Právo na rozkoš

1.

Přitom se jedná o jednu ze základních životních potřeb všech lidských tvorů bez rozdílu. Potíž je pouze v tom, že postižený člověk si daleko hůře hledá partnera, a i když ho najde, nedokáže s ním třeba kvůli zdravotnímu postižení rozvinout plnohodnotný sex. V zahraničí tyto osobní bariéry pomáhají překonat tzv. sexuální asistentky a asistenti, naši občané s handicapem mají zatím většinou smůlu. Jednou z mála organizací, která se snaží v tomto ohledu porozumět i těmto lidem, je občanské sdružení ROZKOŠ bez RIZIKA Vypravil jsem se proto za jeho výkonnou ředitelkou Lucií Šídovou a položil jí několik otevřených otázek.

Paní ředitelko, jak se díváte na vztah naší veřejnosti k sexuálním potřebám zdravotně postižených?

Podle mne se v České republice o sexuálních potřebách zdravotně postižených zatím příliš nemluví, a je to škoda. Jinak je tomu například ve Švýcarsku, Německu, Nizozemsku, Holandsku, Francii a dalších demokratických státech, kde někdy od 90. let funguje profese „sexuální asistent“, která může být za určitých podmínek hrazena i z veřejných zdrojů. Myslím, že se tato služba těší veliké oblibě, a to nejenom mezi postiženými, ale i u dlouhodobě nemocných a hlavně seniorů.

Co vedlo k jejímu založení?

Hlavním důvodem byla skutečnost, že i handicapovaní, mnohdy psychicky nemocní nebo starší lidé, kteří žijí v ústavech i mimo ně, mají svoji sexualitu a nemohou ji uspokojit sami. Takže vznikla tato profese, kdy „sexuální asistentka ale i asistent“ pomáhají těmto ženám a mužům s jejich sexualitou a snaží se společně naplnit jejich potřeby.

Jak taková asistence vypadá?

Existují dva typy sexuálních asistentek a asistentů a sice „pasivní“ a „aktivní“. Pasivní asistent učí klienta, jak prožívat vlastní sexualitu. Handicapovaní se s ním učí schopnosti komunikovat o pohlavním styku, sexuální asistent jim obstarává pomůcky a učí jejich použití. Pomáhá při navazováním kontaktů a nastavováním hranic, ale též s hygienou a oblékáním. Zabývá se nepřiměřeným sexuálním chováním a důsledky sexuálních aktivit. Seznamuje je se zodpovědností k rodičovství a učí je říci ne. Takový asistent se věnuje buď jednotlivcům. Některá vzdělávání probíhají jednotlivě, jiná jsou vzhledem k tématu zaměření sdílena pouze individuálně. Takový sexuální asistent se věnuje handicapovaným jednotlivcům nebo párům, ale i rodičům handicapovaných osob.

Co tedy taková sexuální asistentka nebo asistent musí umět?

V evropských státech je to obyčejně tak, že ti, kteří se chtějí stát sexuálním asistentem nebo asistentkou, musí projít akreditovaným kurzem, kde se učí, jak pracovat s handicapovaným, seznamují se s první pomocí, kdyby se něco přihodilo apod. Současně se učí, jak s postiženými lidmi komunikovat, protože někteří mají problémy s komunikací. Musí si také umět sjednat zakázku a dozvědět se, co ten dotyčný vlastně chce a jaké k tomu potřebuje pomůcky. Také musí mít představu o tom, co je to sexualita a jakými způsoby se může projevovat. V každé zemi je kurz samozřejmě trochu jinak nastavený, ale podstatné je, že ho sexuální asistenti a asistentky absolvují a že má tato profese jednotná pravidla a svůj kodex, který musí tito pracovníci dodržovat.

Zmínila jste se, že v některých státech je tato služba hrazena z veřejných zdrojů?

Ano, takhle to funguje například ve Švýcarsku, kde na ni přispívá zdravotní pojišťovna. Většinou je to tak, že si jí handicapovaný hradí sám z vlastních peněz.

Je o tyto služby i v takovém případě zájem?

Samozřejmě, kdyby nebyl, tak by tato profese na otevřeném trhu zanikla.

Na jaké problémy se při jejím zavádění hlavně naráží? Jsou to například předsudky?

Předsudky tady samozřejmě jsou a není jich málo. Různí mravokárci argumentují tím, že handicapovaní lidé žádné takové služby nepotřebují, a že je to vlastně velký zásah do jejich soukromí. Objevují se i takové názory, že je to stigmatizuje a že asistence za ně bere kompetence do svých rukou, protože si neumějí najít partnera nebo partnerku. Já to však vidím jako další možnost, kterou oni mají, a je pouze na nich, zda ji využijí nebo ne.

U nás bude tento přístup ještě puritánštější?

