Kromě toho byla paní Věra i literárně činná. Vydala čtyři knížky a publikovala i v různých časopisech. Současně též veřejně vystupovala - kromě přednášení vlastní poezie dělala dramaturgyni i moderátorku vlastního pořadu. Věnovala se i problematice psychických problémů v různých organizacích, přinášela svůj vnitřní pohled na nemoc na přednáškách psychiatrických konferencí.
Po první hospitalizaci jí hodně pomáhaly pravidelné návštěvy pražského Fokusu, který pracuje s lidmi s duševním onemocněním. Teprve v roce 2001 jí přiznali alespoň částečný invalidní důchod II. stupně. Při tomto důchodu pracovala v jednom renomovaném pražském nakladatelství. Plný invalidní důchod III. stupně jí byl přiznán před 13 lety. Odkázaná čistě na tento důchod byla jen krátce. V roce 2009-2010 proběhla další hospitalizace kvůli vysazení léků. Po tomto klopýtnutí pracovala až do června letošního roku ve sklářské dílně, kde to během krátké doby dotáhla až na mistrovou. Od července letošního roku je paní Věra mojí kolegyní v zapsaném spolku Dobré místo. Jejím úkolem je pomáhat bývalým pacientům, kteří již mají hospitalizaci za sebou a v současně době jsou mimo léčebnu.
Rozhovor s paní Věrou:
Co způsobilo Vaši první hospitalizaci?
Byl to spíše souběh více událostí a příčin, jako například vliv dědičnosti plus nedostatečná výchova včetně nedostatečné výchovy sexuální, v neposlední řadě i atmosféra dospívání v komunistickém režimu.To všechno dlouho probublávalo pod povrchem, pak přišlo bolestné utrpení nešťastné lásky v osmnácti a komplikovaná operace v devatenácti a následná dlouhá hospitalizace na interně. Také nové prostředí na vysoké škole - to se mi také zamotala hlava. Pak už stačilo si zpřítomnit vztah s jednou známou osobností autorského divadla a bláznit v domnění, že s ním komunikuji na dálku. To už byla ataka, a já brzy skončila v Bohnicích.
Sama jste říkala, že Vám kdysi hodně pomohly pravidelné návštěvy pražského Fokusu. Jak, a případně kdo konkrétně?
Do Fokusu jsem se dostala v jeho nejšťastnějších letech, tj. v jeho začátcích, těsně po sametové revoluci. Všichni noví pracovníci byli nadšení, že mohou pracovat po svém, vládla přátelská a uvolněná atmosféra. Tam jsem si připadala konečně sama sebou, jako respektovaná lidská bytost. Nejvíce mi pomohl MUDr. Jan Pfeiffer. Byl to můj dá se říci guru a naučil mne chápat a zvládat svoji nemoc. Nedělal to jen skrze uplatňování nějakých teoretických znalostí, ale šel do toho celým srdcem, to se málokdy vidí a jsem mu za to dodneška velmi, velmi vděčná. Další osobností, která mne nasměrovala k zotavení, byla paní Beate Albrich, která vedla arteterapii a stala se posléze všemi milovanou a ctěnou šéfovou celého stacionáře. Další výtečnou osobnost jsem ve Fokusu potkala po roce 2000 v paní Renátě Žabové, která se asi na 5-6 let stala mojí geniální case-managerkou. Pomohla mi snad se vším, co jsem potřebovala, učila mne hospodařit, s její pomocí jsem získala invalidní důchod, pomohla mi najít bydlení, zaměstnání v chráněné dílně, vyřizovala moji administrativu. Dala do naší spolupráce všechno - vědomosti, dovednosti i láskyplně přátelský přístup. Ať odpustí ti, které jsem nejmenovala, bylo jich více.
Držela jste se vždy striktně příkazů a rad psychiatrů?
Ne, vždy ne. Chtěla jsem si vyzkoušet svou cestu. Vím, že jsem si říkala i to, nabít si nos, vždycky jsem ale byla tvrdohlavá a dělala si tak trochu, co chci. Když mi ta osobnost nesedla, neposlouchala jsem ji. Vždy byla ve mně intuice, která poznala, zda mi psychiatr lže nebo se mne snaží odmávnout jako ztracený případ. Jedna ambulantní psychiatrička mi radila, ať nechám studia na VŠ nebo mi říkala, s kým mám chodit, to opravdu nešlo poslouchat...
Jak jste se dostala k práci ve spolku Dobré místo?
Jak je shora uvedeno, nějaký čas jsem pracovala jako mistrová v chráněné sklářské dílně. Práce v ní mne vždy bavila, sama jsem prošla vlivem výtečného mistra, který mne naučil spoustu praktických dovedností a fíglů, byly to krásné doby. Ten mistr měl ale navíc v sobě velikou lásku k lidem, o každého se zajímal a šířil krédo, že nejdůležitější je pomáhat druhým. Mistr David K. totiž dělal jakéhosi dobrovolného peera, ještě než se tomu začalo tak říkat, a aniž by on tomu tak říkal. Předával mi svoje nadšení, začala jsem mu v tom pomáhat. Když odešel, udělali mne mistrovou možná i kvůli tomu, že jsem se často k lidem chovala ochranitelsky nebo je chtěla něco naučit. Potom jsem potkala osobně nějaké peery a věděla jsem, že to chci dělat taky, ba toužila jsem po něčem takovém odjakživa, ještě když u nás nebyli peeři jako povolání... No a když jsem se dozvěděla o inzerátu Dobrého místa, neváhala jsem ani chvíli.
Já pracuji s již hospitalizovanými pacienty. Vy si však musíte své klienty sama shánět. Jak se Vám to daří?
Jde to sice pomalu, ale jistě nabírám další a další klienty. S někým jsem se potkala na stáži v peer klubu, někdo přišel do Dobrého místa, porozhlížím se v okruhu známých... Chce to ještě čas. Ale zatím se daří.
Děkuji mnohokrát za rozhovor a do Vašeho nového zaměstnání přeji co nejvíce pracovních úspěchů.
Luboš Hora-Kladno
