Petra - Žít dobře i s nemocí

Každý den nový příběh

Už na škole měla problémy s tím, že nevycházela se svými vrstevníky, často utíkala do svého světa. Hodně se zabývala psychologií a různými spirituálními technikami, s kamarádkou se snažily uvést se do minulých životů a říkat si nahlas, co viděly. „Už v té době jsem měla první ozvučené myšlenky, od 12 let jsem měla silné deprese, které jsem léčila alkoholem v kombinaci s různými dostupnými léky. Chtěla jsem tímto způsobem spáchat sebevraždu,“ vzpomíná Petra. Žila u přítele, aby nemusela být s rodinou, ale zase se u ní prohlubovaly problémy s jídlem, postupně jedla čím dál méně, zhubla z 55 až na 42 kilo. To se příteli líbilo. Hned po škole Petra nastoupila do práce jako prodavačka v obchodě s textilem, ale měla problémy v kolektivu, práce byla pro ni hodně náročná. To se opakovalo i v dalších podobných místech. Ještě k tomu Petra nemohla být u svých rodičů, mysleli si, že je líná a nechce pracovat, nebavila se s nimi. A tak cestovala po městě, jezdila metrem sem a tam z konečné na konečnou. „Připadala jsem si jako z jiné planety, že cestuji časem anebo se vracím do minulých životů, lidem kolem mě se měnily duhovky na různé barvy. Bylo to tak silné, že jsem každý den zažívala nový příběh,“ vypráví Petra.

Lidé ji neverbálně řídili

Ani v rodině přítele to neměla Petra jednoduché. „Jeho máma se bála, že se o mně bude muset starat celý život, a tak mě u přítele pomlouvala. Měla jsem pocit, že mě chce tyranizovat, nepřála si, abych byla v bytě, když syn není doma. Nemohla jsem to už vydržet a nakonec jsem zavolala mámě, aby pro mě přišla, že mi je hodně špatně,“ říká Petra. Když přišla domů, byla totálně zmatená, nikdo nerozuměl, co říká, měla velké bolesti hlavy. Matka zavolala záchranku, nejprve Petru odvezli na Bulovku a potom do léčebny v Bohnicích. Tam ji nasadili spoustu léků, po kterých jí bylo ještě hůře. Dostala se do stavu, kdy o sobě vůbec nevěděla, všechny návštěvy odháněla. „Řídila jsem se pořád různými symboly, sledovala barvy aut, pozorovala lidi kolem sebe a myslela si, že mě řídí a neverbálně navádějí k tomu, co mám dělat. V noci jsem nemohla spát, protože jsem slyšela různé hlasy, ale naštěstí mi nic nepřikazovaly,“ popisuje Petra. Na žádost rodiny ji přesunuly do pavilonu 23, kde se její stav začal zlepšovat. Dobrovolně vstoupila do studie na testování nového léku. Ten užívá dodnes. V Bohnicích zůstala čtyři měsíce, přibrala 30 kilo, přišla o práci a také o přítele. Diagnostikovali jí paranoidní schizofrenii. Paradoxně to jí sblížilo s rodiči, protože pochopili, že není líná pracovat, ale prostě na to nestačí.

Psaní mi pomáhá

Po propuštění docházela Petra do Esetu na denní stacionář. Dnes si o tomto období myslí, že měla manickou epizodu. „Byla jsem přehnaně sebevědomá, myslela jsem jen na sebe, hodně jsem s kamarády popíjela a na možný návrat nemoci jsem nemyslela. Stavy, kdy jsem o sobě nevěděla, mě ale nakonec dovedly k tomu, že jsem přestala pít úplně. Chci totiž mít na sebou kontrolu,“ vysvětluje Petra. Ještě jednou se dostala do léčebny poté, co ji přítel našel doma ležící, zmatenou a na pozdrav odpověděla, že s ní komunikují dvě mateřské lodi na oběžné dráze. V léčebně měla Petra problémy s mluvením, myslela si, že mluvení je za trest a že každé její slovo ublíží jí i jiným lidem. Čtrnáct dnů ze sebe nevypravila souvislou větu. „Až psaní vlastních myšlenek mi pomohlo navázat kontakt se spolupacientkou. Psaní mi stále velmi pomáhá a je i mým koníčkem,“ říká Petra. Zapisuje si nejen své myšlenky a názory, píše i krátké povídky a básně. Petra už ví, jakou nemoc má a jak dokáže být trýznivá a zrádná. Snaží se podporovat stejně nemocné lidi a předat jim něco ze svých zkušeností. Proto také vyprávěla svůj příběh Tomáši Vaňkovi a Michalu Kašparovi, kteří se redakčně podíleli na části sborníku Kam jdou lidé s nemocnou duší, který zanedlouho vyjde knižně. Sborník je věnován životu lidí, kteří se vyrovnávají s duševní nemocí, zkušenostem jejich rodičů, léčbě i návratu zpět do společnosti.

Foto: Ondřej Rubeš