Tady v Čechách toto téma teprve otevíráme. Představa o tom, že by byl sexuální asistent hrazen z veřejného pojištění, je zatím běh na dlouhou trať. To spíš vyřeší až příští generace. My si zatím zjišťujeme zájem organizací, jestli by o takou službu byl u nich zájem či ne. Bohužel, zatím je to stále tabu, o kterém se lidé obávají veřejně mluvit. Když jsem se bavila s ředitelkami zařízení, kde uvažovali o zavedení sexuální asistence, tak mi dotyčné řekly, že je problém toto téma na poradě vůbec otevřít, natož o něm otevřeně mluvit se svými spolupracovníky. Takže to bude cesta hodně kamenitá. Navíc jsou tady i legislativní bariéry. K legalizaci této služby, hlavně sexuální asistence aktivní, by se musely změnit i některé paragrafy, a to, jak víte, je dost zdlouhavá záležitost.

Snaží se vaše občanské sdružení v tomto směru nějak působit na veřejnost?

Samozřejmě, například v červnu 2013 jsme se pokusili otevřít toto téma na konferenci nazvané „Ze sexbysnysu na trh práce“ i pro širší veřejnost. Po jejím skončení se na nás obrátila maminka postiženého syna s dotazem, kde by pro něho takové služby sehnala. I když jsme ji museli zklamat, protože podobné služby zatím u nás legálně neexistují, je vidět, že zájem existuje. Navíc by tato profese mohla nabídnout pracovní příležitost ženám a mužům, kteří pracují v sexbyznysu, ale chtějí tuto dráhu opustit. Téma vzbudilo velký zájem u médií a začaly nás kontaktovat zařízení pro handicapované s tím, že nás v tématu podporují.

Ostatně, hlavním posláním vašeho občanského sdružení je pomáhat právě těmto lidem?

Ke zdravotně postiženým jsme se dostali až následně, protože mnozí z nich potřebují při naplňování své sexuality určitou pomoc. Naším primárním úkolem však je pomáhat ženám působícím v sexbysnysu nebo těm, kteří chtějí této činnosti zanechat a věnovat se jinému zaměstnání.

Převážná většina neziskových organizací se zaměřuje hlavně na zdravotně postižené občany, národnostní menšiny nebo ochranu přírody. Proč jste si vybrali právě tuto cílovou skupinu?

Po roce 1990 u nás začal boom prostituce a s ním i riziko šíření AIDS. I když Česká republika patří mezi země s nízkou prevalencí (poměr nemocných k celé populaci), od roku 1986 se u nás začali objevovat HIV pozitivní lidé a nyní se pro šíření této nemoci objevilo „živné pole“. Z popudu naší současné generální ředitelky PhDr. Hany Malinové proto hned po revoluci vznikla organizace, která pomáhá ženám nabízejícím sexuální služby v nočních klubech, privátech nebo na ulicích a propaguje práva sociálních pracovnic.

Od té doby uplynulo téměř 24 let. Když si dnes otevřu vaše internetové stránky, zjišťuji, že jste téměř mamutí podnik?

Tak to určitě ne, ale je pravda, že působíme prakticky po celé republice. Máme tři poradenská centra, která jsme otevřeli v Praze, Brně a Českých Budějovicích. Dále máme 12 terénních týmů, kde pracují sociální pracovnice a zdravotní sestry. Také spolupracujeme s řadou specializovaných lékařů-hlavně gynekologů a venerologů.

Jaké služby vlastně nabízíte?

Především zdravotní, sociální, ale též terapeutické služby.

Můžete to blíže rozvést?

Ze zdravotních služeb nabízíme ženám především gynekologické, vyšetření a testy na HIV a syfilis. Přímo ve střediscích pak nabízíme komplexní vyšetření na sexuálně přenosné infekce, což je třeba kapavka, chlamydie, a dále nabízíme také bakteriální vyšetření. Sociální poradenství vypadá tak, že našim klientkám pomáháme se vším, co potřebují v denním životě. Třeba chtějí odejít ze sexbyznyzu, vyřídit si doklady, potřebují zajistit ubytování nebo si dát do pořádku osobní vztahy…zkrátka to spektrum je velice široké. V našem pražském středisku mají navíc k dispozici sprchu, nabízíme jim i ošacení. Mohou si tady vypít kávu nebo si prostě jenom odpočinout. Co se týká terapeutických služeb, tak tam už rozebíráme osobní záležitosti, které tyto ženy řeší a potřebují si o nich popovídat. Některé třeba chtějí skončit s prostitucí, ale nemohou se k tomu odhodlat, jiné naopak chtějí v této profesi pokračovat, ale nevědí, jak ji přijmout, aby je netížilo svědomí. Mnoha klientkám také pomáháme získat ztracenou důvěru k mužům.

