Mezi životem a smrtí
„Pavel padl do hlubokého kómatu. Měl zhmožděný mozek, zalitý krví. Třetí den po úrazu byl převezen z třebíčské nemocnice do Brna na CT. Prosila jsem lékaře v Dětské nemocnici v Brně, aby si ho tam nechali. Měla jsem strach, aby mu další převoz neublížil,“ vybavuje si maminka. Po měsíci jim ale sdělili, že Pavel zabírá místo, které potřebují pro děti po operacích. A tak byl nemocný převezen zpět do Třebíče, i když měl vysoké teploty. Primář rodičům řekl, že syna k nim poslali zemřít, aby v Brně nezhoršoval statistiku. Paní Marie vzpomíná: „Byl stále v hlubokém kómatu a čekalo se každý den, každou hodinu, kdy bude konec. Beznaděj, bezmoc a smutek - to byly emoce, které jsme prožívali. Když u nás zazvonil telefon, nikdo ho nechtěl vzít. Všichni jsme si mysleli, že nám z nemocnice volají, že Pavlík zemřel.“ Starší syn Petr šel na podzim na vojnu, domů se dostal až na Silvestra. Šel do nemocnice navštívit bratra a když ho uviděl, vyběhl z pokoje a plakal. Nad postelí měl Pavel igelitový stan, do kterého mu vháněli vlhký vzduch. Na loktech a na patách měl proleženiny až na kosti.
Pomalý návrat
„Pavel byl v kómatu tři a půl měsíce. Když se probral, nevěděli jsme, co bude dál. Měl křivou pusu, nemluvil, ruce a nohy měl v křeči. Když mu rovnali nohy, tak křičel bolestí. Nechali jsme mu udělat dřevěnou stoličku, aby mohl mít nohy zapřené. Ob den mu je sádrovali. Pak mu sádru sundali a rovnali chodidla. My jsme neustále doufali a věřili, že to bude zase dobré. Domlouvali jsme se s pomocí kartiček s písmenky. Pavel ukazoval na písmenka, a my jsme si skládali slova a věty “ vrací se zpět paní Marie. V Třebíči se snažili Pavla učit chodit. Jeho stav však vyžadoval dlouhodobější rehabilitaci. Po roce se dostal do Rehabilitačního ústavu Luže – Košumberk. Ale nebyla to žádná výhra. Při návštěvě rodiče našli syna málo oblečeného a silně podchlazeného, neměl ani ponožky. Nechodil, plazil se po zemi. Když se ho ptali, proč nechodí, odpověděl jim, „Pan doktor při vizitě řekl, ten kluk nikdy chodit nebude.“ Lékaři si mysleli, že jim postižený chlapec nerozumí. Ale on chápal velice dobře. Dvě starší sestry měly na starost 60 dětí, z toho bylo 20 vozíčkářů. Rodiče se rozhodli, vzít Pavla předčasně domů. Tři měsíce trvalo, než se vzpamatoval. Noc co noc se pomočoval, protože byl silně podchlazený. Pavel trpěl velikým poúrazovým třesem. Nedokázal si nic vzít a udržet v ruce, nemohl se sám najíst. Proto na brněnské dětské neurochirurgii doporučili rodičům stereotaktickou operaci mozku. Dva roky po úrazu ji Pavel podstoupil v Hradci Králové. Šlo o velmi náročný a nebezpečný zákrok, který jeden z lékařů odůvodnil takto: „Vzhledem k tomu, že chlapec nemá co ztratit a je zde naděje na zlepšení, souhlasil bych s operací.“ Jeho stav se viditelně zlepšil. Na pooperační doléčení jel Pavel do Janských Lázní, a to bylo velkým přínosem. Přivezli ho tam na vozíku, a když si pro něj jeli, tlačil vozík před sebou a šel. Rodiče brečeli štěstím. V lázních byl celkem čtyřikrát.
Nic nevzdáváme
V době synova úrazu, oba rodiče pracovali, a tak se pět a půl roku starala o chlapce babička. Když ona už nemohla, podařilo se rodičům sehnat Denní stacionář v Jihlavě. Vozili ho tam v pondělí ráno a v pátek odpoledne si ho brali domů. S péčí v Jihlavě byli velice spokojeni. Děti například jezdili nakupovat, každý podle svého zájmu. Pavel nestál o hračky, ale měl veliký zájem o videokazety. Řidič stacionáře si ho občas vzal domů a půjčoval mu videokazety. A Pavlík mu zase vozil svoje. Jeho komunikace se zlepšila. Do Jihlavy syna vozili tři roky. „V momentně, kdy skončil stacionář v Jihlavě, jsme Pavlíkovi museli obstarat péči. Vozila jsem ho do Starče do rodiny, kde se o něho starala zdravotní sestra, bývalá porodní asistentka. Platila jsem jí měsíčně 1000 Kč. Sestřička si stejně ty peníze nenechávala, posílala je do dětského domova na Slovensko. Pak ale musela řešit rodinné problémy a nemohla se už o Pavla starat,“ povzdychne si paní Marie, která proto šla do předčasného důchodu, aby mohla zůstat se synem doma. Pobírala příspěvek na péči o osobu blízkou. Po třech letech jí vznikl nárok na starobní důchod a příspěvek na péči jí už nevypláceli. Pavel dostal invalidní důchod.
O bezbariérovém přístupu si můžeme nechat zdát
Protože je Pavel těžko pohyblivý, měl několik těžkých úrazů. Situace je komplikovaná ještě tím, že rodina bydlí ve třetím patře bez výtahu, což je 54 schodů. Pavel neustále padá, když jde nahoru, musí jít někdo za ním. Doma museli všechny prosklené dveře vyměnit za plné, i tak se zranil třeba v kuchyni. „Když jsme byt pořizovali, byli jsme mladí a zdraví. Nenapadlo nás, jaké by se mohly vyskytnout problémy,“ říká maminka.
Dokončit základní vzdělání byl problém
Pavel je tělesně hendikepovaný, ale je velice chytrý. Nebylo ovšem jednoduché, dosáhnout toho, aby ukončil základní vzdělání. Rodiče to zařídili tak, že paní učitelka doučovala chlapce doma, matematiku a český jazyk. „Byli jsme na odboru školství s dotazem, kam se máme obrátit s invalidním dítětem. Odkázali nás na Zvláštní školu. Tam nás jednoznačně odmítli, že nemají kapacity ani učitele. Proto jsem zašla za paní učitelkou, kterou měl Pavel ve čtvrté třídě a poprosila ji, zda by ho nechodila učit k nám domů. Nebylo to pro ni snadné. Pavel má zasažené centrum řeči, proto mu odpovědi a zpětné reakce dělají potíže. Chodila k nám pět let, třikrát týdně po dvaceti minutách,“ s láskou vzpomíná paní Marie.
Kdo se o něj postará?
Rodiče se někdy cítí k smrti unavení, ale snaží se tu být pro Pavla. V Třebíči je denní stacionář, uvažovali, že by ho Pavel navštěvoval a oni si trochu přes den odpočinuli. Jenže syn odmítá ve stacionáři být, protože jsou tam hlavně mentálně postižení a on si s nimi nemá co říci. Stále vyžaduje komunikaci s někým, nezapadl tam. „Jakmile myslím dopředu, začnu brečet. Nevím, co bude, až my tu s tatínkem nebudeme. Kdo se o Pavla postará a jak to sám zvládne,“ posteskne si dnes už jednasedmdesátiletá paní Marie Krejčiříková.
