatínkovi, pro kterého byla skutečnost, že má postižené dítě, velmi traumatizující.
Děti dokáží být kruté k tomu, kdo je jiný
I v dalších letech se dívenka podrobila plastickým operacím. Byla často v nemocnici, mezi dětmi, pro které už tenkrát byla životní outsider. Ačkoliv samy měly různé tělesné vady, nebránilo jim to v posměchu a urážení. A tak už v ranném věku slýchávala „pošitý zaječí pysk“. To bolelo, hodně to bolelo. Stejné to bylo i ve škole. Ani maminka jí nedokázala pomoci. O to více ji hladívala a objímala a snažila se ji utěšit. I tak bylo hodně slziček a proplakaných nocí. Protože ji děti odstrkovaly a pocit nevyslovené křivdy narůstal, naučila se být sama se sebou, našla v sobě touhu něco umět a dokázat. Ráda kreslila, hodně četla a taky se dobře učila. Říkávala si, „ když už jsem škaredá, budu aspoň chytrá“. Že jí děti kromě posměšků říkaly i „šprtko“, ji už tolik nebolelo. Jako malá dostala koťátko. Vypiplala jej a mourovatá kočička se po mámě stala její jedinou přítelkyní, které se mohla svěřovat a vyplakat do kožíšku. Její Miňulka jí rozuměla i beze slov. Urážky už tolik nebolely a pocity křivdy se naučila skrývat.
Démon alkoholu ji ovládl
Dospívání bylo další bolestnou kapitolou v dívčině životě. Chtěla se, tak jako ostatní dívky, líbit chlapcům. Lékaři dokázali malý zázrak a řada operací upravila její obličej tak, že byla svým způsobem i hezká. Přesto byla u chlapců vždycky až na posledním místě. Nebylo jí nic platné, že byla chytrá, sečtělá a upřímná. Po krátké známosti si vzala prvního, který o ni stál. Milovala ho a myslela si, že ji má rád stejně. V rychlém sledu měla dvě děti a po pár letech i třetí. Z manžela se vyklubal neurvalec, násilník a alkoholik a rozvod byl jediným řešením. Mladá žena byla sama na každodenní kolotoč děti - zaměstnání – domácnost. Dolehly na ni strasti života, připadala si nemilovaná, odstrčená a zoufalá a propadla alkoholu. Léta pití jí vzala téměř vše - děti, zaměstnání, domov, ba skoro i život. Stala se z ní troska bez vůle a bej jakéhokoliv zájmu o další život.
Cesta zpět byla těžká
Na cestě životem potkala pár lidí, kterým nebyl její osud lhostejný a podali jí pomocnou ruku. Velmi těžce se dostávala ze závislosti na alkoholu, ale nakonec to zvládla. Žena osudem zkoušená byla vděčná za šanci, kterou dostala a oplatila ji, jak nelépe uměla. Pílí, ochotou a nápravou škod v rodině, v práci a nakonec i sama na sobě. Dnes už ví, že nic není zadarmo. Ani na prahu padesátky nemá život jednoduchý, přesto se nevzdává a říká: „ Život je sakra těžký, ale jsou v něm lidé a věci, pro které stojí za to žít. Už nepláču nad svým vzhledem, krása je pomíjivá, ale zůstane to, co je v člověku krásné. Těším se ze života, mám ho ještě velký kus před sebou a je jen na mně, abych ho nepromarnila zbytečnostmi.“