Slyšel jsem také, že se svými klienty hrajete divadlo?

Nejenom s nimi. Kromě bývalých i současných sexuálních pracovnic tam vystupují také naše sociální pracovnice nebo jenom příznivci. Přibrali jsme také muže, kteří dříve hráli v bezdomoveckém divadle, takže to herecké obsazení je opravdu pestré.

Jak se váš divadelní soubor vlastně jmenuje a čím se liší od ostatních amatérských scén?

Je to sociální divadlo nazvané Rozkoš a jeho zakladatelkou, principálkou i autorkou her je paní doktorka Hana Malinová. Mottem jeho činnosti je „divadlo jako substituční droga“, takže je to vlastně terapie, kde se herečky a herci učí určitému řádu, jsou odměněny potleskem…zažijí úspěch. Za dobu své existence jsme uvedli celkem 12 her, poslední se jmenovala Učitelka a Oidipus a měla premiéru v roce 2013. Je to příběh ženy, která se dostala k prostituci a musela čelit nejrůznějším nástrahám. Vlastně je to autentický příběh hlavní hrdinky, která tam přímo hraje.

Vybíráte si tedy náměty ze života prostitutek?

Není tomu vždy tak. Ta poslední hra je sice z jejich prostředí, ale hodně to záleží na tom, co autorku her Hanu Malinovou zrovna motivuje. Když byla v Africe, tak napsala Africkou pohádku, ale hráli jsme také rómské divadlo nebo hru o společnosti, která se chce zbavit starých lidí.

Máte stálou scénu nebo hostujete v jiných divadlech?

Hrajeme po celé republice, i když nejvíc představení máme v Praze. Vystupujeme hlavně v klubu Roxi, Rock-Café, La Fabrica, ale hráli jsme i v Semaforu. Potom jezdíme po festivalech, kam jsme zváni. Na jednom z posledních festivalů v Hodoníně jsme získali cenu „Hoblík“ za divadelní představení a naše hlavní herečka získala ocenění za herecký výkon, na což jsme všichni pyšní. Mohu říci, že všechna naše představení jsou velmi úspěšná a v poslední době jsme měli vždycky vyprodáno.

O herecké talenty zřejmě nemáte nouzi?

To rozhodně ne. Jsou to obrovští nadšenci a hraní je baví. Vždyť ty ženy a vlastně i muži hrají často sami sebe a to je nesmírně motivuje.

Ostatně, z jakého důvodu se ženy rozhodují pro dráhu prostitutky? Jde jenom o peníze?

Důvodů je spousta. Především se jedná o finanční záležitosti. Některé ženy splácejí dluhy svoje nebo po svých partnerech, matky samoživitelky tak řeší svoji ekonomickou situaci. Stále více totiž přibývá mužů, kteří jim neplatí výživné. Některé ženy tato práce baví, dává jim volnost, finance a zábavu. A jak dlouho u této profese obyčejně vydrží? Vím, že si Hana Malinová v tomto směru dělala určitou statistiku a vypadá to tak, že ženy zůstávají v sexbyznysu v průměru osm let, ale je to opravdu individuální. Jakmile najdou hodnotný vztah, nebo je ta profese přestane bavit apod., tak odcházejí. Těch důvodů může být opravdu spousta. Řada studentek si také v sexbyznysu přivydělává v době studia a po jeho skončení končí i s prostitucí.

Znáte konkrétní příběh ženy, která pracovala v sexbyznysu a rozhodla se pro sexuální asistenci u zdravotně postižených?

Ve Finsku jsme se setkali s Lady Johanou, což je úžasná žena, která vystudovala dokonce teologickou fakultu, a tvrdila, že je to dobrý základ pro vstup do sexbyznysu. Chtěla dělat nějaké akční zaměstnání, ale současně měla vřelý vztah k lidem, tak začala poskytovat sexuální služby. Netřídila lidi podle toho, jestli jsou postižení nebo ne. Ona tvrdila, že každý zákazník má svůj handicap, a proto přichází a chce si ho řešit. Nyní je jí 45 let, poskytuje sexuální poradenství rodičům, přednáší a hraje divadlo. Jinak jsem v zahraničí viděla film o bývalé australské sexuální pracovnici, která si rozšířila kvalifikaci na sexuální asistenci, později si dokonce udělala doktorát a nyní jezdí po celém světě, přednáší o sexuální asistenci a sama jí poskytuje. Její rodiče to vědí, partner to toleruje, takže ty příběhy jsou různé. To by ale nejlíp vyprávěly ženy, které to samy dělají nebo dělaly.

Teď si myslím, že by mnohé čtenáře zajímalo, na kolik taková asistence přijde?

To je odvislé od cen sexuálních služeb v té které zemi. Vzhledem k tomu, že se ceny za sexuální styk u nás pohybují od jednoho tisíce korun do čtyř až pěti tisíc, lze přepokládat, že by si aktivní sexuální asistent účtoval obdobnou částku. K tomu se ovšem připočítává příplatek za kvalifikaci a cestovné, což tyto služby značně prodraží. Takže bych to odhadla na něco mezi dvěma až čtyřmi tisíci, ovšem za předpokladu, že sexuální asistent bude ze stejného nebo blízkého města. Pokud klient bydlí ve vzdálené vesnici, může být tato částka mnohem vyšší.

A nebylo by výhodnější si přivést obyčejnou holku, která „šlape ulici“?

Je to také určité řešení. Já bych ale upřednostňovala ženy, které jsou v této profesi proškoleny a ví, jak se zachovat, když něco nevyjde, jak má. Sexuální asistentka má za sebou zdravotní kurz, takže ji nepřekvapí, kdyby nastaly zdravotní komplikace. Navíc tyto pracovnice dodržují etický kodex a služba je pak profesionálnější. Některé ženy ze sexbyznysu se naopak necítí na to, aby poskytovaly služby handicapovaným. Reflektují, že nemají potřebné informace a vzdělání, které potřebují. Mohou mít obavy, jak s takovým mužem nebo ženou komunikovat a zda to zvládnou. Sexuální asistentka naopak současně poskytuje i psychickou podporu, ví, co má dělat v různých situacích a má tu práci svým způsobem ráda. Pokud se s někým setkává pravidelně, vytváří se tu i určitý vztah. Handicapovaní by nyní mohli využít i služeb nočního klubu, ale většina z nich nemá bezbariérový přístup. Tam navíc mohou zažít odmítnutí, protože ženy mají právo si vybírat zákazníky, ale pro ně to bude třeba znamenat psychické trauma. U sexuální asistentky odmítnutí nezažijí, ta je na práci s handicapovaným připravená.

Tomu rád věřím, pouze mě mrzí, že i v tomto případě to mají zdravotně postižení dražší?

To je problém na celém světě, pokud tedy takové služby nehradí zdravotní pojišťovna. Na jednom sympóziu nám ale promítali film o rodičích, kteří se rozhodli dospělému těžce retardovanému synovi tyto služby zaplatit. Jeho matka říkala, a to se mi líbilo, že vlastně nemá žádné koníčky, nekupuje si drahá auta, nejezdí na dovolené, takže stojí za to alespoň jednou za čas dát ty „velké“ peníze, aby zažil něco hezkého, z čeho se pak raduje dlouhou dobu.

V tom filmu bylo vidět, jak dotyčná asistentka s handicapovaným mladým mužem postupně navazuje kontakt …třeba ho krmí, jde s ním ven, tráví s ním určitý čas, takže nejde o strohý sexuální styk. Ti lidé jsou ve vztahu s někým jiným, než jsou rodiče, což je pro ně důležité. Zažívají respekt, přijetí a intimitu. Matka toho hocha v závěru filmu děkovala a byla moc ráda, že dopřála svému synovi zážitek, na který bude vzpomínat celý život.

Za rozhovor poděkoval Stanislav Šumbera

Popisky k fotografiím:

1.Výkonná ředitelka organizace ROZKOŠ bez RIZIKA Lucie Šídová. Foto:Jan Losenický

2.Pochod R-R za práva sexuálních pracovnic 17. prosince 2013. Foto:Jan Losenický

3.Ostravský tým R-R během své terénní práce. R-R pravidelně testuje sexuální pracovnice na pohlavní infekce,

dále jim nabízí i terapeutickou pomoc a sociální poradenství. Foto:Markéta Mathauser-Malinová

4.Představení divadelní hry souboru Rozkoš Učitelka a Oidipus. Nejbližší reprízu můžete vidět 9. června

v prostoru NoD v ROXY: Foto: Jan Losenický

ODKAZY:

www.youtube.com/watch?v=YynaVmFig4Q&feature=youtu.be

Odkaz na film: http://www.youtube.com/watch?v=YynaVmFig4Q&feature=youtu.be

www.rozkosbezrizika.cz/ke-stazeni/soubory/publikace-r-r-ze-sexbyznysu-na-trh-prace/detail

Odkaz na knihu ROZKOŠE bez RIZIKA“Ze sexbyznysu na trh práce“, kde najdete kapitolu o sexuální asistenci: http://www.rozkosbezrizika.cz/ke-stazeni/soubory/publikace-r-r-ze-sexbyznysu-na-trh-prace/detail

www.rozkosbezrizika.cz/akce/divadlo-rozkos-v-prostoru-nod-v-roxy

http://rozkosbezrizika.cz/akce/divadlo-rozkos-v-prostoru-nod-v-roxy